V neděli 23. února a následující pondělí jsem se zúčastnil dvou akcí, které ve mně vyvolaly tak silné dojmy, že bych se o ně rád podělil i s vámi.
První bylo setkání v Praze na Staroměstském náměstí. Zahájil ho náš prezident a mluvil tak upřímně a prostě, že jste měli pocit, jako by mluvil váš soused nebo přítel, přitom jste ale cítili, jak silná je to osobnost a jak velké máme štěstí, když je naším prezidentem v téhle divoké době právě on.

Ukrajinská učitelka Ljudmila vyprávěla o prvním dnu války, o tom, jak oba její rodiče hned odešli bojovat, tatínek se stal operátorem dronů, pak velitelem skupiny a instruktorem a maminka je frontovou zdravotnicí. 
Ljudmila musela uprchnout. Odjížděla s malým synem, svým starším bratrem, bratrancem a babičkou. Teď žije v Praze. Tatínek padl v říjnu 2024. Její syn tak přišel o dědečka, její sestra o tatínka, její matka o manžela a ona sama o člověka, který jí byl největší oporou v životě.

Ljudmila nám Čechům děkovala za pomoc a v závěru řekla: „Jste unavení z nás uprchlíků, ale Ukrajinci a moji přátelé jsou taky unavení. Z výbuchů, strachu o své děti a z pohřbů svých blízkých.“
Pak k mikrofonu přišla mladičká Jelyzaveta ve vojenské uniformě. Na její vystoupení nezapomenu. Mluvila o své práci zdravotnice v první linii, o dronech útočících na zdravotníky, o třikrát vybombardovaném zdravotnickém stanovišti, o tom, že už vůbec nepřemýšlí o důvodech a souvislostech války, ale prostě odstraňuje trosky a hledá nové stanoviště pro ošetřovnu, instaluje rušičky a dává ocelové plechy na zdravotnická vozidla. 

Viděli jste na ní, že žije v zcela jiném světě než my, a cítili jste, že mluví o něčem vlastně nesdělitelném. Nakonec řekla: „Děkujeme českému lidu za podporu v těchto těžkých dnech.“
Jelyzavetino vystoupení tlumočil do češtiny Ivan Trojan a ten nás pak vyzval, abychom se vzali za ruce se sousedy a vyslechli píseň Pluje kačka po Tise, která se hraje na pohřbech padlých a zabitých. Píseň hráli hudebníci na jevišti i mezi přihlížejícími a zpívali všichni přítomní Ukrajinci (celé pražské vystoupení je ke zhlédnutí třeba na adrese https://spolecnezaukrajinu.cz/).

V pondělí 24. února uspořádala Ukrajinská rada Kraje Vysočina podvečerní setkání ve svém středisku na Březinkách. Byla to akce komorní, ale stejně intenzivní, neboť se jí zúčastnilo hodně lidí, kteří spolupracují po celý rok. Přišli i čtyři kněží z různých církví a s přítomnými se pomodlili, zpívaly se ukrajinské písně a ochutnávaly se ukrajinské dobroty.
Ani v Praze, ani v Jihlavě nezapomněl žádný Ukrajinec poděkovat nám Čechům za všechnu pomoc, spíš své díky několikrát opakovali. A mě napadlo, že stejně bychom měli děkovat i my jim. Za to, že bojují za naši svobodu, i za to, že si znovu můžeme uvědomit, co je na světě důležité a za co je nutné bojovat.

Diskuze k článku