Jsou koncerty, které se mohou stát posluchačským zážitkem a zároveň impulzem k osvěžení paměti. Jako třeba vystoupení Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR), přijíždějícího do Jihlavy s programem Slovanských tanců skladatele Antonína Dvořáka. 
Nejprve: stojí koncert za návštěvu? Ano. Orchestry obdobného renomé v Jihlavě nehrají každý den (kdyby tak každý rok!). Poslechnout si v jejich podání znamenitou hudbu, v tomto případě obě řady Dvořákových tanců v instrumentální podobě, to slibuje zážitek. A také žádoucí oživení nynějšího dosti vlažného jihlavského hudebního dění.  

 
Slovanské tance patří sice ke stálicím koncertních programů, ovšem na Vysočině bývají k poslechu převážně v komorním přednesu. A zpravidla po jednotlivých skladbách, jen zřídka v jejich kompletním provedení. Přitom celý cyklus tanců nabízí možnost srovnání; odlišnou hudební charakteristiku, různé tempo i nálady. Umocněné navíc Dvořákovou instrumentací pro orchestr, která přednosti klavírní verze skladeb ještě rozvíjí.    
Nechme se tedy překvapit, jak nechají rozhlasoví symfonikové zaznít tance v jejich rozmanitosti. A zda při své spanilé jízdě na Vysočinu nasadí hned od počátku podobně, jako tak činí při svých vystoupeních na příklad v pražském Rudolfinu, Obecním domě či v zahraničí.

Naskýtá se ovšem i další důvod, proč v Jihlavě tento orchestr přivítat. SOČR, jen o třicet let mladší než Česká filharmonie, bude v příštím roce na umělecké scéně působit již sto let. A u jeho počátků v roce 1926 stáli také dva hudebníci z jihlavské městské hudební školy. 

Houslista Jan Brůna a violista Ladislav Kučera získali v tehdy nově zakládaném, dvacetičlenném rozhlasovém souboru angažmá jako jeho koncertní mistři. Oba absolventi pražské konzervatoře vyučovali přitom v jihlavské hudební škole hned od jejího vzniku v roce 1924. Ve městě často a s pozitivním ohlasem účinkovali a jejich odchod do Orchestru Radiojournalu, jak se dnešní SOČR kdysi nazýval, byl potvrzením kvality učitelského sboru školy.  

Antonín Dvořák, sám oceňovaný pedagog, by dlouholeté fungování jihlavského hudebního ústavu nepochybně ocenil. Když skladatel město počátkem března 1892 navštívil, škola ještě neexistovala. Přesto se Dvořák shodou okolností v její současné budově ocitl. V dnešní ZUŠ, tehdejším hotelu „U Zlatého lva“, totiž na skladatelovu počest uspořádala Beseda jihlavská slavnostní banket. 

Dvořák do Jihlavy zavítal při své několikaměsíční umělecké pouti po českých a moravských městech, předcházející jeho odjezdu do New Yorku. „Rozloučení s Dvořákem“, tak byla tenkrát koncertní vystoupení uznávaného skladatele v novinách nazývána. 
Jihlava se stala prvním městem na Moravě, kde uznávaný komponista společně s violoncellistou Hanušem Wihanem a houslistou Ferdinandem Lachnerem vystupoval. Nejen koncert, nýbrž samotná přítomnost slavného Mistra se stala zejména pro českou kulturní obec v Jihlavě i dalších sídlech jihozápadní Moravy slavnostní událostí.  

O mnohém svědčil už samotný Dvořákův příjezd do Jihlavy, když se k jeho uvítání „sešly deputace spolků jihlavských, okolních a zástupcové měst na nádraží severovýchodní dráhy“. Zaznívala vznešená slova, některé z přítomných ovládlo dojetí ze setkání s věhlasným umělcem.  

