Bylo pondělí 20. června roku 2005. Den prosycený horkým vzduchem byl cítit létem a blížícími se prázdninami. Stála jsem v Jihlavě u staré nemocnice naproti velikému parkovišti příslušícímu k tamnímu supermarketu. U mých nohou dřímala cestovní taška a obě jsme čekaly na příjezd autobusu, jehož cesta se započala v 11 hodin v Pardubicích. 

Když nás okolený obr pozval na svoji palubu, jeli jsme vstříc Havlíčkovu Brodu, Jemnici, Znojmu a naposledy Mikulovu, kde jsme v 16.50 hodin překročili hranice naší republiky s Rakouskem. 
Projížděli jsme Vídní a autobusem zněla modlitba bolestného růžence. Začali jsme se mezi sebou pozvolna seznamovat a jemnický pan děkan Mons. Mgr. Josef Brychta přednesl krátkou úvahu o Matce Boží. Jako matka dala světu svého syna a ty matky, jejichž děti, co něco znamenají pro lidstvo, jsou vážené a v úctě. 

Krajina se měnila úměrně zeměpisné poloze a kolem 08.30 hodiny jsme 21. června 2005 přijeli do Medžugorje. Většina z nás byla ubytována u centra Vérité. Marie Fikarová, Marie Ortová a já jsme bydlely na pokoji s číslem 21. Vedle nás na ubikaci s číslem 20 bydlel se dvěma spolupoutníky pan Jiří Fikar, lidový malíř z Petrkova u Havlíčkova Brodu. Pan Fikar se osobně znal s básníkem a malířem Bohuslavem Reynkem a jeho manželkou francouzskou básnířkou a spisovatelkou Suzanne Renaud, a tak jsem se vlastně dozvěděla různé zajímavosti z jejich životů. 
Absolvovali jsme „Pochod míru“, „Výstup na kopec Križevac“, který se vypíná nad Medžugorjí (520 m), na kterém farníci už 15. 3. 1934 vztyčili 8,56 metru vysoký železobetonový kříž, na kterém stojí nápis: „Ježíši Kristu, Vykupiteli lidského rodu, jako znak víry, lásky a naděje, na památku 1900. výročí Utrpení Kristova“, a další úžasná poznání.
V Medžugorji byla sloužena panem děkanem Brychtou česká mše svatá. Po ní všichni kněží sloužící bohoslužbu žehnali osobně každému zúčastněnému.

Ráno 26. června jsme vstávali všichni tak, abychom mohli poskládat zavazadla do prostoru dna autobusového podpalubí. V osm hodin byla ve Dvoraně poslední česká mše svatá při našem pobytu v Medžugorji. Po skončení české bohoslužby slova jsme jeli domů do Čech, a cestou se stavili u moře v Bašce Vodě. 
 
Při návratu domů jsme projížděli místy, kde byla válka. Pan děkan mons. Mgr. Josef Brychta velmi poutavě a s neuvěřitelnou znalostí vypráví o válce mezi Srby a Chorvaty, která způsobila velmi mnoho bolesti. Žádná válka není dobrá. O tom napsal spoustu rozumných úvah spisovatel Karel Čapek. 
A poselství, která jsem si v srdci odvážela z Medžugorje spolu s krásným bleděmodrým kloboučkem, který jsem si tam zakoupila: „Mír, mír, nic než mír! Je třeba, aby se lidé usmířili s Bohem a mezi sebou.“
Mír je důležitý v každé době, a v naší současnosti je velmi aktuální a důležité dát slovu „Mír“ reálnou podobu. 

Josef Brychta se narodil 15. září 1949 v Jabloňově. Vystudoval střední průmyslovou školu stavební v Havlíčkově Brodě a po maturitě vstoupil do olomouckého kněžského semináře. Kněžské svěcení přijal 30. června 1973 v Brně, poté působil jako farní vikář nejprve v Rosicích u Brna, od roku 1974 v Tuřanech a následně v jihlavské farnosti u kostela sv. Jakuba Staršího. 
Později se stal administrátorem v Čučicích a roku 1978 byl přeložen do Slavonic, odkud excurrendo spravoval také farnost Cizkrajov. Kromě toho byl i děkanem dačického děkanátu. 
Od roku 1990 působil jako farář ve farnosti u kostela sv. Jakuba Staršího v Brně a děkan brněnského děkanátu až do 15. listopadu 1999, kdy byl jmenován farářem v Jemnici, administrátorem excurrendo ve farnostech Budkov a Staré Hobzí a děkanem moravskobudějovického děkanátu. Dne 15. září 2010 jej papež Benedikt XVI. jmenoval kaplanem Jeho Svatosti.

Za panem děkanem občas do Jemnice zajedeme. Naposledy jsme se s panem děkanem setkali 10. srpna 2024. Při každé návštěvě vždy zjišťujeme krátce něco nového z jeho osobního života, ale zároveň také z historie všeobecně. 
Teď kupříkladu skutečnost, že se osobně zná s panem doktorem MUDr. Radkinem Honzákem, CSc. a znal se osobně a setkával s akademickou malířkou Mílou Doleželovou. 

Vážený a vzácný pane děkane, dovolte, abychom Vám za Jihlaváky, kteří Vás zažili, když jste působil v jihlavské farnosti u kostela sv. Jakuba Staršího, a také za sebe, popřáli k Vašim významným 75. narozeninám, fyzické a duševní zdraví a šlechetnost ducha spolu s úžasnými a hlubokými znalostmi, které vlastníte a předáváte je ve skromnosti a pokoře dále těm, kdo chtějí. 

Diskuze k článku