Chtěla bych se s vámi podělit o zážitek, který se denně neděje a snad se ještě nikomu ani nestal.
Byl krásný den, neděle dopoledne. S manželem Františkem jsme se v klidu nasnídali a v obýváku, jako obvykle, luštili křížovku v Jihlavských listech. Já jsem po covidu-19, který jsem prodělala před Vánocemi, byla stále spavá a unavená, takže chvilku budeme luštit a já si pak půjdu na minutku lehnout. Byla jsem tak halabala oblečená, nic moc (spíš nic, než moc).

Najednou František říká, že ho čím dál více bolí za hrudní kostí a jde mu ta bolest do zad, jakoby stenokardie, a že asi pojede na urgentní příjem do nemocnice. Vyvalila jsem na něj oči: „A čím tam pojedeš? Autem?“ „Ne, trolejbusem,“ odpověděl oblékající se František. „No to určitě!“ křičím z pokoje. „Zavolám 155.“ A hned se vrhám k mobilu. 

Pohodlně jsem se usadila na pohovce a se záchrannou službou jsem byla okamžitě spojena. Velmi ochotná dispečerka mě, po informaci o stavu manžela, ujistila, že sanitka již vyrazila a ať ještě mobil nepokládám, že potřebuje pár upřesňujících informací. 
František se oblékal, já informovala dispečerku a najednou slyšíme UÍ, UÍ, UÍ. „Už jsou asi tady,“ houkl František z chodby a já, i s mobilem a dispečerkou na uchu, vyskočila z pohovky. Chtěla jsem se s mužem rozloučit, říci mu, ať dobře dopadne a brzo přijde domů, dám mu prostě podporu, ať ví, že ho mám ráda. 

Vstanu, udělám otočku, za kterou by se nestyděl ani Harapes a… Asi jsem zakopla a jak podťatý strom padala, stále s tím mobilem na uchu, směrem do chodby na tvrdou plovoucí podlahu. 
Bác, lup, křup, tma, bolest. Na tu tvrdou podlahu jak beton jsem dopadla ramenem a obličejem. To křupnutí mi v mysli zůstane do konce života, bylo to, jako když hodíte kámen do zrcadla a to se rozsype na tisíc kousků. Začala jsem křičet na Františka. 
„Já jsem spadla, já si zlomila ruku a nic nevidím, pomoz mi.“ Do toho slyším dispečerku z mobilu, který jsem měla těsně u hlavy, jak také křičí: „Co se vám stalo? Kde jste upadla? Proč nevidíte?“

František zrovna otevřel dveře záchranářům a všichni se ke mně seběhli. Pomohli mi vstát, jeden se staral o Františka, druhý mi vzal mobil a domluvil s dispečerkou, která byla stále na telefonu, další sanitku s posádkou pro mě. 
Já hrozné oko, z nosu krev a ruku jak kus hadru. Pan záchranář byl moc ochotný, pomohl mně dokonce najít a převléci i gatě, protože halabala do nemocnice přece nepojedu.  UÍ, UÍ, UÍ. Druhá sanita je tu. František do své došel po svých, mě snášeli záchranáři na nosítkách a už jedeme směr nemocnice.

Tam nás oba vyložili na urgentním příjmu, kde se o nás začali okamžitě, rychle a sehraně starat. Já na RTG ruky, ramene a hlavy. Rameno na pravé ruce bylo na cimpr campr, na hlavě uzavřená zlomenina lícní kosti a horní čelisti a hlavně fatálně poraněné a roztržené oko mobilním telefonem. 

To mi hned operovali a sešili na operačním sále. Protože to bylo v neděli, tak provolali odborníky, pana primáře z očního oddělení a očního lékaře. Díky všem.
Františka na urgentním příjmu vyšetřil kardiolog, zjistil, že se nejedná o infarkt, ale o skřípnutý nerv. Napsal mu Aulin, který máme doma, a poslal ho trolejbusem domů.  
A já, zničená jak Jihlava po dvouměsíčním dobývání císařským vojskem, jsem zůstala v nemocnici. Byl to osud? Zdvižený prst? Ty, ty, ty zpomal, jednej v klidu! 

Ponaučení při práci s mobilem: Když telefonuješ, nedělej nic jiného. Snad si to vezmu pro příště k srdci. Jenže šlo to všechno rychle za sebou. Než manžel odešel z urgentního příjmu, držel mě za ruku a já viděla jeho lesklé oči. Říká se, že muži nepláčou, ale mají na řasách roztátý sníh…
Po rozloučení mě odvezli na traumatologickou JIPku, kde mě průběžně navštěvovali různí lékaři, nebo jsem já byla dovezena personálem JIP k nim na vyšetření. Na JIPu mi zavedli centrální žilní vstup pro léky i.v., injekce, odběry, neodborně řečeno „všechny možné hadičky“. 

