JEDNA z drobných prací E. Schwaba z roku 1933 pojednává o jihlavském minoritském kostelu. Reprofoto: Václav Nečada
Kdo někdy procházel písemnou pozůstalost jihlavského historika a archiváře Emanuela Schwaba, musí obdivovat, jaké úsilí věnoval pátraní po písemnostech se vztahem k Jihlavě v různých archivech a knihovnách jak v českých zemích, tak v cizině.
Mimo jiné zachránil pro nejstarší dějiny města listinu, v níž jihlavští mincmistři předávají v roce 1258 městský špitál jihlavskému faráři Štěpánovi a želivskému opatovi Marsiliovi.
Tuto listinu se nepodařilo již v archivu strahovského kláštera po druhé světové válce dohledat a známá je tak pouze z fotografie pořízené Schwabem.
Předkové Emanuela Schwaba pocházeli z Derflíku na Hřebečsku, kde jim patřila tamní dědičná rychta. Otec Emanuel byl notářem a působil nejprve v Kunštátu a pak dlouhá léta v Jihlavě.
Emanuel se narodil 23. června 1874 ještě v Kunštátu. Letos tak uplynulo 150 let od jeho narození. Již na podzim 1875 se ale rodina přestěhovala do Jihlavy, kde pak Schwab navštěvoval v letech 1884 až 1892 zdejší gymnázium.
Po maturitě, kterou složil s vynikajícími výsledky, sloužil v letech 1892–1893, jako jednoroční dobrovolník u znojemského 99. pěšího pluku. Následně v letech 1893 až 1897 studoval práva na vídeňské univerzitě. Poté absolvoval ještě v letech 1897–1899 Institut für österreichische Geschichtsforschung, kde složil s velmi dobrým prospěchem státní zkoušku. Institut byla tehdy prestižní škola, která měla za úkol prohloubit u studentů vzdělání v rakouských dějinách a naučit je pracovat s prameny. Zároveň se Schwabem byl posluchačem institutu i významný český historik a později ministr zahraničí Kamil Krofta.
Na italské frontě
Dne 7. května 1901 promoval Schwab na doktora práv, načež začal pracovat ve vídeňském Domácím, dvorském a státním archivu. Dne 8. ledna 1914 mu papež Pius X. udělil řád sv. Silvestra.
Po celou první světovou válku byl v aktivní vojenské službě a vedle služby v zázemí se účastnil i bojů na italské frontě. Nejprve sloužil od 25. listopadu 1915 do 10. března 1916 na Doberdobské plošině, kde byl 9. března zraněn a následně byl nasazen od 5. února do 19. listopadu 1917 na frontu u Gorice.
Dne 17. listopadu 1917 byl vyznamenán vojenským záslužným křížem III. třídy s meči.
V prosinci 1921 jej jmenoval rakouský prezident ministerským radou. Rok nato byl ale k 31. prosinci 1922 penzionován a v červnu 1924 se navrátil do Jihlavy. Jihlavský historik Altrichter jeho činnost po penzionování popisoval takto: „Od té doby žije nezatížen úředními povinnostmi neúnavně svou vlastní badatelskou a sběratelskou prací, prohledává archiv po archivu, zkoumá a prověřuje listinu po listině, prochází se znamenitou znalostí paleografie (= věda o starých písmech) staré kodexy a fascikly aktů, zkoumá zpustlé valy, zpuchřelé zdivo, staré domy a sklepy, kamenná znamení a hraničníky, trasy cest a silnic, pravěké nálezy a prehistorická sídliště.“
Správce jihlavského archivu
Počet Schwabových tiskem vydaných publikací není velký. Vynikají ale bohatstvím informací, které do nich shromáždil, ač s jeho závěry (především ohledně nejstarších dějin města) nelze vždy souhlasit. Dosud nepřekonaná je jeho studie věnovaná jihlavským měšťanským kronikám. Je také autorem soupisu křížových kamenů na Jihlavsku.
Na konci druhé světové války Schwab spravoval jihlavský archiv. Jaroslava Hoffmannová uvádí, že když v květnových dnech šel Schwab do jihlavského archivu, byl zadržen a v kapsách u něj bylo objeveno množství krabiček od sirek.
Vzniklo tak podezření, že chce archiv zapálit. Vyvedli jej proto z archivu a zakázali mu do něj další přístup. Později bylo v archivu skutečně nalezeno množství krabiček, ale prázdných, nebo s kartotéčními lístky.
