Lenka Kopčáková
redaktor
mobil:+420 736 193 687
nzr.redakce@centrum.cz

Rodačka ze Staré Břeclavi Eva Hrnčířová je hrdá, že pochází ze stejné ulice jako „král“ lidových písní Jožka Černý. Evin tatínek Karel Rebenda byl primáš Starobřeclavské cimbálové muziky a toužil mít svoji rodinnou cimbálku. To se mu také podařilo. 

„Bratři hrají aktivně v cimbálových muzikách, jeden na housle, druhý na basu. Mně připadla role cimbalistky. Rozhodla jsem se pro ni ráda, poněvadž u tatínka tehdy hrála na cimbál krásná mladá dívka a já chtěla být jako ona,“ usmívá se Eva Hrnčířová.

A zatímco její vrstevníci znali českou pop music, Eva už jako školačka dokázala odlišit Lubomíra Málka (cimbálovka Olšava) od cimbálovky Jožky Severina. U Rebendů se totiž poslouchaly různé cimbálovky. 

„Jako šestiletá jsem na břeclavské ZUŠ začínala s klavírem, protože pro malé děti není hra na cimbál fyzicky optimální,“ vysvětluje muzikantka. Teprve když povyrostla, přidala si ještě osm let cimbálu.
Jak muzikantka vysvětluje, cimbál patří stejně jako klavír mezi nástroje úderné. Zatímco klavírní struny rozechvívají kladívka ukrytá uvnitř nástroje, cimbál rozezvučí cimbalista paličkami. 

A jak se Břeclavanka ocitla u nás na Vysočině? „Přivdala jsem se do Obyčtova, kde od roku 2001 žiji s rodinou,“ říká prostě. V roce 2015 přinesla moravský vítr do Horácké muziky.

K historii cimbálu vysvětluje, že pochází ze starověké Mezopotámie. Tehdy byl malým přenosným nástrojem.  Dnešní podoba cimbálu vznikla v Maďarsku a odtud se cimbál dostal počátkem 20. století přes Slovensko až na Moravu.

Ke žďárské Horácké muzice cimbál parádně ladí, o tom žádná, ale patří sem?  Muzikantka přikyvuje. 
„U nás na Vysočině jsou dochovaná vyobrazení hráčů na malý cimbál už z 18. století. My jsme jej s Horáckou muzikou tedy opět začali používat pro místní folklor,“ říká.

Cimbál je nosným nástrojem cimbálové muziky. Vysočinskou hudeckou muziku ve složení smyčce a klarinet zvláštním způsobem obohacuje. 
„Kterýkoliv nástroj z muziky si mohu vybrat a hrát s ním duet. Ale ze všeho nejraději doprovázím sólový lidský hlas, snažím se jej podtrhnout, přizdobit, nezakrývat ho,“ vyznává se Eva Hrnčířová.

Směr Azurové pobřeží
Asi před měsícem Horácká muzika spolu se žďárskými soubory lidové hudby Kamínkem a Studánkou vyrazily na největší folklorní událost. World Folklore Festival Côte d‘Azur se ve dnech 2. až 6. 10. 2024 odehrával ve dvou sousedících zemích na Azurovém pobřeží. Žďáráci během čtyř dní navštívili italské San Remo, francouzské Nice, Cannes a Monaco. 

Již doma si dali za cíl, zanechat na Azurovém pobřeží horáckou folklorní stopu. A to se podařilo, 39členná výprava naložila ve Žďáře do autobusu kroje a netradiční zavazadla jako cimbál, kontrabas a třímetrovou májku. 
Po 17 hodinách jízdy našinci stanuli na místě, jehož líbeznost všechny dostala. „Ne nadarmo se Azurovému pobřeží říká evropský Karibik,“ ohlíží se muzikantka. 

Při festivalu Côte d‘ Azur vystoupilo 12 souborů z Evropy, celkem 240 účinkujících. Byl spíše přehlídkou než soutěží, ale i tak má vítěze. Na Festival lidové kultury v Paříži postupuje soubor ze Srbska.

Jak Eva Hrnčířová vzpomíná, většina vystoupení probíhala v ulicích, před radnicemi nebo na pódiích. „Naprosto dechberoucí byl pohled na jeviště, které stálo na molu v Diano Marina. Rozdíly mezi italským a francouzským publikem našinci nevnímali.  Hudba spojuje srdce i národy… 
A veselé historky? Cimbalistka říká, že její nástroj měl pro mnohé účastníky festivalu nádech exotična. S cimbálem se tu setkali zcela poprvé. No, a mnozí evropští folkloristé prý byli okouzleni i jistou tanečnicí a zpěvačkou. 

