Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Podle skutečné události, kdy úřednice malého slovenského městečka zpronevěřila velké peníze z obecní kasy, napsal hudebník, divadelník, filmový režisér a pedagog FAMU Petr Marek na objednávku pro jihlavské divadlo původní hru Nikdy jsem nebyla tak šťastná (jako když jsem tolik utrácela).

Zapojení tvůrčí osobnosti Petra Marka, takto frontmana kapely Pidi Lidi, táhne tentokrát do hlediště i některé diváky, kteří nejsou častými návštěvníky HDJ. Jak je ovšem slyšet z jejich reakcí, odcházejí zhusta spíše zklamáni. A nutno spolu s nimi říci, že HDJ nabídlo před koncem roku publiku kus, který se z jeho repertoáru poslední doby neřadí k tomu nejsilnějšímu.   

Cílem tvůrců logicky bylo využít danou situaci k tomu, aby divadelními prostředky nahlédli na danou událost a příběh hlouběji a z různých stran. 
Snahou tedy bylo podívat se do soukromí bytosti, která přes pověst spolehlivé a obětavé úřednice vyrobí fatální zkrat, ale i do světa a motivací její „protistrany“. Tou je v tomto případě outsider a zkrachovanec, který se omylem stane příjemcem peněz vykrádaných formou falešných faktur z rozpočtu obce. 

Městské úřednici Mileně v příběhu zmizí syn do daleké Austrálie. Všemi opuštěná, trochu naivní žena hledá útočiště, ale i odezvu, sociální kontakt a pochopení ve svatyni pomyslného věštce. 

Ten je ovšem v úvodu příběhu zobrazen jako pouhý povaleč, tatrman v trenýrkách a exekucích. Příležitosti se ovšem chopí a za lamentování své nešťastné, už trochu odevzdané, nicméně stále doufající matky (vykreslené Taťánou Schottnerovou, která právě v této sezóně slaví půlstoletí na scéně HDJ) předstírá za pomoci kumpána rozjezd firmy, aby náhlý příjem balíčků bankovek vysvětlil. 

Civilní příchuť 
Ten příběh šlo jistě uchopit řadou způsobů a náhledů, od totální frašky až po existenciální drama. Protože tvůrci zvolili žánr komedie, otevřel se jim prostor pro svižnou „půldruhahodinovou konverzačku“, která by téhle látce asi tak nejspíš slušela. 

Mnohem objemnější tvar, který HDJ divákovi předkládá, v sobě prvky takové komedie nese. Z výsledku je navíc znát, že i díky hereckým výkonům by nakonec nejspíš docela fungovala.  

Z hlediště však spíše sledujeme představení, které průběžně ztrácí žánrovou zřetelnost, švih i tvar jako takový. Asi by vyznívalo silněji, kdyby se chvílemi poněkud netáhlo. Kdyby telefony zvonily o pár desítek vteřin kratší čas, nežli zvoní, kdyby se vyškrtala snad i půlhodina z různých obrazů. 

Kdyby si komedie disponující v úvodu zajímavě nostalgickou civilní příchutí postupně nezačala hrát na filozofično (a na všelijaké jiné různé věci a žánry). Kdyby se šetřilo výstupy „komparzistů“. Kdyby se ve finále nakonec (bůhvíproč) neobjevila dokonce parodie na muzikál (nebo snad dokonce na operu?).
Kdyby proměna nemakačenka z mamahotelu v empatického charaktera, který chce okradené ženě najednou vrátit všechny neoprávněně nabyté peníze, byla v téhle hře aspoň malinko víc uvěřitelná a vyargumentovaná.   

Body záchytné 
Potíž nakonec docela rozvlekle působící inscenace leží nejspíš už v samotném scénáři, který nakonec zmixuje dohromady vše možné. Ani režie z předvánočního gulášku kapra neusmažila.   

Inscenace si své příznivce nakonec i nachází. Divák je názorů všelijakých, což je samozřejmě dobře a v pořádku, v hledišti zaznívá smích. Ale pro toho, kdo nad divadlem a příběhem trochu přemýšlí, inscenace jako celek těžko obstojí.  

