Nacházíme se v kalendářním mezidobí od temné okupace zbytku Československa (15. 3. 1939) do slavných květnových dnů roku 1945. Časově se sem hodí malinká úvodní rekapitulace. Podle seriózních zdrojů padlo na našem území na konci II. světové války asi 8000 – 10.000 civilistů z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Asi 3500 obětí hlásí 1. čs. armádní sbor v prostorovém rámci republiky. K tomu můžeme přidat 79 Poláků (možná i více než 200), 300 vlasovců (pokud bojovali na naší straně), 116 příslušníků amerických sil (pouze pozemního charakteru), jednotky či nižší desítky občanů jiných národností a 122.392 vojáků Rudé armády. 
A co ti Rumuni? Proč o nich vlastně mluvíme, když začali válku na straně Hitlera? Od srpna 1944 se přidali na naši stranu, souviselo to s politickým vývojem v samotném Rumunsku. Na počátku 40. let měli územní spory s Maďarskem, Bulharskem, SSSR.

Po bitvě u Stalingradu, která skončila velkou porážkou Němců, se Rumuni rozhodli, že změní svou politiku. V čele byl stále maršál Antonescu, který navrhl velkorysé nabídky spojencům z Anglie a USA např. k vylodění na Balkánském poloostrově i k další spolupráci.

Rumunsko však bylo hozeno přes palubu a dokonce bombardováno z celkem pochopitelných důvodů svého dřívějšího angažmá. Ačkoliv si Rumuni nechtěli nic začínat se svým nedávným nepřítelem – SSSR, nakonec jim nic jiného nezbylo. Rudá armáda už v březnu roku 1944 překročila rumunské hranice a blížila se do centra dění.

Mladý král Michal I. (1921–2017) se spojil s maršálkem Styrceou a pověřil generála Sanatesca sestavením nové armády, podporu našel také u slabé komunistické strany i u tradičních parlamentních stran. Vznikl Národně demokratický blok (BND). Vliv komunistů v Rumunsku sílil, často docházelo k personálním změnám a 31. 8. 1944 pronikla Rudá armáda do Bukurešti. 
V následujících měsících už Rumuni válčili po boku SSSR. Boje na obou stranách fronty však měly něco společné. Jak na počátku Němci, tak i později Sověti posílali Rumuny do riskantních bojů a do nebezpečných střetů, aby ušetřili svá vojska.

A teď to hlavní. Kolik životů tento balkánský stát obětoval v boji proti fašismu na našem území? Nebyl to život 1, ani 10, ba dokonce ani 100. Také tisíc bylo málo, 10.000 též ne. Celkem padlo na jihu Slovenska, jihu Moravy, na střední Moravě a v části Vysočiny dokonce 33.241 Rumunů. Neuvěřitelné… Sice počet zabitých není rozhodujícím měřítkem úspěšných nebo neúspěšných vojenských operací, ale čeho je trochu moc, toho je příliš.

Prosím vás, slyšeli jste někdy v hodinách dějepisu a historie na základních, středních, možná vysokých školách tyto údaje? Domnívám se, že drtivá většina obyvatel ČR o tomto neměla ani páru… jako třeba já ještě před pár měsíci. 
Čím si červenožlutomodří tuto podivnou ignoraci vysloužili? Jistě, většinu války byli na druhé straně barikády, ale potom… Že by vítězné mocnosti nechtěly přijít o svou zaslouženou prestiž a slávu? Po roce 1968 byli Rumuni také možná potrestáni za to, že nechtěli vůbec okupovat Československo po boku armád Varšavské smlouvy. Rok 1989 a jejich poslední místo v přechodu od socialismu v Evropě v tom už takovou roli nehrálo.

První jimi osvobozenou obcí na Slovensku byla Buzica 18. 12. 1944. A pak už šlo všechno jako na drátku.  Obsadili Plešivec, Rožňavu, Brezno, Tisovec, Lučenec, Bánovce, Martin. Spolu se Sověty se podíleli na osvobození Kremnice, Revúce, Zvolena i Banské Bystrice (26. 3. 1945). Společně s 1. čsl. armádním sborem to byl Trenčín.

Pokračujeme na Moravě – Bzenec, Uherský Ostroh, Kyjov, Koryčany, Brumov-Bylnice, Holešov, Hulín, Slavičín, Valašské Klobouky, Kroměříž, Kojetín, Tlumačov, Tovačov, Plumlov, Přerov, Kuřim, Polná, Kunštát, Bystřice nad Pernštejnem, Chotěboř.

V jednom šiku s Rudou armádou – Strání, Zlín, Uherské Hradiště, Vizovice, Blansko, Boskovice, Tišnov, Luhačovice, Nové Město na Moravě, Havlíčkův (Německý) Brod a Humpolec. K Humpolci si dovolím malou poznámku. Dne 21. 5. 1945 se tu konala vojenská přehlídka vítězů, která byla v místní sokolovně zakončena slavnostním večerem.

Jmenoval jsem samozřejmě jen největší známá města, těch menších obcí a vesniček byly desítky, možná i stovky.  Údajně 1722 obcí (z toho přes 30 měst). Celkem tu bojovalo neskutečných 250.000 vojáků z Rumunska. Kromě velkého množství uváděných zabitých zdroje deklarují cca stejný počet – 33.000 zraněných a nezvěstných na území bývalého Československa.

Pohled na zásluhy našeho osvobození se v historii měnil. V době socialismu to byli pouze Sověti, později SSSR a USA, nejnověji hlavně USA, neboť účast Rudé armády byla zřejmě zištná. A co teď? Jak se historici a dějepisci „poperou“ se zamlčovanými fakty? Nezasloužili by si balkánští bojovníci aspoň pár vět zmínky o jejich hrdinství v hodinách dějepisu na všech stupních škol?

Kde byly nebo jsou pomníky nebo pietní místa, která jsou připomínána v tomto článku: Čestné pohřebiště Brno Ústřední hřbitov (asi 1500 obětí), Boršice u Starého Města, Ivanovice na Hané, Luhačovice, Jinačovice u Moravských Knínic, Vyškovec (u Uherského Brodu), Bánov, Krhová, Ježov, Lovčice, Syrovín, Vracov, Břestek, Halenkovice, Bojkovice, Švábenice, Malenovice, Slavičín, Bzenec, Kroměříž aj. Na závěr místa z našeho okolí Humpolec, Havlíčkův Brod, Klanečná a Dobroutov.

Diskuze k článku