Masopust v lidových zvycích je obdobím od Tří králů do začátku velikonočního půstu, který začíná Popeleční středou. I my dříve narození a vychovaní na rodné hroudě naší matky Javořice, kde se říká: „Konec chleba a začátek kamení“, se těšíme jak malé děti a máme svoji moravskou zemi rádi takovou láskou, že snad pro ni ani slova není. Proto s úctou a pokorou k našim předkům čekáme na masopustní třídenní svátky před Popeleční středou.

Veselí a radost posledních masopustních dnů vychází z dávných předkřesťanských pohanských obřadů našich předků a nemá mnoho společného s církevní liturgií, ale je plně podřízena roku církevnímu. Popeleční středou, která letos připadla na 14. února, svátek svatého Valentýna, kde přísloví praví „že zamrzne i kolo mlýna“, začíná čtyřicetidenní půst končící o Velikonocích. 

Datum Velikonoc je určováno podle prvního jarního úplňku, a tak může masopustní neděle připadnout na dny od 1. února do 7. března. Popeleční středa pak připadá na dny od 4. února do 10. března. 
Již odedávna, od našich mladých svobodných let bývalo nepsaným zvykem, že první masopustní veselí pod Javořicí začínalo o týden dříve v Mrákotíně, na neděli Devítník – devět do Velikonoc. Tak se letos stalo, že po mrazivém lednu přišel pátek 2. února: „Hromnice a zima s létem pod naší Javořicí potkala se“. Na Hromnice půl píce, půl krajíce a na tu stranu ještě více, říkali naši předkové. Na Hromnice měl hospodář raději „vlka ve chlévě i ženu na márách než slunce. A svíti-li slunce, bude zimy o šest neděl více“. 

Právě ve staroslovanské mytologii našich slovanských předků, zemědělců, vznikají první masopustní obřady, zvyky, obyčeje, průvody maškar s masopustními maskami, které souvisí s kalendářem zemědělských prací. Jaro u Slovanů začínalo 1. února a nejvyšší staroslovanský bůh Perun, vládce hromu a blesku, připomíná dodnes svěcení svící – hromniček, které ještě naše práskoleská babička zapalovala, když se ozývala a přicházela bouřka. Světlo a oheň patřily od pradávna k symbolům spojeným s představou boje dobra a zla. 

Opouštíme Hromnice, přichází sobota 3. února svatého Blažeje, kdy kamének se ohřeje a mrákotínští se schází „na městečku“ v moderní restauraci Na Kovárně postavené na základech staré historické kovárny s letopočtem 1793, který připomíná dobu tažení Francouzů a Napoleona na Moravu a pak na Rusa, Moskvu až k Borodinu. 

Nás přespolní již z dálky na kopečku vítá mrákotínská kostelní věž svatého Jiljí. Když přicházíme na žulové mrákotínské náměstíčko, prvně nás vítá vysoký žulový památník vzniku Československé republiky 1918 se jmény mrákotínských občanů– obětí obou válek. 

Dominantou trojúhelníkovitého náměstí je moderní běloskvoucí kulturní dům se třpytícími se vysokými kamennými základy z mrákotínské jemnozrnné namodralé žuly, která nám připomíná práci a odkaz a umění mrákotínských mistrů kamene od Javořice… 

Od staré kovárny slyšíme první písničky: „Hospůdko, hospůdko malá, hospůdko začouzená, ty jsi mi mé mládí vzala… masopust, masopust jen mě holka neopusť… Už je toho masopustu namále carara namále…“ a masopustní průvod rázem zaplňuje silnici i městečko od Telče ke Studené až k Hamru, Lhotce a Časkovicům. 

Svatý Blažej, patron počasí, přeje mrákotínskému masopustu. V němčině Blažej je Blasius a odvozené slovo blasen je foukat, vát. Proto se v Čechách rozhazoval do větru popel, sůl a mouka, aby se větry nakrmily.
Je teplo, veselo, vždyť Mrákotín oslavuje 555. výročí městečka, kdy telecký pán Zachariáš z Hradce (1527-1589) roku 1568 dal řemeslu kovářskému, bednářskému, kolářskému, zámečnickému, tkalcovskému, ševcovskému, krejčovskému, mlynářskému a misařskému společný cech, „aby v tom cechu byly zachovány podle obyčeje a řádu jakž v Telči zachovávají“. 