Na ambulanci bolesti mi dr. Cvrček zavedl do centra roztříštěného ramene katetr, do kterého jsem dostávala léky proti bolesti. Ležet jsem mohla pouze na zádech, protože napravo byla nemocná ruka a nalevo nemocné oko. To jsem měla kryté klapkou. 
Monokl jsem měla přes půl tváře, vypadala jsem jako jednooká panda, nechtěla jsem se ani do zrcadla podívat, abych se sama sebe nelekla. Vzpomněla jsem si na pohádku Mrazík. Ivánek se v zrcadle viděl jako medvěd a to tedy vidět nechci. 
Druhý den mě začal ukrutně bolet palec na levé noze, byl celý oteklý a modrofialový i s nártem. Vezli mě na RTG – diagnóza – fraktura palce. Kvůli možnostem, jaké jsem měla, a kvůli rehabilitaci mi udělali pouze náplasťovou fixaci. 
Na JIP jsem se seznámila se spoustou zdravotnických pracovníků. Pan primář mě přivítal slovy: „Vítejte na druhé straně barikády.“ To se mi moc líbilo. Já jsem ho totiž znala, ještě když jsem chodila na odbornou praxi se žákyněmi na starou traumatologii, kde byl jako lékař. 

Teď už je všechno jinak. Léta běží jako koně splašený a vše se mění. Myslím si, že k dobrému. 
Na JIP se o mě vždy staral jeden zdravotník nebo zdravotnice a další personál. Byli úžasně všichni sehraní a vzájemně si pomáhali. Pamatuji si, že ten jeden zdravotník měl na ruce vytetováno „život je boj“. To se mi líbilo a moc hodilo. Bylo to pak moje krédo. 
Nasmáli jsme se a všichni byli moc fajn. Nestalo se, že by se někdo mračil. To stejné se týkalo i lékařů, prostě všech. Příjemná a milá byla i vrchní sestra, která byla mojí žákyní ve škole a já pro ně byla jako „VIP“ osobnost. 

Asi za pět dní jsem byla přeložena z JIP na traumatologii, standardní oddělení s nadstandardním pokojem Tam se, kromě zdravotnického personálu, o mě staraly žákyně ze střední zdravotnické školy a jejich učitelé (dříve moji studenti).
Jednu středu jsem byla také na operaci s levým okem, do kterého jsem si v pádu vrazila mobilní telefon. Pan doktor z Prahy, specialista na oči z Vojenské nemocnice, mi pak po operaci říkal, že jsem měla ten mobil tak strašně moc hluboko, že jsem si potrhala celou sítnici a ta že vypadá jako vlající prapor. Vyměnili mi čočku a celé oko zašili. Asi nebudu na to oko vidět, to by se musel stát zázrak. Zázraky se ale někdy dějí, tak budu doufat, naděje umírá poslední. 

Nakonec jsem byla přeložena na oční oddělení. Paži a rameno jsem měla spravené totální výměnou za titanové, pomalu jsem začala rehabilitovat jak s rehabilitačními pracovnicemi, tak postupně i sama. Oko mi celkem 3x operovali na sále. Odstranili mi také 18 svorek z jizvy na rameni, hojí se moc dobře a já se těším domů. 
Ještě jako perličku uvedu, že jsem se na traumatologickém oddělení přichomýtla k velkému auditu. Celá komise se šla podívat na prý nejpozitivnějšího pacienta v nemocnici. Ptali se mě, jak jsem spokojená, a já musela přiznat, že nadmíru, a to byla holá pravda. Vše dobré, vynikající. Všichni z mé výpovědi měli radost, hlavně personál. Audit snad dopadl dobře.

Dodatečně chci ještě jednou moc poděkovat dr. Cvrčkovi za ambulance bolesti, dr. Smolkovi a dr. Čeperovi za mistrně provedenou totálku ramene. Dr. Pernicovi, dr. Žáčkovi a dr. Brožkovi na očním. V neposlední řadě i záchranářům, za jejich trpělivost a obětavost. Ostatním jsem již děkovala. 

Moc budu na všechny vzpomínat a čekat, až mi sundají ortézu. Čeká mě hodně rrehabilitace a cvičení s ramenem. Vše zvládnu a zase se zapojím do běžného života. Děkuji také svůmu manželovi Františkovi za pomoc, kterou mi doma věnuje, a také za pomoc dětí a vnoučat. Všichni jsou super.

Během léčení jsem získala mnoho přátel a poznala spoustu hodných lidí, kteří mi voláním a slovy pomáhali překonat mé těžké chvíle. Díky, díky, díky!
Tento příběh jsem chtěla napsat i proto, abych hlavně mladým, kteří mají zbraň – myšleno mobilní telefon – stále u obličeje. Ukázalo se, jak je nebezpečná. 
Ve chvilce může způsobit fatální zranění, se kterým já, bohužel, budu muset žít až do konce života. Nevzdám to a přeji všem hodně zdraví.
 

Diskuze k článku