„Její horácký kroj, úsměv na tváři a dlouhé blond copy utvořily spolu s folklorním projevem neodolatelnou kombinaci. Vzápětí po ní doslova vyžadovali kontaktní údaje a nechybělo moc, byli by snad přišli i s žádostí o ruku,“ usmívá se cimbalistka.
 
 

Parťáci z Portugalska
Každodenními společníky žďárské výpravy se stali členové portugalského folklorního souboru z Albufeiry, s nimiž se naši přemisťovali v jednom autobuse a společně absolvovali prohlídky hostitelských měst. 

„Při folklorních vystoupeních v San Remu a Cannes jsme získali nezapomenutelné zážitky a zkušenosti, když jsme byli součástí roztančené ulice,“ vzpomíná aktérka. Průvod pestrobarevných krojů dvanácti souborů z Belgie, Německa, Portugalska, Srbska, Litvy, Estonska, Slovenska a České republiky, tančící za zvuku hudby typické pro daný region, plynule přecházel ve vystoupení před palácem Ariston. „Velkou radost nám udělala hudební fúze s portugalským souborem,“ vzpomíná. 

Setkání muzikantů, to bývá i příležitostí k výměně notového materiálu. A to se stalo i zde. „Od Portugalců máme slíbené noty a text k jejich lidové písni, ke které jsme se přidali s našimi hudebními nástroji,“ očekává muzikantka. 

Žďárští s radostí předvedli své choreografie a ocenili zejména mladé kolegy z brněnského souboru Javorníček. „Tento mládežnický soubor nám byl umělecky i lidsky nejbližší. Krásnou podívanou na Javorníček bychom rádi dopřáli i žďárskému publiku, třeba na některém z celovečerních folklorních koncertů v městském divadle,“ naznačuje cimbalistka.

Hrdost na český národ 
Přísloví „Co Čech, to muzikant“ podle jejích slov stále platí. Právě na podobných mezinárodních akcích lze dobře srovnávat hudební úroveň jednotlivých národů. „Podle mě jednoznačně obsazujeme pomyslné nejvyšší příčky. Zkrátka hudba je pro mě oblastí, kde jsem na český národ hrdá,“ potvrzuje Eva Hrnčířová.

Vysočinská výprava měla secvičeno několik programů a do lidových tanců zapojila v ulicích i přihlížející posluchače. „Takže třeba Francouzi v rokokových krojích už umějí tančit horácká kola,“ směje se cimbalistka.

A jak to tak bývá, velký dojem zanechaly naše soubory zcela neplánovaně. „Třeba, když nás déšť (nebo patron Žďáru sv. Jan Nepomucký?) zahnal dovnitř středověké budovy s nádhernou akustikou, a my tam společně zahráli a zazpívali chorál Ó svatý Jene, pros za nás. To už se začala otvírat okna okolních domů a obyvatelé San Rema nevěřícně naslouchali…“ popisuje Eva Hrnčířová.

Ještě poslední koupání v moři za rozbřesku a pak nastalo velké soustředění. Festival vrcholil roztančeným průvodem k radnici v Diano Marina. Horáckou muziku, Studánku a Kamínek čekalo ještě několik vstupů i na pobřeží. A radostnou atmosféru nepokazila ani bouřka, při níž vystupovali právě Žďáráci. 
Loučení… Nad ránem 7. října vjíždí silniční koráb s folklorní výpravou do Žďáru. Všichni unavení, leč šťastní. 

„Vypilovali jsme dohromady několik zajímavých programů, obohatili se o nová přátelství a hudební inspirace a získali mnoho cenných zkušeností. V našich deníčcích do kolonky zamilovaných míst přibude Azurové pobřeží,“ usmívá se folkloristka.

Festival Côte d‘Azur nebyl první mezinárodní akcí Horácké muziky. Ta již dříve navštívila partnerské francouzské město Cairanne, několikrát polské Leszno, české usedlíky na ambasádě ve Vídni, rakouský klášter Sankt Florian a také český spolek v Košicích. „Na všechny akce rádi vzpomínáme s vděčností, že jsme se jich mohli zúčastnit, a v srdcích si neseme mnohá vzácná setkání a dosud trvající přátelství,“ říká. 
 

Diskuze k článku