Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

V dnešní době můžeme svobodně vyznávat náboženství, jaké chceme. Samozřejmě pokud tím nějak neomezujeme ostatní. To však ještě v předminulém století nebylo možné. 
Letos si připomeneme smutné kulaté výročí náboženské netolerance v českých zemích. Před 400 lety císař Ferdinand II. Štýrský vyhlásil patentem katolické náboženství jako jediné povolené v Čechách a na Moravě. Spolu s porážkou českých stavů na Bílé hoře 1620 zapříčinila tato událost masovou pobělohorskou emigraci. 

Není divu. Někteří historikové uvádějí, že před bitvou na Bílé hoře bylo 90 % obyvatel českých zemí evangelického vyznání. Rekatolizace představovala pomstu za stavovské povstání proti Habsburkům. 

Navíc císař Ferdinand II. Štýrský byl bigotním katolíkem, který neměl pro jiná vyznání žádné pochopení. Rekatolizace nastala hned  po bitvě na Bílé hoře. 
Její vrchol představoval duben 1624. Dne 9. dubna 1624 bylo královským patentem vyhlášeno katolické náboženství za jediné povolené na Moravě. Pro Čechy takovýto patent panovník vydal o 20 dní později. 
Od té doby bylo výsadním právem panovníka určovat náboženské vyznání svých poddaných. Toto právo bylo zrušeno v roce 1849 po revolučních událostech císařem Františkem Josefem I. 

Ti, co nechtěli katolictví přijmout, přišli o majetek a byli nuceni emigrovat. Většina lidí na katolictví přestoupila. Někteří se s ním smířili. Jiní se stali katolíky jen naoko a čekali, jestli se nevrátí staré časy. 
V té době v Evropě zuřila třicetiletá válka. Jednalo se především o náboženský konflikt mezi katolíky a evangelíky, který skončil až v roce 1648 Vestfálským mírem. 

Direktor z Jihlavy
V době před Bílou horou měli i v Jihlavě výraznou převahu evangelíci nad katolíky. Město podpořilo stavovské povstání v roce 1619 spíše vlažně, když se k němu připojily moravské evangelické stavy. 

K hlavním jihlavským stavovským představitelům patřili měšťané Jan Hynek z Velínova a Martin Leupold z Löwenthalu. Hynek byl jmenován dokonce členem 30členné stavovské vlády. Říkalo se jí direktorium a v jeho čele stál jako prezident Václav Vilém z Roupova.  
Hynek tedy byl „jakýmsi ministrem“ stavovské vlády. Tento humanista a právník pocházel z Pacova. Uvádí se, že v Jihlavě vykonával od roku 1586 funkci českého písaře. 

Přistoupení Jihlavy k českému stavovskému povstání 9. května 1619 mělo značný dopad na město. Evangelická městská rada začala zabírat některé majetky římskokatolické církve pro potřeby evangelíků. 
Barokním obdobím ve městě (1620-1740) se v knize Jihlava z roku 2009 zabývá historik Josef Hrdlička. 
„Do rukou jihlavské městské rady se tak dostal farní kostel sv. Jakuba Většího a z města odešel katolický administrátor Erhard Leiss i s představenými minoritského kláštera,“ napsal mimo jiné. Katolíci, kteří ve městě zůstali, museli slíbit evangelickému vedení města věrnost a poslušnost. 

Kapitulace a pomsta
Podle historika Hrdličky přinesli do Jihlavy zprávu o porážce stavů na Bílé hoře v listopadu 1620 uherští vojáci prchající od Prahy. 
Vítězná císařská vojska se před branami města objevila až měsíc po bitvě. O nějakém odporu se neuvažovalo. Jihlava jako první moravské královské město otevřelo brány císařským v sobotu 12. prosince 1620.   

Stejně jako na většině území Českého království začala i v Jihlavě rekatolizace. Krátce před kapitulací městu slíbil císařský vojevůdce don Baltazar Marradas uznání privilegií i náboženské svobody. 
I vzhledem k tomu, že město podporovalo povstání pouze vlažně, očekávali jeho obyvatelé mírnější zacházení.
Nějakým velkým konfiskacím majetku se město vyhnulo. Dva jihlavští vůdcové povstání Jan Hynek z Velínova a Martin Leupold z Löwenthalu sice byli odsouzeni ke ztrátě hrdla, trest jim ale byl nakonec změněn na vězení. Odpykat si jej mohli v Jihlavě. Zůstala jim dokonce i většina majetku. Oba však zanedlouho ve vězení zemřeli. 

Příchod jezuitů
Kvůli „pokatoličťování“ byly v českých zemích v roce 1624 založeny rekatolizační komise. V čele snah obracení na katolickou víru stáli především jezuitští kněží. 
V Jihlavě došlo k obnovení činnosti dominikánů a k příchodu kapucínů a jezuitů, kteří v Jihlavě založili kolej. Evangelické bohoslužby se nesměly veřejně sloužit. Nekatolíci byli dokonce nuceni odevzdat knihy odporující katolické víře.

