Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Generál Syrový byl bohužel jeden z řady lidí, které prezident Beneš hodil přes palubu, říká jeden z autorů jeho monografie historik Radim Chrást.  

Na obalu vaší knihy je generál Syrový s koněm a páskou přes oko. Tak trochu to evokuje husitského vojevůdce Jana Žižku, který měl letos 600. výročí úmrtí. Byl to z vaší strany úmysl? 
To je otázka spíše na vydavatele Karla Černého, který obálku zvolil. Původně měla být jiná. Měla na ní být podoba generála Syrového z pozdějšího období, ale grafik udělal několik návrhů, které koloroval. 
Jenže pozdější období si lidé spojují s věcmi, které byly negativizovány v historii. Proto jsme tak trošičku účelově zvolili období dřívější, které je méně kontroverzní a plně průzračné. 

Proč?
Můžeme říci, že v té době byl generál Syrový na vrcholu, co se týká sil a takového toho vnitřního lidského naplnění. Ono je krásné, pokud je člověk ve funkci ministra anebo premiéra, ale to jsou funkce politické. On byl ale hlavně voják a Sokol. 
Podle toho jak se vyjadřoval, se nejlépe cítil právě mezi svými kamarády vojáky a spolubojovníky. A fotka na obalu knihy je z období, kdy byl mezi svými chlapy, kteří ho milovali a uznávali jako jednoznačnou autoritu.  
Domnívám se, že on bytostně nebyl politikem. V politice se necítil tak konformně jako v prostředí vojenském. 

Z jakého důvodu jste si vybrali zrovna osobnost Jana Syrového? 
O spoustě armádních osobností v historii už byla napsána nějaká monografie nebo publikace. Jan Syrový byl i díky své jakési kontroverznosti z poválečného období trošku opomíjen, možná i účelově. Historici se do tématu nechtěli moc pouštět. 
Za druhé jsme se ho pokusili rehabilitovat, protože jsme nevěděli, jak dopadne soudní rehabilitace. Nakonec se to povedlo tak, že se nám i tuto záležitost podařilo zakomponovat do knihy. 

To jste ale před 14 lety nemohli vědět…
Ano. V roce 2010, kdy jsme se o té publikaci bavili, jsem ještě netušil, že se rehabilitace podaří. Předchozí rehabilitační návrh byl totiž soudem zamítnut. 
Knihou jsme chtěli vyjádřit jakousi svoji morální rehabilitaci osobnosti Jana Syrového, protože si myslím, že to je jedna z nejvýznamnějších vojenských osobností 20. století v rámci české historie. 

Zarputilý a tvrdohlavý
Co prameny o Janu Syrovém vypovídají? 
Byl to člověk, který vzešel z velmi chudého prostředí a musel se vypracovat sám vlastní pílí. Dneska je dostatek všeho, ale v době, kdy Syrový žil, byla například průměrná výška lidí o nějakých 20 centimetrů menší než teď. Spousta dětí umírala v mládí, měly různé vývojové vady zaviněné třeba nekvalitní výživou. 
Kluci z chudých rodin byli hubení, vzrůstem malí, měli i málo síly. I proto vznikl Sokol, který i cvičením pomáhal k rozvoji. Jan Syrový se v sokolském cvičení našel. Ač byl z chudých poměrů, Sokol mu svou dostupností pomohl najít zálibu ve fyzickém sportu. Proto byl velmi dobře fyzicky vybavený.   

Což bylo jedním ze základních předpokladů pro jeho další kariéru… 
Druhou jeho vlastností byla urputnost a zarputilost. Pokud si něco vzal do hlavy, tak to byl takový typický paličák. Českomoravský paličák, co si něco umanul a šel si za tím. Povedlo se mu dostat z chudého domečku v Třebíči až na místo stavebního úředníka ve Varšavě. Podařilo se mu vystudovat, udělat si specializaci u lidí, kteří byli v té době na vrcholu stavebního umění a sledoval trendy ve stavebnictví. 

O Syrovém se uvádí, že byl i velmi dobře jazykově vybavený…
Ano. Vlastní pílí se dokázal naučit jak polsky, tak i rusky. K jeho jazykovému vybavení patřila v té době samozřejmě i základní němčina, kterou musel ovládat. Ale pořád to byl ten kluk z chudých poměrů. Byl pilný, pracovitý, tvrdohlavý a šel si za svým.  

Dal by se třeba uvést nějaký konkrétní příklad? 
Projevilo se to třeba ve chvilce, když velitelé začali provádět rozvědky v první fázi České družiny, ze které pak vznikla legie. Věděli, že pokud rozvědku povede Syrový, tak svůj úkol splní. On se nevzdal, nevrátil se zpátky. Udělal maximum pro to, aby rozvědka svůj úkol splnila a přinesla informace, které velení požadovalo. 
Ve chvíli, kdy už podléhal určitým politickým rozhodnutím a mezinárodním vlivům, tak těžko on sám mohl jakkoli ty věci ovlivňovat. 

