Barbora Kameníková a Jaroslava Nováková, vysokoškolské studentky z Jihlavska, se ve svých dvaceti letech rozhodly objevovat nové kultury na měsíční dovolené v Thajsku. “Thajci jsou neskutečně pohostinní a ochotní. Kamkoliv jdete, tam se cítíte vítáni a nestane se vám, že byste se báli o své bezpečí,“ říká v rozhovoru Barbora. 

Proč jste si vybraly právě Thajsko jako destinaci pro dovolenou?

Chtěly jsme s kamarádkou vyrazit na větší dovolenou, ideálně na delší dobu. Měly jsme několik nápadů, které jsme náhodně losovaly. Původně jsme zvažovaly cestu do Ameriky, ale tu jsme zavrhly kvůli vysokým cenám letenek a celkovým nákladům, které by byly nad naše možnosti.

Kamarádčini rodiče, kteří často cestují po Asii, nám poradili a dali pár návrhů, takže jsme se nakonec zaměřily právě na tuto část světa.

Ve hře byly země jako Vietnam, Maledivy, Indie nebo Malajsie. Thajsko však ve finále vyhrálo díky příznivému poměru ceny letenek a ubytování. Navíc nás lákala tamní kultura i noční život.

Co všechno zahrnovaly přípravy před odletem?

Naštěstí jsme nemusely řešit víza, protože jsme neplánovaly překročit měsíční lhůtu. Nejvíc času nám zabralo hledání informací o místech, která chceme navštívit, a vybírání ubytování. I s tím nám pomohli kamarádčini rodiče.

Musely jsme si ale zařídit očkování. Ačkoliv není povinné, tak obvodní lékaři nám ho doporučili. Kromě toho jsme ještě musely pořizovat vhodné oblečení a obuv na túry.

Jaké byly vaše první dojmy po příjezdu do Thajska? Překvapilo vás něco?

I když jsem měla poměrně jasnou představu díky naší přípravě a vyprávění, stejně jsem byla po příjezdu ohromená. Snad největší prvotní šok byl obrovský nával dusna a vedra po vykročení z letadla.

Další věcí byly ceny. I přesto, že jsem věděla o tom, jak nízké jsou v porovnání s Evropou, stejně jsem byla zaskočená. Běžný oběd i s pitím stojí v restauraci v Thajsku zhruba 60 korun a za pěkný hotel zaplatíte 300 až 400 korun za noc.

Trvalo vám, než jste se přizpůsobila místnímu prostředí a kultuře?

Skoro vůbec. Hlavně jsem to nebrala jako věc, na kterou si musím zvykat, ale vnímala jsem to jako příležitost k objevování odlišného způsobu života.

Na co jsem si ale musela zvyknout, byl šestihodinový časový posun. První den po příletu jsme se vzbudily až ve 12 hodin odpoledne, což v Česku bylo teprve šest ráno. A to se táhlo i během následujících dní, kdy největší výzvou bylo vstávat v rozumnou hodinu a neprospat celý den.

Více v tištěném vydání JL s datem 4. 3.

Diskuze k článku