Schwab tak nejspíše přenášel v osudný den do archivu některé své kartotéky. Dostal se pak do sběrného tábora pro choré Němce a tamní, jistě otřesný, pobyt nepřežil a zemřel 27. listopadu 1945.
Vztah k Čechům
V dějinách Jihlavy z roku 2009 se objevuje nepříliš lichotivé hodnocení Emanuela Schwaba. Píše se zde: „Schwabův přezíravý, až nesnášenlivý vztah k Čechům přispěl k jeho stigmatizaci z jejich strany jako jednoho z nositelů mýtů o německé Jihlavě.“
Mně známé prameny podávají poněkud jiný obraz Schwaba. Od roku 1922 působil na jihlavském gymnáziu jako profesor dějepisu a zeměpisu pelhřimovský rodák Jan Fried, který se ve svém volném čase věnoval historii. Jaké mínění měl o Schwabovi, ukazuje jeho dopis humpoleckému vlastivědnému pracovníku Kopáčovi, který již v roce 2002 zveřejnila dr. Hana Kábová:
„Onen pán, který byl v Humpolci, a kterého na radnici poukázali na Vás, je ministerský rada (nebo dvorní rada?) JUDr. Emanuel Schwab. Byl do převratu v dvorním (tajném) rakouském archivu ve Vídni. Napsal více publikací, z nichž pozoruhodná je práce ,Die Iglauer Sprachinsel´ s podtitulem ,Das geschichtliche Recht der Iglauer Sprachinsel´ (Vídeň, Hölder 1919).
Knížka ta je vzácná a není ani v pražské univerzitní knihovně. Materiál tu vážně zpracoval – bez falz. Loni vyšla knížka ,Alt Iglau´. Dr. Schwab je stoupencem teorie Bretholzovy o autochtonii Němců na Jihlavsku.
Je to velmi pilný nadaný člověk, který žije nyní ze skromné pense rakouské v Jihlavě. Před prázdninami pracoval denně od rána v městském archivu – a odtud se s ním znám. Už loni byl s Dr. Altrichterem – nejlepší historik jihlavský – v Humpolci. Loni, z dost nepochopitelné příčiny, byl mu však zakázán vstup ´ze služebních důvodů´ do archivu. Věc má politické pozadí, ale tak daleko se jíti nemělo. Ten pán mohl mnoho na poli jihlavské historie vykonati, 1. že má čas, 2. odborné vzdělání.“
Klacky pod nohama
Fried také vyprávěl pelhřimovskému historikovi Josefu Dobiášovi o tom, že Schwab se zabývá jihlavskými městskými knihami. Ten se proto na něj obrátil dopisem z 6. února 1925 s dotazem, zda při svém studiu nenarazil na některé zprávy nebo pouhé zmínky o Pelhřimově a okolních obcích.
Na dopis Schwab reagoval již 21. února 1925, přičemž na přiloženém velkém listu mu vypsal více než 100 takovýchto zmínek z městských knih a dalších pramenů.
Obdobně se na Schwaba obrátili s dotazy v roce 1927 již zmiňovaný Jan Fried a v roce 1932 bývalý jihlavský archivář a tehdy farář v Suchohrdlech u Miroslavi František Kunovský.
Na dobré vztahy Schwaba s českými historiky ukazují i další dopisy mezi Friedem a Dobiášem. Z kraje roku 1926 píše Fried Dobiášovi o výkopech jistého Machka a dodává: „Na místo pojedeme se podívat asi se Schwabem, Altrichterem a Kunovským.“
V roce 1927 připojuje v jednom dopise kritickou připomínku na adresu bývalého vládního komisaře Výborného: „Víte dobře, kdo házel klacky pod nohy Dr. Schwabovi!“
V dalších dopisech referuje o tom, čím se Schwab právě zabývá, nebo co s ním řešil. Například 29. ledna 1926 psal Dobiášovi: „Schwab má nyní nějakou anonymní jihlavskou kroniku z XVIII. století (latinskou) vypůjčenou z Brna a celou ji pro sebe opisuje. Našel tam nějakou zmínku o Humpolci, o tajné chodbě. To zas zajímalo Kratochvíla, který tu chodbu pokládá za štolu.“
Diskuze k článku