Výstavu T.restArt, muži z Věznice Rapotice, si zájemci mohou prohlédnout po celý srpen v Komunitním centru Moravia v Třebíči.

V příštím roce, konkrétně v červnu, se má podobná akce konat v sídle krajského úřadu v Jihlavě za spolupráce s další věznicí na Vysočině ve Světlé nad Sázavou. 

Vernisáže se zúčastnili dva výtvarníci z řad vězňů, Přemysl Skoták a Jakub Ševců. Ten přiznal, že malování je pěkný relax, kdy člověk vypne a je v kolektivu s ostatními odsouzenými se stejnou motivací.

„Malování jsem se věnoval od dětství a jsem rád, že se tomu mohu věnovat i nyní. Pomáhá mi to zapomínat na výkon trestu, na to, co se děje doma,“ přiznává Ševců.

„Určitě se budu malování věnovat i poté, co si odpykám trest. Pro mě to není záležitost jenom Rapotic, ale mám to jako celoživotního koníčka,“ zdůrazňuje Ševců.

„Já jsem se nikdy výtvarnému umění nevěnoval,“ přiznává Přemysl Skoták. Pokračuje, že pro něj je to možnost se dostat z oddílu mezi partu lidí, kde nalézá klid a pohodu.

„Tam jsem se teprve přesvědčil, že si dokáži něco představit, něco namodelovat, vyrobit. Na oddíle je 70 lidí a tam člověk tvořit nemůže. Jsem rád, že kroužek existuje a mohu se ho účastnit,“ říká Skoták. 

Má radost, že věznice vyšla podobně zaměřeným odsouzeným vstříc a vytvořila jim podmínky.

Jakub Ševců netají, že v minulosti své obrazy veřejnosti ukazoval, ale nikdy neměl takovou výstavu jak v Třebíči. Oba se shodují, že vernisáž jim odhaluje nové obzory a myslí si, že i vztah mezi vedením věznice a odsouzenými se tím mění.

A vedení jim vychází vstříc, zejména díla Jakuba Ševců je přesvědčila, že takový kroužek má smysl. A Přemysl Skoták s úsměvem říká, že kdo si hraje, nezlobí. 

„Sami bychom pochopitelně něco takového zorganizovat nemohli,“ upozorňuje Jakub Ševců. Oba se shodují, že zaměstnanci věznice začali účastníkům kroužku nosit věci, které mohou při tvoření využít.

Pomohla jim finančně i mezinárodní vězeňská organizace. Tvoření se účastní zhruba dvacet odsouzených a zájemci se toho mohou účastnit pouze ve svém volném čase.

„Přes týden chodíme do práce a někteří mají směny i o víkendu, takže se nás schází osm, maximálně deset. A scházíme se tak dvakrát do měsíce,“ poukazuje Přemysl Skoták.

Jakub Ševců jako zkušený autor rozhodně kroužek nevede. „Pomáháme si všichni navzájem, předáváme si zkušenosti, je to kolektivní práce,“ poznamenává. Oba zdůrazňují, že v té době se nebaví o výkonu trestu, ale o tvorbě, všichni jsou sami sebou.

Během rozhovoru s oběma výtvarníky několikrát zaznělo jméno Veselá. Další otázky tedy směřují na Andreu Veselou, která ve Věznici Rapotice, ležící na východním okraji Kraje Vysočina, pracuje jako sociální pracovnice.

„Základem byla arteterapie, kterou ve věznici vedla bývalá vychovatelka a která přešla do jiné věznice. Vytvořili jsme projekt, který vyvrcholil touto výstavou,“ nastiňuje Veselá. 

Pochvaluje si spolupráci s vedením zařízení, které poskytlo vybavené terapeutické dílny, na tom se podíleli i dárci i již zmiňovaní pracovníci věznice.

Ukazuje například na katedrálu, kterou vězni vytvořili z posbíraných čajových sáčků. I ona si kroužek výtvarníků pochvaluje jako velký relax pro odsouzené.

„Jedná se o výběrovou skupinu, nemají to jako povinnost a podle toho činnost kroužku vypadá, kdy všichni spolupracují. A oni si váží toho, že mají něco takového k dispozici,“ přemítá. 

Podle ní má výstava ukázat, že i takoví lidé mají své sny, touhy, a dokáží je vyjádřit. Pokud jde o prostory v Komunitním centru v Třebíči, Věznice Rapotice každý rok pozve neziskové organizace do svých prostor.

Velice ji těší, že příští rok jim nabídne velké prostory Kraj Vysočina v sídle v Jihlavě, kdy se výstavy zúčastní i ženská věznice se sídlem ve Světlé nad Sázavou.

Vracíme se ke kroužku, kdy Andrea Veselá věří, že to odsouzeným lidem pomáhá i před návratem do civilního života. „Více se vám otevřou, jsou sdílnější, což je dobře. Často slyším, byl jsem mladý, hloupý, už to nechci opakovat,“ naznačuje.

Netají ale, že se vězni k trestné činnosti i vrací, když zapadnou do starého prostředí a nemají sílu se z něj vymanit. Všichni vězni, kteří výstavu připravovali či se účastnili vernisáže, museli projít bezpečnostní prověrkou, aby se mohli dostat mimo věznici. 

Andrea Veselá svůj obor vystudovala a práce ji naplňuje. Rozhodně necítí syndrom vyhoření, je to práce s lidmi, která jí přináší uspokojení.

Pokračuje, že díla jsou vlastně brána do duše vězně, vypovídají o jeho minulosti, přítomnosti a často i jeho budoucnosti, obavách, co může očekávat.

„Věřím, že umělecká tvorba má zklidňující účinek, člověk se na něco soustředí, koncentruje a je to pozitivní činnost v restriktivním vězeňském prostředí,“ uzavírá své vyprávění Andrea Veselá. 

Diskuze k článku