V letošním roce, dá-li Pán Bůh, oslavím 7. září kulaté narozeniny, tj. 90 let, nebo taky ne. To se uvidí.
Ten loňský rok nebyl ke mně ani trochu vlídný. Přinesl mi jen samé trápení a bolest. 5. června mě postihla mrtvička. A tím to celé začalo. 
Pět dní na oddělení JIP, 14 dní v nemocnici na neurologickém oddělení, jeden měsíc na rehabilitaci v Novém Městě na Moravě. Pak tři měsíce v léčebně Košumberk. Tam kolem mě prošel koronavirus. Byly jsme na pokoji čtyři pacientky. Dvě z nás pozitivní, já a ještě jedna spolubydlící jsme to nedostaly, i když jsme celou dobu byly na jednom pokoji.

Ten „koronáč“ je zrádný a nevyzpytatelný jak osmitisícovka K2. Někoho jen tak lehce pošimrá a druhého sklátí třeba do hrobu. Tentokrát jsem měla štěstí. Bylo to tím, že jsem byla 3x očkovaná?
Až 1. listopadu se dostávám zase do Jihlavy, a to na Odlehčovací službu do Integrovaného centra sociálních služeb (ICSS) v Žižkově ulici.

Je to už páté místo mého pobytu. Dovedete si představit, co to je pětkrát měnit prostředí, svoji postel, ošetřující personál, stravování a těch spolubydlících, co jsem vystřídala?
Tady v Jihlavě se zase cítím jako v nebi. Našla jsem ty nejlepší lidi, kteří dokázali vytvořit ty nejlepší podmínky k životu.

V  ICSS jsem prožila i vánoční svátky.  Ale ten „sviňa koronáč“ mě nakonec před Vánocemi přece jen dostihl! Udeřil plnou silou, strávila jsem celý týden v nemocnici. 
Myslela jsem, že jsou to moje poslední chvíle v životě. Už jsem měla svůj pingl připravený na ten nejdelší vandr. Říkala jsem si, že už odejdu tam, kam všechna pokolení odcházejí a odkud není návratu. Nakonec jsem ale i tuhle bitvu vyhrála! A jsem tady.
A budou Vánoce! Jsem po nemoci oslabená, a tak na svátky zůstanu tady. Měla jsem z toho prvně obavy. První moje Vánoce, kdy nebudu v kruhu své rodiny. Ale zase nemusím gruntovat byt, péct cukroví, shánět kapra, žít ve stresu, že něco nestihnu… Nic takového se letos nekoná. 

Myslela jsem nejdřív, že budu brečet, ale neuronila jsem ani slzičku. Vánoce tady byly překrásné. Už ta výzdoba, s tou si daly sestřičky hodně práce, aby se tam líbilo. 
Stromeček jsme měli pravý, ještě voněl lesem. Sami jsme si ho nazdobili. Sestřička Raduška z Kněžic přinesla i betlém. Každý z nás dostal kazetu s domácím cukrovím. Byl kapr se salátem, koledy. Nic nám nechybělo. Dostali jsme i tři šupinky z kapra, aby se nás celý rok držely peníze.

Na Štědrý den po obědě za mnou přišla celá moje rodina i s pravnoučkem Míšou. Donesli mi dárečky, hezky jsme si popovídali, popřáli jsme si hezké svátky. Byla jsem tak šťastná, že je mám, že se máme všichni rádi.
Na Boží hod vánoční jsme měli k obědu krásně upečenou kachnu, červené zelí, knedlík. Druhý svátek byly řízky. Musím moc pochválit všechny kuchaře a kuchařky z domova pro seniory v Lesnově, odkud nám dovážejí obědy. Vždycky je jídlo chutné, dobře upravené.   

Chci poděkovat všem! Ředitelce Aleně Řehořové, že se jí podařilo složit tak výborný kolektiv. Barboře Kytnarové, vedoucí odlehčovací služby, že se o klienty tak dobře stará. Ochotné zdravotní sestřičce Hájkové, která dovede tak hezky zpívat, rehabilitační sestřičce Alici Munduchové, která každý den naše tělíčka protahovala od hlavy až k patě. 
Radušce, štíhlé jako děvčátko, jež si dokáže poradit i s metrákovým chlapem. Vyzařuje z ní láska a dobrota srdce. Říkají jí „malá Radka“. 
Ta druhá „velká Radka“, bývalá paní učitelka, je energická, usměvavá, nikoho nezarmoutí. A co teprve Maruška s krásnýma očima, je s ní pořád legrace. Pak je tu Slovenka Janka, rozpráví milou slovenštinou, při práci si stále prozpěvuje a šíří kolem sebe pozitivní náladu. 

Nesmím zapomenout na střapatou Lucinku a Nikolku. I tyhle dvě si zaslouží můj dík a obdiv. Jak dokážou všechny zareagovat v těžkých situacích! Jsou tu klienti, kteří se kamarádí s panem Alzheimerem a jsou zlí. Sestřičkám nadávají a jsou i agresivní. Nikdy jsem neslyšela, že by na ně sestřičky křičely. Ti lidé neví, co činí.

Na výpomoc dochází Olenka – Ukrajinka, umí už dobře česky. A je tu taky Ondra Hurych. Na toho nesmím zapomenout! Ač táta od rodiny, zachoval si duši chlapeckou. Říkal, že jezdí na skateboardu. 
Ukazoval nám na mobilu, jak kluci na tom prkýnku na kolečkách vyvádí psí kusy. Říkal mi: „Paní Sochorová, vás to budu taky učit! Na prkýnku jezdí i vozíčkáři!“ Ten rošťák! 
Snad jsem na nikoho nezapomněla. Ještě jednou, díky vám všem! Starali jste se o mne, jak kdybych byla vaše vlastní babička. Budu na vás vzpomínat s láskou a vděčností.

Brzy už odjíždím po osmi měsících domů. Budu potřebovat podporu rodiny i pečovatelek z charitativní služby Bárka, které mi budou chodit pomáhat. Sama to nezvládnu. 
Mám zažádáno do domova důchodců v Lesnově. Doufám, že moje žádost bude brzy vyřízená, nechci být své rodině na obtíž. V Lesnově nejdu do neznáma. Čekají mě tam moji známí z lázní Košumberk a z Jihlavy. Mám tam na „Béčku“ i spolužáka za základní školy Miloslava Mičku.  
Věřím, že tam najdu stejně hodné sestřičky, jako byly ty v odlehčovací službě.

Diskuze k článku