
AUTOŘI podcastu Přepište dějiny Martin Groman s Michalem Stehlíkem (vpravo) nevystupují na divadelních prknech příliš často. „Zbaběle si tady natočíme jeden díl, abychom ho nemuseli točit v Praze. Má to tu výhodu, že o Dukle se v příštích týdnech dozví asi 40 tisíc lidí v republice,“ řekl Groman. Foto na stránce: Michal Boček
Máte rádi podcasty? Jestliže ano, jistě posloucháte populární pořad Přepište dějiny. Novinář Martin Groman a historik Michal Stehlík v něm s humorem a nadhledem besedují na téma dějiny ve veřejném prostoru, a často je s pomocí dobových materiálů a svědectví uvádějí na pravou míru. Minulý měsíc natáčeli na jevišti Horáckého divadla v Jihlavě živý podcast o fenoménu armádního sportu po roce 1945, přičemž nemohli opomenout místní hokejový klub.
„Když nás organizátoři oslovili s tématem Dukla a hokej, můj kolega reagoval slovy: co to je?“ prozradil Stehlík. „Říkal jste Dukla, takže já mám připravenou Karpatsko-dukelskou operaci,“ rozesmál Groman obecenstvo v sále, a dodal: „Jeden student u mě psal na téma hokej bakalářkou práci. Obhájil ji nadvakrát, ale díky tomu jsem si o hokeji leccos načetl.“
Politický proces
Martina Gromana historie nejrychlejší kolektivní hry natolik zaujala, že se při jejím mapování vrátil v čase až do doby Rakouska-Uherska. Připomenul, že tehdejší Český svaz hokejový byl přijat do mezinárodní federace o měsíc dříve než oficiálně vznikl (prosinec 1908). Zmínil se o tuzemských hráčích, kteří byli po Druhé světové válce popotahováni národním soudem kvůli tomu, že během protektorátní doby působili v německých a rakouských klubech.
Řeč přišla i na jedno z nejtemnějších období českého hokeje – politický proces, jehož výsledkem bylo „zlikvidování“ první generace mistrů světa. Komunisté věděli, že o dva roky dříve hráči LTC Praha při účasti na Spengler Cupu v Davosu demokraticky hlasovali o emigraci (dva ve Švýcarsku opravdu zůstali).
Na základě útěku jiných sportovců v letech 1948-50 strana rozhodla, že Čechoslováci na hokejový šampionát do Londýna neodcestují. Oficiálním (smyšleným) důvodem bylo neudělení víz britskou stranou dvěma rozhlasovým komentátorům. „Ministr Václav Kopecký sháněl před odletem pro hráče automobily jako odměnu, když obhájí titul,“ poukázal Martin Groman na neuvěřitelný paradox.
Zklamaní hokejisté zapíjeli nespravedlnost a smutek v restauraci U Herclíků, kde provolávali protistranická hesla. „Jedna poměrně bezvýznamná herečka (Anna Kalvodová), nedaleko bydlící, zavolala do Bartolomějské ulice, že se v hospodě něco děje. Přijeli příslušníci státní bezpečnosti, ale v civilu, což nebylo chytré. V té náladě a situaci hráči nepoznali, že jde o ´estébáky´, a nabančili jim,“ líčil Groman.
V neveřejném procesu soud vynesl různé tresty, od osmi měsíců až do 15 let, a peněžité pokuty v řádech desítek tisíc. Za hlavu spiknutí byl označen legendární brankář Bohumil Modrý (tou dobou již neprezentoval), jenž zemřel na následky ozáření při výkonu trestu v uranovém dole. „Zmizí reprezentace, která rok předtím vyhrála mistrovství světa, a nikdo se neptá, proč?“ nechápal Martin Groman.
Armáda ve sportu
Vstup armády do sportu je obecně historický fenomén, který lze najít nejenom v hokeji. Jméno Dukla, odkazující na dukelskou operaci v roce 1944, dostávaly kluby napříč sportovním spektrem. „Jeden příklad z minulosti. Když skončí nějaká světová válka, a lidé chtějí normálně žít, zorganizují se sportovní hry. Po první i druhé světové válce nemáte jinou a lepší organizaci, než když jsou sportovní hry pod armádou,“ konstatoval Michal Stehlík.
Málokdo si vzpomene, co byla Pershingova olympiáda. Armádou organizované týmy soutěžily v roce 1919 v Paříži na počest vítězství států Dohody v první světové válce. „Československo vyhrálo fotbalový turnaj a zlé jazyky tvrdí, že teprve tehdy si Francouzi uvědomili, že vůbec existujeme,“ podotkl Stehlík.
