Na LOH v Paříži jsme získali pět medailí. Zatímco zlaté (spíše jakékoliv) Dostála a M. Fuksy velkým překvapením nebyly, vítězství mixdvojice Macháč – Siniaková trochu nečekané je. V oba bronzy v tomto složení jsme ani nedoufali. Šermířské družstvo i Ogrodníkové oštěp nás skoro ohromily.

A teď… co se nám nesplnilo…čekali jsme od nich „placky“. Byl to několikanásobný medailista z ME, MS i stříbrný z minulé olympiády oštěpař Vadlejch – zde nebylo zklamání příliš velké. Ovoce viselo příliš vysoko. Také stříbrný olympionik Rohan odvedl své. Střelec Přívratský snad aspoň o stupínek výše. 

Singlistka a deblistka Krejčíková doplatila na svůj náročný osobní program a nakonec odešla bez medaile. Plavkyně Seemanová příkladně bojovala, ale konkurence byla obrovská. Miculyčová válčila na kole se svým zdravím i krutým počasím. Ve svém věku může mít hodně úspěchů před sebou. 

Lezec Ondra nashromáždil v životě kupu medailí, ale v tuto chvíli to vypadá, že nejlepší závodní léta už jsou pryč. Hodně nadějí jsme vkládali do Prskavce a Satkové, ale olympijské finále je v přesvědčivé formě nenašlo. Všichni dosud jmenovaní skončili do osmého místa.

A teď ostatní, které v minulosti zdobily cenné kovy na krku. Krpálek, Nymburský, Galušková, Perušič se Schweinerem, lukostřelkyně Horáčková, judistka Zachová, taekwondistka Štolbová, šermíř Choupenitch a střelec Lipták se olympijských bojů spíše zúčastnili. Velkými optimisty byl řazen k favoritům též zápasník Omarov. Po součtu můžeme k pěti medailím přidat dalších cca 20 „nemedailí“. A to se ještě mohli na stupních vítězů objevit naši absentující nejlepší tenisté Vondroušová a Lehečka.

Někteří „odborníci“ najednou procitli a snažili se náš pařížský neúspěch svést na překvapivou klesající úroveň sportovních dovedností našich malých školáků a středoškoláků. Samozřejmě, že současná dorůstající generace má málo pohybu, poměrně slabou vůli a přebytek pohodlnosti. Musíme si uvědomit, že nabídka sportů i zájmové činnosti se neustále zvyšuje, o mobilech, tabletech a PC ani nemluvě. 

U dětí jsem vypozoroval, že se chtějí bez větší tréninkové snahy brzy podobat největším světovým sportovním hvězdám. Tedy po stránce výkonové a hlavně finanční. Jak toto vše ovlivňuje 20 jmenovaných současných hotových českých sportovců, kteří se z Paříže vrací bez medaile, je pro mě neskutečnou záhadou.

Kdybychom chtěli být konkrétní, do 8. místa se na LOH objevilo přibližně 50 % sportovců, kteří ještě nedosáhli 30 let, což neodpovídá jakémusi vážnému generačnímu zlomu. Nakonec naši junioři dosahují v poslední době na vrcholných akcích mnoha úspěchů. Jsem velmi znuděn neustálými apelacemi a sliby, jak v příštím období musíme nezbytně zvýšit tělesnou zdatnost české mládeže. Tyto ubohé a zbytečné řeči kolem nás proudí už nejméně 50 let a skutek utek. 

Výborným nápadem je pořádání 12 letních a 10 zimních olympiád mládeže v letech 2003 – 2024. Zde se „chytilo do sítě“ mnoho mladých sportovních talentů, kteří reprezentují nebo reprezentovali naši zem na ME, MS, OH. Zajímalo by mě však, jestli se někdo (např. studenti nebo vyučující tělovýchovy) seriózně zabývá zevrubnou statistikou výsledků a výkonů z těchto olympiád. 

