Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Čtyři mladicí z Jihlavska, dva Vojtové, Štěpán a Michal, se o prázdninách rozhodli zažít něco výjimečného. Proto v pátek před devátou hodinou ráno z Masarykova náměstí vyrazili do Chorvatska k moři. Jejich cesta tam má však v tom lepším případě trvat pět dnů. Jedou totiž na malých letitých motocyklech Jawa 50, které známe pod přezdívkami fichtl nebo pincek. 

„Jedou dvě jednadvacítky, Mustang a dvacítka,“ upřesňuje složení motocyklů jeden z výletníků, Vojta Bauer. Jak potvrzuje, tak daleko spolu ještě nikdy nejeli a je to jejich první cesta. „Já osobně jsem jel nejdál na Vranov,“ usmívá se. 
Například Štěpán Rychlý jede na pinckovi, který „zdědil“ po babičce. „Ona ho odkoupila od bývalého JZD. Dodnes je psaný na babičku, tak doufám, že jí nepřijde pokuta třeba za rychlost,“ směje se.   

Mezi pincky vyniká Mustang Vojty Váchy. „Můj táta ho koupil, pak ho prodal a koupil si Simpsona, a po 30 letech ho koupil znova od toho kamaráda, kterýmu ho prodal. Teď na něm jezdím já,“ vysvětluje.   
Jako jediný má po stranách dvě plechové „tašky“. Je absolventem průmyslovky, a tak si je vyrobil i nýtoval sám. „Vše je ručně dělaný,“ pokýve hlavou. 

Koho vůbec napadlo absolvovat tak dlouhou cestu? „Myslím, že jsme se nějak ožrali v hospodě a z toho to vzešlo,“ rozesmějí se opět. A jak jsou na cestu připravení? Odpověď je jednoznačná: „Bez oprav se to neobejde.“ 
I proto s sebou vezou nářadí a součástky. Jeden z hochů má na zadním sedadle dokonce přikurtovaný celý náhradní motor. „Tam a zpátky je to nějakých 1700 km,“ vypočítávají. Průměrná rychlost je prý kolem 30 kilometrů za hodinu, takže by cesta mohla trvat asi pět dní. „V případě oprav se to prodlouží,“ shodují se.  

Co na pinckovi nemusí vydržet? „Karburátor, to myslím, že bude furt. Máme navíc i válce,“ říká Vojta a doplňuje ho další z hochů: „Jelikož je to vzduchem chlazený motor, tak bude v tom teplém období trochu trpět. Proto máme náhradní celý motor.“ 
Jak říkají, přípravy nezanedbali. „Ale člověk do toho nevidí. Vždycky říkáme: jaká je konstelace hvězd – podle toho to jede.“ 

Štěstí je, že pincek je na rozdíl od elektronikou nadupaných motorek lehce opravitelný. „Všechno, co můžem, si dokážeme opravit sami.“ 
Přespávat hodlají různě, třeba na louce. „Jednou za tři dny v kempu, ať se můžem vysprchovat, dobít telefony a powerbanky.“ Trasu museli vybírat nedálniční. 

„Teď pojedeme na Třebíč, Moravský Krumlov, Mikulov a do Bratislavy, pak podél hranic dolů do Maďarska a pak do Chorvatska a nakonec do Zadaru, když to půjde,“ vypočítávají trasu.  
První den prý je nejhorší, než si všechno „sedne“. V pátek proto počítali, že by mohli dojet „do Mikulova určitě a když to půjde, tak dál. Snažíme se najet tak 200 až 250 kilometrů denně. 
Všechno se to odvíjí od technických závad.“

Kluci mají největší obavy jen z nějaké závady, kterou by nebyli schopni opravit. A kdyby se tak náhodou stalo, spoléhají i na ochotné domorodce. „Lidi na nás reagují docela pozitivně, tak nám třeba pomůžou v domácí dílně nebo tak.“ 
A kdyby přesto bylo potřeba někomu zavolat, kdo by to byl? „Tady táta,“ řekne jeden z kluků, ale přítomný tatínek, který se přišel s odvážlivci rozloučit, hned se smíchem řekne: „Já si vypínám telefon.“ 
Pak už vážněji na dotaz JL dodá: „Určitě to bude pro ně zážitek, na který nezapomenou. Je to velké dobrodružství. Hlavně, aby se jim nic nestalo a dojeli.“ 

Poslední slovo před tím, než jejich kamarád s českou vlaječkou odmávne start, má jeden z cestovatelů. „Já jsem říkal, že jestli si někdo někdy myslel, že měl blbej nápad, tak určitě ne, protože tohle blbej nápad tedy je,“ říká se smíchem. 
Když nasadí přilby a seřadí se u kašny na dolní straně Masarykova náměstí, zbývá čas na poslední fotku před cestou. Po odmávnutí vlaječkou po nich zůstane jen ta dobře známá vůně spáleného benzínu a trochu čmoudu. 

Diskuze k článku