Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Česká touha po moři je stará téměř jako národ sám. Ačkoliv u moře neležíme, tak tvrzení, že jsme ryze suchozemský národ, zcela pravdivé není. 
S mořem je v naší historii nejvíce spojovaný král Přemysl Otakar II. (1233-1278). Za jeho vlády se nakrátko Češi vyskytli u dvou moří. Nejprve u Baltu a podruhé u Jadranu. 
U Baltu byl český stát pouze nepřímo, když Přemysl Otakar II. v čele křížové výpravy do Pruska v letech 1254-1255 založil, nebo bylo na jeho počest založeno, přístavní město Královec (později Königsberg a nyní Kalinigrad). 
Tento přemyslovský panovník však měl ambice mnohem větší. Po návratu z křížové výpravy začal svoji říši rozšiřovat směrem k Jadranu. 

V letech 1269-1276 mělo české království konečně moře, když Přemysl Otakar II. nakrátko ovládl přímořské oblasti Vindickou marku a později Furlánsko. 
Poté Češi moře ztratili, ale na pouhé čtvrtstoletí. Tehdy sen o přemyslovské říši od Baltu až k Jadranu naplnil Přemyslův syn Václav II. Tento panovník stále patří mezi nedoceněné krále. Přesto bychom ho jako jediného českého panovníka mohli nazývat králem-imperátorem. 
Přístup své říše k moři obnovil v letech 1300-1305 jako polský král. Když nechal korunovat svého syna Václava III. uherským králem (1301-1305 vládl jako Ladislav V.), ovládal mohutné soustátí sahající od Baltu až po Jadran. 
Těmto ambicím učinilo konec vymření Přemyslovců po meči, kdy byl Václav III. zavražděn v roce 1306 atentátníkem v Olomouci. 

Dlouhé hledání přístupu k moři 
Ačkoliv Čechy od té doby moře neměly, mnoho českých námořníků působilo v rakousko-uherském námořnictvu. Češi tvořili dokonce až čtvrtinu námořních posádek. 
Několik rodáků z Čech se dokonce zúčastnilo rakousko-uherské polární expedice k Zemi Františka Josefa v letech 1872-1874 (Gustav Brosch, Eduard Orel, Ota Kříž, Julius Payer a Josef Pospíšil).  
Julius Payer byl dokonce jedním z vůdců výpravy. Pocházel ze Šanova u Teplic a své rodiště obtiskl do některých zeměpisných názvů. A tak je součástí Země Františka Josefa Šanovský ostrov nebo Teplický průliv. I po samotném Payerovi se jmenuje jeden z ostrovů. 

V roce 1918 vzniklo nezávislé Československo vysloveně jako suchozemský stát. Již od jeho vzniku nastalo hledání přístupu k moři. 
V roce 1919 mu vyšla vstříc Saint-germainská smlouva a v roce 1921 Barcelonská úmluva. Tyto dokumenty měly zajišťovat nově vzniklým vnitrozemským státům možnost provozovat námořní plavbu stejně jako státům přímořským. 
K tomu však potřebovaly zázemí v mořských přístavech. Letos uplynulo 105. výročí od doby, kdy náš stát získal právo na „přístup k moři“. 
Nejprve se například hovořilo o jakémsi koridoru přes Rakousko a tehdejší Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS) k Jaderskému moři. K tomu však nakonec nedošlo, protože se záměr ukázal jako neuskutečnitelný a utopický. 
Tehdejší Československo se muselo spokojit s přístupem k moři tehdy ve dvou německých přístavech - v Hamburku a Štětíně (tehdy Stettin). 

Hamburk na století
V listopadu 1929 (před 75 lety) byla podepsána smlouva mezi Československem a Německem o pronájmu tří areálů v Hamburku na 99 let a vytvoření bezcelní zóny. To však neznamená, že po roce 2028 nebudeme moci prostory přístavu využívat. Součástí smlouvy totiž byla ještě opce na dalších 50 let. 
Konkrétně se jednalo o Saalenhafen, Moldauhafen a Peutehafen. Jsou to v podstatě přístavní mola s přilehlými administrativními a skladovacími prostory o celkové rozloze okolo 40.000 m2. Tato území se však nikdy součástí naší země nestala. 

Po rozdělení federace k 1. lednu 1993 části přístavů připadly ČR. Dlouhou dobu místa pustla. Až v roce 2015 provedla česká strana sanaci části území. 
Od uvedeného roku se rovněž hovoří o výměně území. Část areálu totiž chtěla německá strana využít pro konání Letních olympijských her (LOH) v roce 2024, na jejichž pořádání Hamburk kandidoval. 
V lokalitě měla být postavena olympijská vesnička a sportoviště. LOH se v Hamburku nakonec nekonaly, protože to obyvatelé odmítli referendem.
O možné výměně území se hovoří i nadále a zdá se, že je konečná dohoda před podpisem. ČR by všechny tři části přístavu vyměnila za pronájem území u terminálu Kuhwerder s hranou mola o délce 200 metrů, což umožňuje přistávání zaoceánských lodí. 