V roce 1569 pak Zachariáš dal faráři právo svobodného posledního pořízení (odúmrtě) za roční čtyři kopy grošů, jež připadly k dobru kostela. V té době patřila k farnosti i Studená. Císař František II. (1792-1835) roku 1793 přidal Mrákotínu dva nové jarmarky s trhy dobytčími v předcházející dny: o masopustní úterek, o svaté Anně…

V místech, kde stávala Kalcova hospoda, kde jsme kdysi za malého ruma mohli zmáčknout rozpláclý nos pražského herce Karla Effy, odbočuji k Dobré Vodě a Práskolesům. Potichu míjím hřbitov a silnice mě dovedla až na hráz největšího mrákotínského rybníka Řibřidu (25 ha). V dálce mne zdraví naše matka Javořice i mrákotínský lom. Z těchto svahů, od Světlé pod Javořicí, Bolíkova, Sumrakova teče voda do Řibřidu a dál Myslůvským potokem k Dyji.
Vánoční přísloví našich předků: „Na Adama a Evu (24. 12.) čekejte oblevu. Lepší Vánoce třeskuté než tekuté“, mrákotínským o posledních Vánocích roku 2023 vtipnou formou připomněly pravdivou zkušenost, kterou si naši předkové uchovávali třeba jen v ústním podání od dávných dob…

V sobotu před Štědrým dnem v Mrákotíně velmi silný vítr vyvrátil stromy na elektrické vedení a ještě dopoledne Štědrého dne elektřina nešla. Obleva Štědrého dne zaměstnala hasiče vysáváním vody ze sklepů, kotelen, garáží pod Řibřidem…

První hvězda Štědrého večera šťastně vyšla nad Javořicí, i ztracený mrákotínský občan se našel. Voda je však živel jako oheň, vítr a země. Ráno na Boží hod vánoční místní obyvatelka si všimla, že voda přes noc podemlela silnici, která vede po hrázi Řibřidu a spouští alarm… Došlo k protržení části hráze. 

Voda brala postupně další a další části. Bylo evakuováno téměř 50 obyvatel pod hrází. Starosta, 20 hasičů, 20 policistů a mrákotínští občané bojují s vodou od Javořice. Bylo veliké štěstí, že kolem Javořice je dost kamení i pracovitých lidí, a tak obleva neskončila potopou.

Vracím se po hrázi Řibřidu, loučím se a vzpomínám na svého dědu, když jsme jezdili na saních po této hrázi a mrákotínští hospodáři na saních vozili hnůj přes zamrzlý Řibřid na svá pole pod Vrchem k Práskolesům…
Přichází masopustní týden s masopustní nedělí. Přípravou je Tučný čtvrtek – Tučňák, který letos připadl na Blahoslavenou Miladu (8. 2.). V tento den roku 994 zemřela. 

V sobotu na svátek Boženy-pradleny (10. 2.) ožívá stará Hradská cesta ze Štamberka u Lhotky do Řásné. Masopustní veselí po řásenské návsi doprovází Počátecká dechovka, vždyť Řásenští neslaví jen masopust, ale 200leté (bez pěti) výročí zastřelení posledního vlka pod Javořicí (1829). 

Z Řásné po Hradské spěcháme přes Řídelov a Roštýn na růženský masopust plný růženských písniček a masopustních zvyků. 
V kravíně mají 300 krav a v masopustním zpěvníku je písní více než krav. Potvrzuje mi to loňskou vlastně už předloňskou zkušenost: „Kde lidé zpívají i krávy dojí…“ „Únor bílý – pole sílí“, kterou asi letos nezměníme a „Masopust na slunci – pomlázka u kamen“ nás také nemine.
Poslední tři masopustní dny pod naší Javořicí ozdobily přenádherně bílé květy rozkvetlých bledulí, sněženek u každé zahrádky tak, že i Popeleční středa (14. 2.) nemohla být černá, škaredá či divoká…

Diskuze k článku