Naše mamka sestru, bratra a mě vedla od mala k tomu, o čem byla přesvědčená, že nás zušlechťovalo. Bratr chodil do hodiny houslí k panu učiteli Frajovi a na lesní roh ho učil pan učitel Josífek. Sestra a já jsme chodily do baletu a na hodiny klavíru.

Na zpěv jsem chodila k paní učitelce Zemanové. Tento obor sestra nenavštěvovala. Baletu nás učil pan učitel Šimsa. Na klavír sestra chodila k panu učiteli Dvořákovi a já k paní učitelce Zudové.

K hudebním nástrojům patřila i „Hudební výchova“, kde jsme se učily znát noty. Zažila jsem zde dva učitele, pány Kremličku a Lukšů. O zážitcích svých sourozenců si vzpomínám na některé jejich zážitky, ale ráda bych zavzpomínala na ty své.

Do baletu jsem chodila od sedmi let, tedy od zahájení školní docházky. Začínalo nás asi 30 dívek a během prvního cyklu, který trval sedm let, se počet přirozeně zredukoval. Přešla jsem spolu s šesti dívkami do druhého cyklu.

Když panu učitel Šimsa ukončil své působení v „Lidušce“ a vrátil se definitivně do Brna, jeho místo zaujala paní učitelka Zudová. Paní učitelky Zudové zde byly dvě, ale shoda byla v příjmeních. Štíhlá a sympatická paní učitelka na balet měla dlouhé vlasy a sama byla žačkou pana učitele Šimsy. Byla jako víla a lehkost, se kterou tančila na „špičkovkách“, byla dechberoucí.

Dodnes mám schovaná všechna svá vysvědčení a občas, když potřebuji doložit nějaký dokument na úřad, zalistuji i těmito skvosty. Ručně psaná vysvědčení krásně voní a jsou na nich i pěkné známky. Když jsme měly „vystoupení v Odboráku“, byly jsme na dva dny uvolněné ze školy. Jeden den byl na generálku a druhý den na samotné vystoupení.

Dostaly jsme časový harmonogram zkoušek a podle toho přicházely do šaten v Odboráku, kde jsme se převlékly a řadily se v chodbičce poblíž pódia. Na klavír nás doprovázel pan Girl, který vlastně celé dva dny seděl za klavírem s pauzami na odpočinek. Vystupovaly jsme v kostýmech, které jsme měly zapůjčené od pana učitele, který dbal, abychom si je v pořádku zapůjčily, a ve stejném stavu vrátily. Pamatuju si, že moje mamka vždy sukýnky vyprala a naškrobila, než jsem je vracela.

Baletní obuv - ´špičkovky´a ´piškoty´ byly nedostatkové zboží a pamatuji se, že pan učitel Šimsa je pro zájemkyně dovezl z Brna. Celý týden, který zahajovala pondělní ´Hudební nauka´ jsem měla odpolední zájmové kroužky každý den. V úterý a ve čtvrtek jsem měla balet, ve středu zpěv a v pátek klavír. To je zvláštní, jak přesně si to pamatuji. Asi proto, že to bylo krásné, bavilo mě to a těšila se vlastně na všechny dny v týdnu.

Na závěr poslední hodiny baletu před Vánoci nám každý rok pan učitel Šimsa pustil Andílka na klíček, kterého postavil na klavír a Andílek hrál vánoční melodii. Krásný zvuk hracího strojku, kdy se melodie zpomalovala, když natažené pérko ve strojku dohrávalo vánoční píseň. Nikdy pan učitel Andílka nenechal hrát dvakrát. Vždy nám řekl, ať se ztišíme, že nám Andílek před Vánoci jednou zahraje. A my tiché jako pěny poslouchaly chraplavý zvuk strojku a těšily se na Vánoce.

Už je to 34 roků, co jsem v 17 letech dostala poslední vysvědčení. Když za mnou tehdy zaklaply vchodové dveře „Lidušky“, netušila jsem, že se sem ještě jednou vrátím jako dospělá. Byla jsem členkou pěveckého sboru „JSPS Melodie“, a když ZUŠ pořádá koncerty, zejména ty charitativní, pokud mi to čas dovolí, ráda jdu. Školička se změnila a zkrásněla.

Současná paní ředitelka Mgr. Dana Fučíková se o školu stará s vytříbeným vkusem a zájmem, a to vnímám velmi a oceňuji převelice.

V jednom tištěném médiu ze dne 14. 3. 2012 jsem se dozvěděla následovné:

„Po úvodním bourání a odstrojování se začalo stavět, vzniká nový krov a stropy nového nejvyššího podlaží. Při kontrolním dni návštěvníky z radnice a médií zaujalo právě sklepení, kde vzniknou nové výstavní prostory. Při archeologickém průzkumu se podařilo určit stáří trámů ve stěnách. Ve stabilním prostředí sklepa vydržely neuvěřitelných osm set let - jsou z konce třicátých let 13. století, tedy z nejhlubší historie města. „Je to hmatatelný důkaz o stavebním rozvoji města v jeho nejstarší historii. Další nálezy ukazují, že budování města mělo velmi brzy svůj řád,“ vyjádřil se historik a radní města Zdeněk Jaroš s odkazem na stavební řád udělený Jihlavě v roce 1270 králem Přemyslem Otakarem II.

Ráda bych za sebe popřála ZUŠ a všem, kdo v ní působí, a i těm, kteří jí navštěvují jako žáci, ale i jako návštěvníci různých konání, aby se stále rozvíjela a měla svůj řád. Jak se po rozsáhlé rekonstrukci vyjádřil historik a radní města, Zdeněk Jaroš.

Diskuze k článku