Beseda jihlavská o koncertu informovala v tisku dva měsíce předem. Zasílala adresné pozvánky jak místním, tak přespolním posluchačům. Hostům z Třebíče, Polné, Moravských Budějovic, Znojma a dalších měst i obcí, přičemž „zvouc ke koncertu žádala slušně slavná zastupitelstva měst a vesnic okolních, správy škol, farní úřady, předsednictva spolků, aby pro zdar koncertu mistra dra. Dvořáka ve svém okolí pracovali, hojně deputacemi i uvítání i banketu a hromadně koncertu a přátelského večera se súčastnili“. 
Není divu, že přípravná tisková kampaň organizátorů v listech Moravská orlice, Moravské noviny či v hudebním časopise Dalibor byla důkladná. Vystoupení bylo pořádáno ve velkém sále hotelu Czap (dnešním Dělnickém domě), jehož kapacita obsáhla šest set padesát míst. 

Vstupenky stály od nejlevnějších padesáti krejcarů (půl zlatky) pro studenty a vojsko až po nejdražší tři zlaté za křeslo v sále. Sebevědomí přitom pořadatelům nescházelo. V novinách Moravská orlice posluchače upozorňovali, že „jelikož se dá očekávati značný nával, dovolujeme si jmenovitě venkovské pány hosty žádati, by si včas svá místa zabezpečili“.    

 
Zájemcům se navíc za poplatek půl druhé zlatky za kuvert nabízela i možnost účasti na zmíněném banketu na Dvořákovu počest, konaném před koncertem v hotelu „U Zlatého lva“. Celkem tak osobní setkání s věhlasným skladatelem a účast na jeho vystoupení přišlo na více než čtyři zlaté, tedy dnešní přibližně dva tisíce korun (budeme-li důvěřovat přepočtu Rakouské národní banky). A zájem byl značný.   

Tehdy padesátiletý Antonín Dvořák u klavíru, zapůjčeném pro koncert jihlavskou továrnou J. Bělohlávka; prof. Hanuš Wihan s violoncellem a prof. Ferdinand Lachner s houslemi; na programu Dvořákova komorní díla. Příležitost k vystoupení dostali i místní interpreti - „velectěné paní“, pěvkyně A. Scheichelová a K. Ženíšková, a s tenorovým partem také pan J. Votruba z Jihlavy. Na programu bylo Trio B dur, výběr z Moravských dvojzpěvů, z opery Dimitrij, cyklu Šumava, Dumky a také – jak jinak - ze Slovanských tanců. 

Zatímco dnes se obvykle po koncertu pospíchá co nejrychleji domů, tehdy byly zvyklosti jiné. Po skončení Dvořákova uměleckého vystoupení se v sále hotelu Czap s hudbou pokračovalo do pozdních hodin. Posluchači mohli totiž setrvat při tzv. přátelském večeru, když pro ně k poslechu hrála vojenská kapela c. a k. pěšího pluku č. 99.

Dvořákův koncert v Jihlavě zapůsobil. Dočkal se „čilého návštěvnického účastenství“ a stal se povzbuzením pro pořadatele dalších hudebních podniků ve městě. Připomínán byl po řadu následujících měsíců i jako výraz českého kulturního sebevědomí. Jistým jeho dozvukem se o rok později, kdy již Dvořák pobýval ve Spojených státech, stalo zdejší účinkování Českého kvarteta. Členem tohoto špičkového komorního souboru byl také Josef Suk, Dvořákův žák a budoucí zeť.  

Na skladatelovu návštěvu Jihlavy se do dnešních dnů uchovala originální vzpomínka ještě jiného druhu: v jihlavském státním okresním archivu je uložena pamětní kniha učitelského spolku Jihlavská Budeč. Do ní se Mistr (i s manželkou Annou) v březnu 1892 podepsal. A místo slov, kterými osobitý hudebník neplýtval, připojil raději několik vlastnoručně načrtnutých taktů.  

Svým žákům na konzervatoři Antonín Dvořák připomínal: „Nemyslete si, že skládati je něco lehkého. Smetana velmi přemýšlel a já také.“ Poslouchat Dvořákovu hudbu znamená tedy nejen vnímat jeho uměleckou představivost, ale také naslouchat skladatelovým myšlenkám. Stojí za to si takovou příležitost nenechat ujít.  

Diskuze k článku