Zázemí pro českou flotilu
Pro největší československé lodi sloužil hlavně přístav ve Štětíně. Přístav začalo Československo na základě smlouvy s Německem využívat od roku 1923. 
Avšak až do roku 1930 se obě strany přetahovaly o infrastrukturu a zařízení „československé“ části přístavu. 

Pronajatá část přístavu sloužila především k zásobování průmyslových podniků na Ostravsku švédskou železnou rudou z Kiruny. 
Zboží vyložené v přístavu bylo překládáno na říční lodě plující do přístavu Cosel (dnes polské Kozle). Tam byl náklad přeložen na vlaky a dopraven jimi na Ostravsko. 
Po Mnichově a obsazení zbytku Československa nacistickým Německem byla československá plavba po Odře zrušena. 

Po válce Štětín připadl Polsku. S ním krátce po válce podepsalo Československo smlouvu o pronájmu východní části poloostrova Ewa v přístavu za milion polských zlotých ročně. Smlouva byla uzavřena na 80 let. Československo tak v přístavu provozovalo 400 metrů dlouhé nábřeží. 
V roce 1955 Československo smlouvu vypovědělo. Ekonomicky se mu nevyplatilo ve Štětíně udržovat vlastní zázemí, a tak tento pronájem zanikl. 

„Kožená“ zkáza flotily 
Přesto Československo přístav ve Štětíně využívalo i nadále. Kromě toho mohly velké československé lodě kotvit i v jiných polských přístavech. 
Uvádí se, že se v letech 1952-1998 pod československou a později po českou vlajkou plavilo celkem 44 obchodních lodí provozovaných nejprve Československou a poté Českou námořní plavbou (ČNP). Na těchto lodích sloužili i někteří námořníci původem z Vysočiny. Mezi největší chlouby československé obchodní flotily patřily z velkých zámořských plavidel například lodě Vítkovice a Košice. 
Rozpad Československa znamenal i konec naší obchodní flotily. Majetek ČNP byl vložen do kupónové privatizace. Většinu akcií získala společnost Stratton Investments, spojená s podnikatelem Viktorem Koženým. 
Kontroverzní podnikatel v letech 1995-1998 všechny lodě rozprodal. Většina z nich skončila nakonec ve šrotu. 

I Komenský „odpočívá u moře“
V podstatě i v pořadí třetí české území, o kterém píšeme, se rovněž nachází u moře. Konkrétně v malém nizozemském přístavním městě Naarden. 
Zde v kapli místního kostela De Grote St. Vituskerk našel místo posledního odpočinku učitel národů a český pobělohorský emigrant Jan Amos Komenský. 
V roce 1933 podepsalo Československo s Nizozemskem dohodu o pronájmu kaple za symbolický poplatek jednoho guldenu ročně. Československo mělo hrob udržovat a opravovat. Kaple byla později českou stranou předělána do podoby mauzolea. 

Po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 byla dohoda holandskou stranou zrušena. K jejímu obnovení sice došlo krátce po válce, ale nakrátko. 
Po roce 1948 vztahy mezi Nizozemím a komunistickým Československem byly ochromeny. K plnohodnotnému obnovení pronájmu kaple tak došlo až po Listopadu 1989. 

Polární stanice s vysočinskou stopou
Jakási česká území u moře představují i dvě české polární stanice v Antarktidě. První z nich v letech 1988-1989 svépomocí založil a postavil polárník Jaroslav Pavlíček. Spolupracoval při tom s polárníkem Miroslavem Jakešem, který pochází z Havlíčkova Brodu. 

Stanice Eco Nelson byla založena na Nelsonově ostrově na souostroví Jižní Shetlandy. Stanice byla 30 let provozována Jaroslavem Pavlíčkem. Ten ji v říjnu 2017 daroval Českému antarktickému nadačnímu fondu. 
Za provoz stanice nyní odpovídá Masarykova univerzita v Brně (MUNI). Ta si v roce 2018 stanici pronajala na 99 let pro vědecké aktivity. Stanice má maximální kapacitu 12 osob. 
Druhou, Mendelovu polární stanici v Antarktidě na ostrově Jamese Rosse, provozuje také MUNI. 
Stanici založil polárník Pavel Prošek. Postavena byla v letech 2004-2007. Náklady na její výstavbu se pohybovaly okolo 60 milionů korun. Kapacitu měla pro 20 polárních badatelů. 

Diskuze k článku