Jelikož nic není jen černé nebo bílé, nechybí v ní záchytné body, díky nimž není třeba mluvit o ztraceném večeru. Jedním z nich jsou herecké výkony. 
Lenka Schreiberová v hlavní roli úřednice tu u telefonu za kancelářským stolem nemá příliš co hrát. Vystihnout velmi civilním herectvím tiše nešťastnou polohu své hrdinky se jí daří. Jenže na dvě a půl hodiny hracího času s přestávkou to zkrátka nevydá.  

Protipólem je jí Ondřej Šípek v roli falešného věštce Tomáše. A vyznění je vlastně obdobné. 
Mnohokrát osvědčený komik souboru HDJ je dobře obsazen. Svého lehce zastydlého týpka dřepícího u compu (a u časopisu Čtyřlístek) ve staromládeneckém pokojíku maminčina domku vykresluje uvěřitelně, dodává mu i jistou nevyzrálou chlapeckost. Jsou v tom pěkné situační, herecké i režijní momenty, ale celkově brzy víme, o co jde, a začínáme tím předimenzovaným vykreslováním charakteru postavy spíš trochu trpět. 

Regionální nařvánek
Pocit souznění s hercem budí u některých diváků (jak je alespoň slyšet v kuloárech) také postava zastupitele Podskalského, jemuž byla tvůrčí sudbou z důvodu nastolení komiky přisouzena podivná šišlavost. Vlastně by v podání Jakuba Škrdly i mohla pěkně fungovat. To bychom ale museli být ve zřetelném formátu frašky a muselo by to celé mnohem více sypat. 

O scénách z jednání obecního zastupitelstva však bohužel platí totéž, co o celé inscenaci. Je v nich cítit pěkný potenciál, ale místy je to zdlouhavé, přelidněné, nutně tomu nakonec musí spadnout řemen. 

Nicméně je vykreslení atmosféry a všelijakých povrchních kreatur v zastupitelstvu asi tím nejsilnějším, co inscenace nabízí. Vypadá to jako nadsázka, ale vlastně tak úplně nebude. Tenhle sněm místních chytráků, jimž je vlastně všechno většinou šumák a sledují hlavně vlastní zájmy, v sobě nese svěží satirickou linku, bohužel nakonec utopenou v mnoha slovech a šumu. 

Ale přece jen z něj vyplavou dva momenty, které člověka přinadzvednou ze sedadla hlediště, aby mu neuniklo, co se z toho vyvine.   
První přichází před pauzou, kdy se objeví na hlavách konšelů zajímavé zvířecí masky. Tady si na mžik oka vzpomenete jakoby na Gogola a řeknete si - obecní oslové v gubernii nad říčkou? Jeden vyžírka jako druhý? Metafora, divadelno, po přestávce se začne něco dít? 

Záhy vám dojde, že jde ve skutečnosti o klokany, a tedy o reakci na australské trauma hlavní hrdinky. A po přestávce se s tím neděje až tak nic moc, ačkoli snahu o zajímavá vizuální řešení rozhodně nelze inscenaci upřít.  
Zato druhý moment zůstává v divákově paměti jako silné divadelní osvěžení, jež se v představení vymyká. Jde o veškeré herecké vstupy Petra Soumara v roli opozičního zastupitele Karla. 

Jakmile se tenhle regionální nařvánek během schůze zastupitelů postaví a hlučně (a divadelně artikulovaně a srozumitelně) se pustí do pronášení svých planě kritických opozičních pravd, naskakuje okamžitě na jevišti atmosféra jako ze Stroupežnického. 

V těchto momentech je znát, že by tenhle kousek mohl docela frčet a fungovat i jako parádní satira obecné politické „kulturnosti“ v naší zemi, kraji, městě. Bohužel tato atmosféra zase bleskurychle mizí, jakmile si ten furiant sedne. 

Vinou jakéhosi až kabaretního balábile, do něhož se zvrtne celé finále, nelze s určitostí říci, jaké vlastně má být poselství hry vůči ekonomickému prohřešku (přesněji závažnému trestnému činu), jehož se hlavní hrdinka dopustila. 

Člověk by řekl, že se tu dvě a čtvrt hodiny hrálo o potřebě naděje a lásky, o osobním selhání ze smutku a osamění, o velmi nečekaném „obrácení Ferdyše Pištory“, ale taky třeba o složitosti starostenské pozice, o odpovědnosti, vině a trestu. 
Ale s ohledem na poněkud volné vyznění toho finále si tím zcela jisti být nemůžeme.  

Diskuze k článku