To znamená, ve kterých krajích, okresech, městech, obcích, školách, oddílech apod. dělají trenéři či učitelé svou práci kvalitně a zodpovědně. Existují kompletní přehledy, jak se mladí sportovci v dospělosti stali reprezentanty? Možností zkoumání v této oblasti je neuvěřitelně mnoho.

Nespornou osudovou chybou v minulosti bylo zrušení tréninkových středisek mládeže nebo středisek vrcholového sportu v bývalém Československu. Jestli to bylo z důvodu ideologických nebo zdravotních (např. dopingové programy) nemohu posoudit. Ale rovnocenná náhrada v současnosti velmi chybí a něco podobného by se mělo oprášit a hlavně ufinancovat.

Také svádět pokles zaujetí mládeže pro sport kvůli „pseudonákaze“ covidu je pro mě úsměvné. V době covidové  samozřejmě byly zbytečně a neoprávněně tělovýchovné aktivity velmi omezené a téměř zlikvidované. Ovšem nesmíme zapomínat, že se celé divadlo odehrávalo nejen v ČR, ale různou měrou na téměř celé planetě. A moje zkušenost kariérně končícího předdůchodového tělocvikáře byla opačná. 

Když se znovu začalo se zpožděním nesměle cvičit a sportovat, mezi mými osmáky a deváťáky nebyly stokilové, nepohyblivé, neschopné a líné osoby. Starší žáci ZŠ se do tělesných aktivit ihned pustili „na plné pecky“. Ke zvýšení výkonnosti došlo okamžitě nejen u nadaných a výborných sportovců, ale i u ostatních, které před covidem tělesná výchova příliš nebavila. Všichni prostě sportovali s plným zaujetím. Možná se báli možných budoucích dalších nepatřičných omezení. Absence na hřištích i v tělocvičnách je zkrátka motivovala.

Občas se ptám některých školáků z jiných krajů, zda např. skáčou v rámci atletiky do dálky. Prý ne, protože nemají doskočiště!!! (ve školním roce 2023-24?) Vybavení mnohých letitých městských škol je v oblasti sportu velmi zarážející. Hodlá s tím stát, ministerstvo školství, ČUS, olympijský výbor aj. něco podstatného udělat? Existuje přehled škol, které nemají odpovídající tělovýchovné vybavení? Ale vše by se mělo stihnout urychleně – pokud možno během dvou tří let, neslibovat pětiletky nebo desetiletky. 

Mohlo by to dopadnout jako s halou „pro Martinu Sáblíkovou“. Ekonomicky je všem jasné, že pro jednu závodnici je miliardová investice přepychem. Ale pokud by se pod střechu umístil curling, short track, hokej a krasobruslení – to je trošku něco jiného. V létě by se pak prostor dal se svým kvalitním zázemím využít třeba pro tenis, volejbal (i plážový), nohejbal, badminton, stolní tenis, basketbal, házenou (i českou). Vše však mají ve svých rukách a počítačích šikovní manažéři a ekonomové. 

Někdejší světová mocnost ve skocích na lyžích nemá ani jeden kvalitní skokanský můstek. Jedná se o neuvěřitelné selhání sportovních činovníků, i když se v Harrachově cosi děje. Hotové to ještě není. Také jedno ledové koryto pro saně, boby a skeleton by České republice slušelo. O velké potřebě výstavby odpovídajících sportovišť by se dalo diskutovat hodiny a hodiny.

A kde na to všechno vzít finance? Stát by měl brát sport vážně. Například převést sportům miliardy z pochybných a zbytečných neziskovek. Na mezinárodní sportovní akce by mělo jet radši mnohem více sportovců a jen hrstka činovníků. Když trošku přeženu, stovky funkcionářů si naplánují cestu na olympiádu za oceán a řeknou si, že budou muset s sebou vzít aspoň pár sportovců. Všechny by také zajímalo, jaká je návratnost prohýřených peněz např. Sokola, tenisového svazu nebo legendárních fotbalových prohřešků.
To by protentokrát stačilo…

Diskuze k článku