Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Oldřich Urban z Jihlavy je drobný a vitální muž. Málokdo by hádal, že mu v letošním roce už bude 65 let. Má jednu velkou životní zálibu. Tou je sbírání podpisů známých osobností, především pak televizních a divadelních herců. 
Podpisy začal sbírat od svého dětství. To bylo ještě za hluboké totality. Sám skromně říká, že se zajímal o film, divadlo a televizi. A tak zkusil některé své oblíbené herce požádat o fotky s podpisem a uspěl. 

„První fotky, které mně přišly, byly od paní Medřické a pana Filipovského,“ vypráví. Nyní vlastní okolo tisícovky podpisů. Mnoho z těchto osobností už nežije. 
„Jeden kamarád, herec Horáckého divadla, říkal, když to viděl, že to je panoptikum zesnulých,“ podotkl. 

A jak konkrétně podpisy získává?  Napíše dopis, do něhož dá známku a obálku se svoji nadepsanou adresou. Většina herců svoji fotku s podpisem pošle. „Asi dvě třetiny se vrátí a třetina vůbec ne. Někdo třeba fotky neposílá, nemá čas. Od někoho přijde fotka třeba až napotřetí,“ popisuje. 

Své žádosti o podpis pošle Urban každému, kdo ho v něčem zaujme, a pak čeká, jestli se dopis vrátí s podpisem. 
V poslední době kvůli podpisu čeká na nějaké významné jubileum herce a ke své žádosti přidá i blahopřání. Říká, že to zabírá. Podařilo se mu tak například získat podpis od Jany Preissové, která patří mezi jeho oblíbené herečky. 
„Stále neodepisovala a neodepisovala, a teď, když měla půlkulaté narozeniny, tak jsem jí napsal a během 14 dnů byla fotka tu,“ pochvaluje si.  

Univerzální dopisy
A jakých podpisů si váží nejvíce? „Byl jsem rád, když mi třeba odepsali francouzští herci Catherine Deneuve nebo Alain Delon,“ jmenuje některé. Jak uvádí, Delonův podpis získal prostřednictvím hercovy bývalé manželky. Napsal jí a ona mu poslala Delonovu fotku s jeho vlastnoručním podpisem. 

Naopak byl zklamaný z Jeana-Paula Belmonda, od kterého mu přišla fotka s předtištěným podpisem. Z českých interpretů si velmi cení podpisů například od Heleny Vondráčkové nebo od režiséra Zdeňka Trošky, se kterým ho, jak říká, pojí osobní přátelství. 
„Za režisérem Troškou se stavujeme každý rok na Šumavě, protože jsme 15 kilometrů od Hoštic na chatě. Vždycky se s ním domluvíme a zajedeme za ním,“ zmiňuje. 
Upřesňuje, že se s ním zná od doby, kdy točil v 80. letech minulého století pohádku O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Tehdy si s ním vyměnil tři nebo čtyři dopisy.  
Dnešní technika umožňuje v podstatě komukoliv psát do zahraničí pomocí různých překladačů. To dříve nebylo možné. A jak to řešil Oldřich Urban? 

„Měl jsem napsané univerzální dopisy v různých jazycích, v angličtině, francouzštině, němčině a ruštině. Tam jsem pouze doplňoval názvy filmů, ve kterých hráli,“ přibližuje.  
„Na základní škole jsem se učil němčinu, ten mi složila učitelka, ruštinu jsem uměl, z francouzštiny mně to psala sestřenice a do angličtiny nějaký známý od mámy z práce,“ pokračuje. 
Snad nejsložitěji se mu dařilo získat dopisy od některých amerických herců a hereček. Až po třech letech mu například přišla podepsaná fotka od Fran Drescher, která hrála například v seriálu Chůva k pohledání. 
„Vážím si podpisu paní Virginie McKenny, hrála v příběhu lvice Elsy ve Volání divočiny. Ta mi fotku poslala až před třemi lety,“ hodnotí. 

Naopak zklamán byl z italské herečky Claudie Cardinalové, která patří mezi jeho oblíbené. Napsal jí asi čtyřikrát. Poslední dopis se mu vrátil konečně s podpisem, ale bez fotky. 
Herečka se mu podepsala na dopis, který jí poslal. „To mě mrzelo. Někteří starší herci už fotky třeba neposílají. Mohla mi poslat třeba nějakou fotografii z mladších let,“ podotýká. 

Drobné role
Oldřich Urban si dokonce ve filmech i v divadle sám zahrál. To bylo v letech 1988-1995, kdy přechodně žil v Praze.  
„Udělal jsem konkurs do Mimického sboru Divadla na Vinohradech, tak tam jsem hrál drobné role, a potom do filmů nějaké konkurzy také byly,“ potvrzuje. 

Říká, že si zahrál jak v našich, tak i v některých zahraničních filmech. „Byl jsem například v komparsu na film Nehynoucí láska o hudebním skladateli Beethovenovi. Tam jsem byl v pohřebním průvodu za rakví. Byl jsem také v komparsu na seriál Náhrdelník,“ vyjmenovává počiny, v nichž si zahrál nějakou drobnou roli. 

Sám poznamenává, že se tím uživit nedalo, protože jim tehdy za komparzy platili „jenom pár stovek“. 
Před časem se objevil i v seriálu Policie Modrava. Tvrdí však, že tentokrát to bylo nečekaně. „Zjistil jsem, že jsme tam asi na třech záběrech v Sušici na náměstí a vůbec jsem nevěděl, že se tam točí,“ dodává.  

Diskuze k článku