Logika armádního sportu v Československu po roce 1945 je stejná. Ministerstvo národní obrany založilo v roce 1945 tělovýchovné oddělení, které má sport organizovat. Základními sporty byly atletika, box, fotbal nebo plavání. Na hokej přišla řada později. Sportovní jednotky jsou v kasárnách v Praze, Táboře, Brně a Bratislavě.
Po vzoru Pershingovy olympiády vznikla soutěž sportovců ve Velké Británii. Účastní se jí šest armád a britské letectvo. Na body vyhrají Čechoslováci. „Mimo jiné proto, že to rozběhá a doběhá Emil Zátopek. Ukazuje se, že pokud sport organizuje armáda a dodá tomu dobré zázemí, může to po roce 1946 fungovat,“ doplnil Michal Stehlík.
Hráče srovnal Pitner
O jihlavské Dukle existuje několik diplomových prací. Věnují se jejímu fenoménu, mediálním ohlasům nebo počátkům sportu v krajském městě Vysočiny.
První zmínka o hokeji v Jihlavě pochází z roku 1914 a souvisí se zřízením kluziště s umělým osvětlením na fotbalovém hřišti. „Na tu dobu to byl celkem přepych. Vše vyvrcholilo karnevalem a radovánkami místních občanů na ledě,“ citoval Stehlík historický zdroj.
Armádní hokejový tým byl přesunut z Olomouce do Jihlavy v roce 1957. Sportovní rubrika tehdy nepodléhala cenzuře tolik jako jiné články v dobovém tisku, proto jste se mohli o Duklácích dočíst následující:
„Utkání bylo velmi bojovné. Po pěti hráčích z obou stran průběžně zahřívalo trestnou lavici. Mužstvo jihlavské Dukly tvoří mladí hráči, kteří nemají ve svém středu ani jednoho staršího zkušeného hokejistu. Důsledkem toho bylo, že na některé tvrdé zákroky pražských hráčů odpověděli vojáci bezhlavými, netaktickými a samozřejmě nedovolenými zákroky. Nechali se vyprovokovat, řada z nich ztratila úplně nervy, a chovali se na ledě nejen nesportovně, ale hráli značně nebezpečně,“ přečetl Michal Stehlík komentář z Obrany lidu.
Toto periodikum přineslo informaci, že jihlavští hokejisté jsou častými „hosty“ u disciplinární komise a nejneukázněnějším mužstvem armády. I proto přišel do klubu kouč Jaroslav Pitner, aby hráče takříkajíc postavil do latě. Do Dukly nechtěl, ale musel…
„Dělal jsem všechno možné, abych mohl zůstat v Olomouci. Souhrou náhod a rozkazů jsem se v Jihlavě objevil i já,“ citoval Stehlík vzpomínky trenérské ikony. „Hrozně se mi líbí to sousloví u armádního sportu. Je to náhoda, dostal jsem rozkaz,“ pobavilo historika.
Honili doktora
Jaroslav Pitner přišel s nápadem na Tour de Dukla. Donutil hráče sednout v letní přípravě na kolo a ujet stovky kilometrů. Nejdelší trasa jednoho z ročníků měřila přes 1000 km (Jihlava – Brno – Bratislava – Piešťany – Žilina – Valašské Meziříčí – Zlín (tehdy Gottwaldov) – Jihlava.
Po závodě museli Pitner s doktorem Milanem Kartůskem některé účastníky „slepit“ dohromady a některé najít v okolních státech, kam dezorientováni zabloudili. Jméno lékaře, jenž hokej aktivně hrával, a proto nastoupil k Dukle, zaujalo Martina Gromana.
„Milan Kartůsek býval prý rytířem ledových ploch. Jenom ve Světlé nad Sázavou se zapsal jako zlý muž, když místní hokejovou hvězdu poslal pěkným obloučkem přes nízký mantinel do hromady sněhu. Vzbudilo to takové pohoršení, že jej po zápase rozvášnění fanoušci hnali přes pole až do hospody pod lesíčkem. Potem i strachem zbrocený Kartůsek proběhl na bruslích výčepem, v sále se rychle převlékl a v nastalém zmatku zmizel do polí směrem na Jihlavu,“ přečetl Groman úryvek z jedné knihy a kapitoly Primář hokejistů. „Tu scénu, jak běží výčepem, bych chtěl natáčet,“ smál se Groman.
(redakčně kráceno)
Diskuze k článku