 
„Zakládací listina jihlavské jezuitské koleje nese datum 21. listopadu 1624. Protože se ale ve městě téhož roku objevil mor, mohli sem být jezuité uvedeni až v pozdním létě 1625,“ uvádí k příchodu řádu do Jihlavy historik Hrdlička. O tři roky později Jihlavu dokonce navštívil císař Ferdinand II. První fáze rekatolizace města však netrvala dlouho. 
K prudkým změnám ve střední Evropě došlo ve 30. a 40. letech 17. století. V té době vpadly do Čech armády dvou evangelických mocností. Nejprve Saska a poté Švédska. Zatímco saský vpád v letech 1631-1632 se Jihlavy téměř nedotkl, Švédové ve městě zanechali nesmazatelné stopy.  

Švédové za branami
Na jaře 1642 vpadlo na Moravu švédské vojsko pod velením generála Lennarta Torstenssona. Podařilo se mu, s výjimkou Brna, ovládnout všechna moravská královská města. 

Dne 6. března 1645 Švédi vyhráli snad největší bitvu třicetileté války u Jankova. Cestu na Jihlavu měli otevřenou. 
Před Jihlavu dorazila část švédského vojska pod vedením generála Arvida Wittenberga 11. března 1645. Během vyjednávání o kapitulaci se podařilo Švédům vniknout do města a bez boje odzbrojit městskou hotovost. 

„Konsternovaní radní se o přítomnosti nepřátel uvnitř hradeb dozvěděli, až když jeden ze švédských vojáků přišel na radnici se žádostí o snídani a pití pro stráž na baště,“ vysvětluje v knize Josef Hrdlička. 
Příčinou nenadálého vstupu Švédů do Jihlavy měla být otevřená Špitálská brána s padacím mostem. Ve městě byli patrně zrádci. 
Švédové drželi Jihlavu dva roky. Jejím velitelem byl ustanoven plukovník Samuel Österling. To je muž, o kterém vypráví jedna z pověstí o Jihlavě jako o Ohnivém Švédovi. 
Ačkoliv město nebylo vydrancováno, jeho obyvatelé neměli na Švédy dobré vzpomínky. Město a jeho okolí vyjídala švédská vojenská posádka. 
Jihlavané navíc museli platit tučné výpalné ve výši 30 tisíc tolarů, což byla na tu dobu astronomická částka. Švédové se dokonce pokusili Jihlavu přebudovat na pevnost, čemuž ve městě padla za oběť řada staveb. 

Císařští před branami
Již na jaře jednali tajně jihlavští měšťané o znovuobsazení města s císařskými vojsky Ferdinanda III. Švédové na to však přišli a spiklence nechali popravit. 
Naději na vysvobození z útrap městu přineslo až léto 1647. Koncem srpna se před Jihlavou objevila císařská vojska pod velením Jana Kryštofa z Puchheimu. Začaly boje o město. Nervózní Švédové se ve městě chovali k jeho obyvatelům stále s větší brutalitou. 

„Při donucování měšťanů, jejich žen i dětí k práci na vylepšení a opravách hradeb, které byly pod palbou císařských vojáků, si neváhali vypomáhat bitím, či hrozbami, že pokud bude někdo přistižen doma, bude okamžitě zastřelen,“ popisuje Hrdlička. 
Na konci listopadu 1647 zemřel v boji plukovník Österling. Ve funkci velitele Jihlavy ho nahradil plukovník Klaudius Bengtsson. Ačkoliv se Švédové stále srdnatě bránili, bylo jasné, že je pro ně situace beznadějná. 

„Poté, co se Puchheimovým vojákům podařilo 5. prosince probourat hradby a dostat se do ulic v jejich blízkosti,…byl nucen (Bengtsson) zahájit jednání o příměří,“ pokračuje historik. Podmínky příměří byly domluveny hned následující den. 
„Po nezbytných přípravách opustily 8. prosince 1647 asi tři stovky švédských vojáků město. Přestože si chtěli odvést i něco z válečné kořisti, byli ihned za hradbami oloupeni uherskými vojsky,“ dodává Hrdlička. 
Třicetiletá válka skončila v roce 1648 Vestfálským mírem. Po jeho uzavření v českých zemích výrazně zesílili rekatolizační tlak. 

Postupné uvolnění
Protireformace byla vskutku nemilosrdná. Až do roku 1781 byli vyznavači evangelického náboženství (protestanti) kvůli svému vyznání vypovídáni ze země. Jenže to už v českých zemích žilo protestantů naprosté minimum. 

Změnu znamenal až nástup císaře Josefa II., který obecně náboženství příliš nemiloval. V roce 1781 vydal Toleranční patent. Na základě něj byly v říši, kromě oficiálně povoleného katolicismu, tolerovány tři další konfese (luteráni, kalvinisté a pravoslavní). 

Tolerance nekatolíků však byla stále jen výrazem dobré vůle panovníka. Náboženskou svobodu v Podunajské monarchii a zrovnoprávnění náboženských vyznání přinesla až revoluce v letech 1848-1849. 

Diskuze k článku