Mnichovské události
Se jménem generála Syrového má část veřejnosti spojenou mnichovskou kapitulaci. Mohl tehdy vůbec jednat jinak? 
On byl voják a to byl tak trochu problém. Kariéru vojáka lemuje poslušnost, uznávání autorit a poslouchání rozkazů svého velitele. Jeho velitelem a autoritou byl prezident Beneš. On to tak psal a vyjadřoval: „Dostal jsem rozkazem od vrchního velitele, abych se toho ujal, abych tu funkci přijal.“ 
Povahově mu bylo blízké se rozkazům neprotivit a plnit je. Takže on ze svého pohledu plnil rozkazy vrchního velitele. Asi měl i nějaké pochybnosti. Komunikoval i s ostatními generály. Například se Lvem Prchalou, který byl jednoznačně proti kapitulaci. 

Když plnil rozkazy svého vrchního velitele, proč se ho prezident Beneš nezastal, když se po osvobození vrátil jako vítěz?
Dá se polemizovat o tom, jestli se prezident Beneš vrátil jako vítěz. Na jednu stranu se politicky jako vítěz vrátil, ale on sám, jak ho popisují dobové prameny, měl na sobě punc Mnichova a jakousi ublíženost. 
V době Košické vlády v roce 1944, a o tom se málo mluví, měl Beneš za sebou obrovský neúspěch, a to je ztráta Podkarpatské Rusi. Československo bylo nuceno se jí vzdát ve prospěch Sovětského svazu, což byl veliký neúspěch prezidenta Beneše. 

Ovlivnilo to Beneše tak zásadně? 
Jak ho popisují spolupracovníci, do Prahy se vrátil ač jako vítěz, tak i psychicky a morálně zlomený muž, který podléhal levicovým a komunistickým vlivům víc, než si třeba i přál. Byl ovlivňován,  trošku smýkán dobou, kdy už neměl ani vlastní osud ve svých rukou. 
Ač se na něho obraceli rodinní příslušníci nejen generála Syrového, ale i dalších významných osobností, kteří žádným způsobem nekolaborovali ani nespolupracovali, tak on se nikdy nepostavil za nikoho, protože už na to opravdu neměl morální sílu. Generál Syrový byl bohužel jeden z řady lidí, které prezident Beneš hodil přes palubu. 

Práce na knize
Kdy jste se rozhodli, že o Syrovém napíšete knihu? 
První rozhovory s nakladatelem panem Karlem Černým začaly kolem roku 2010, kdy jsme se začali bavit, že by kniha mohla vzniknout. Potom jsme průběžně zpracovali knihu Legionáři s lipovou ratolestí, kde byl několikastránkový medailonek o generálu Syrovém, který vytvořil základ a jakousi osnovu budoucí knihy. Bylo jasné, že to bude rozsáhlá práce, a tak jsme hledali partnery. 

Koho jste oslovili? 
Tak já jsem se zabýval prvním obdobím jeho života - kariérou legionáře a rodinou. Hledali jsme pak vhodné historiky, kteří by nám pomohli s dalšími etapami. Oslovili jsme historika Karla Straku, který zdařile uchopil první republiku a dobu mnichovskou. V podobě pana docenta Rokoského se nám povedlo najít výborného historika, který zpracoval politické dějiny a období po druhé světové válce. V minulosti napsal například publikaci o ministerském předsedovi Rudolfu Beranovi a je specialistou na toto období našich dějin. 

Kolik času vám zabralo samotné napsání knihy? 
Faktická práce trvala někdy od roku 2018-2019. To znamená nějakých pět šest let badatelské činnosti, psaní, sestavování a korigování textů všech tří autorů. 

Co bylo z vašeho pohledu na knize nejsložitější?
Já jsem dělal úvodní část a věřím, že moji kolegové měli svoji část mnohem těžší. Za nalezení vhodné podoby textu, který bude popisovat mnichovské události, si pan Straka zaslouží velkou poklonu. Úplně stejně náročné byly i poválečné události a odsouzení Syrového, který zakomponoval do dějinných událostí pan docent Rokoský. Řekl bych, že to byla taková dvě kontroverzní místa, díky nimž se v minulosti historici tomuto tématu i vyhýbali. Doufám, že se nám ta místa podařilo dobře uchopit a v reálu popsat, jak proběhly. 

Z jakých pramenů jste čerpali? 
Z memoárové literatury a archivních pramenů. Mezi memoáry bych vypíchl třeba knihu pobočníka generála Syrového v legiích, což byl major Skácel. Napsal velmi zdařilou knihu S generálem Syrovým na Sibiři. Potom tu jsou třeba vzpomínky budoucího generála Otakara Husáka a další. 
Takže to je memoárová literatura, kterou jsme potom museli ztotožnit s archivy. Potom jsme čerpali z archivních materiálů, z kmenových listů, hlášení, různých protokolů o výsleších generála Syrového, jeho vlastní rukou napsaných životopisů v rámci vyšetřování a spousty a spousty dalších věcí. 

Diskuze k článku