ředitel Horáckého divadla v Jihlavě Ondrej Remiáš (vlevo) a jeho umělecký šéf, režisér Michal Zetel, na tiskové konferenci. Foto: Jiří varhaník
V uplynulé divadelní sezóně dosáhla jihlavská scéna díky Lence Schreiberové na užší nominaci na hereckou Cenu Thálie. Velký ohlas mají inscenace Popel na křídlech Suzanne Renaud a zejména Šepoty a výkřiky z jihlavské produkce. Jak potvrzuje umělecký šéf HDJ Michal Zetel, nese v sobě tato úspěšnost stoupající zájem umělců tvořit v Jihlavě, ale i svého druhu dvojsečnost.
„Mně se v mailu hromadí nabídky renomovanějších kolegů, kteří by tady u nás chtěli pracovat, jak herecky, tak režijně. To si nedělám legraci. A ještě jsem nemluvil s nikým, kdo by se mi vysmál, nebo řekl, že ne. Všichni řekli – velice rádi. Pan ředitel to asi neuslyší rád, ale o Horáckém divadle se ví, že jsou tady důstojné honoráře, což není v republice – jak platy herců, tak hostujících umělců, režisérů atd.,“ charakterizuje situaci Zetel.
Jako doslova fantastickou ko-mentuje umělecký šéf „výrobu“, tedy technický tým jihlavského divadla: „Máme Tomáše Rychetského jako šéfa výroby, který je schopen vyrobit neuvěřitelné věci. Ví se, že tady máme fantastické zázemí, máme skvělý zákulisní personál. Ti lidé jsou ochotní, otevření, rozumí tomu, co tady děláme. Tady se prostě skvěle dělá.“
Obrovskou výhodou je podle Zetela poloha Jihlavy uprostřed republiky: „Takže sem dojedou lidi jak z Brna, tak z Prahy. Prokletím třeba divadel ve Zlíně nebo v Uherském Hradišti je, že tam fakt končí kulturní republika a už nemáte kam dál. Tady se dá zastavit a pokračovat někam jinam.“
Už skutečnost, že v Jihlavě od ledna 2024 vzniká nový herecký soubor zaměřený na děti a mládež, je podle Zetela unikátní. Jak divadelník připomíná, po celé republice se v současné době spíše redukují umělecké soubory, zvažuje se slučování: „V Olomouci filharmonie s Moravským divadlem. A my jsme si dovolili tu drzost, že otevíráme soubor. Už to je taková anomálie v současné situaci, kterou si dobře uvědomujeme. A pro mě to je jenom závazek, nic jiného. Prostě vydržet a dělat dál.“
Pohyb je běžná věc
Stoupající renomé jihlavské scény a zájem kvalitních herců o jihlavské angažmá ale zároveň vede k tomu, že po osobnostech posléze sahají i jiné, často renomované scény.
„Tomu se nedá zabránit, to se bude dít pořád,“ konstatuje Michal Zetel, že jde o běžnou součást divadelního života.
Ředitel HDJ Remiáš ale také zdůrazňuje, že tito lidé se do Jihlavy i po svém odchodu rádi vrací a dohrávají zde svá představení: „Možná za pár let řekneme – ano, tato slavná osobnost začínala v Horáckém divadle, anebo ji Horácké divadlo objevilo. A že budeme krvácet? Možná ano, ale vždycky se budeme snažit tým kvalitně doplnit. Zatím jsme měli štěstí na herce, takže doufám, že to bude pokračovat. Ale ten o mnoho větší herecký zájem teď samozřejmě cítíme.“
Chytit aspoň malý štěk v seriálu…
Specifikem hereckého světa je také případný zájem filmu či televize o výrazné herecké osobnosti z divadla. Zejména ve velkých centrech jsou tato média důležitým zdrojem dalších příjmů umělců.
„Tahle věc má mnoho rovin. Jde také o to, do jaké míry to herci chtějí dělat a do jaké míry na to mají čas. Já jsem strašně rád za to, že herci našeho souboru nejsou odkázáni na to mít druhý, třetí, čtvrtý úvazek, že se mohou naplno věnovat té práci, kterou dělají tady,“ reaguje na toto téma ředitel HDJ Remiáš.
Finanční motivace podle něho díky tomu není tak velká jako např. v Praze. Situace na oblasti v Jihlavě nestojí tak, že „pokud nechytím aspoň malý štěk v seriálu, tak nepřežiju.“
Zásadní je podle Remiáše skutečnost, že jihlavský soubor má silné herecké divadelnické osobnosti, které naplňuje práce na jevišti a na drobnější nebo méně výraznou roli v seriálu by zřejmě ani nekývly.
„Každopádně prostor na to tady je. Máme to samozřejmě srovnané tak, že v první řadě jsou tady herci doma, ale pokud to lze skloubit, tak se tomu jako ředitel vůbec nebráním. V pár případech se to tady už událo a děje se to. Momentálně např. Barbora Bezáková natáčela seriál pro Českou televizi i na Slovensku,“ popisuje ředitel.
Obecnější mediální známost herecké tváře může mít podle vedení HDJ i pozitivní zpětný efekt v tom, že diváci na tyto herce posléze přicházejí i do divadla. „Každý to má v sobě nastavené jinak. Někdo bere herectví tak, že jde především o práci na jevišti,“ uvažuje Remiáš.
Také podle uměleckého šéfa Zetela je práce v oblastním divadle jihlavského typu rozhodnutím, které umělec dělá vědomě. Dlouhodobě točit ve smyslu „otáčet“ Bratislavu, Jihlavu, Prahu a po nočním dojezdu druhý den zkoušet a hrát, jít do generálky, není podle něho nic zdravého a příjemného. Vydržet to lze jen do určitého věku a do určité rodinné konstalace.
„Já osobně to pro sebe neberu jako zastávku na cestě do Brna nebo do Prahy, ale vím přesně, proč jsem tady. Je to nějaká dlouhodobá práce. A třeba z toho nebude popularita a sláva, ale je to něco, co mě osobně naplňuje hlubokým uspokojením. A sledovat některé kolegy, jak po těch sezónách rostou a zrají a vědí, co dělají, to je prostě rozkošná věc,“ vyznává se režisér Zetel.
Diskuze k článku