Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Co o kousek uteklo českým basketbalistům na mistrovství světa v Číně 2019, dokázali jejich následovníci v rámci letošní univerziády v čínském Čcheng-tu. Národní tým „Lvů“ poprvé v historii vybojoval medaili, a přímo tu nejcennější! Poslední koš finálového dramatu s Brazílií obstaral jihlavský rodák a odchovanec Nikolaos Noumeros.   

„Áčko“ šestým místem udělalo díru do basketbalového světa, kterou vy jste ještě zvětšili… 
Co jsme dokázali, je fantastické… Ani ve snu by mě nenapadlo, když jsem tehdy držel našim palce a sledoval zápasy v televizi, že je výsledkově překonáme. Jinak Čína je pro basketbal super místo. Fanoušci chodili v hojném počtu, haly byly víceméně na každý zápas vyprodané.  

Přáli jste si hrát podobně jako tým kolem Tomáše Satoranského? 
Přiznám se, že tohle mě nenapadlo. Čínu jsem měl spojenou s dokumentem o americkém národním týmu a olympijskými hrami v Pekingu (2008). Ačkoli měli v kádru Kobeho Bryanta s Lebronem Jamesem, po předešlé nepodařené olympiádě letěli do Pekingu s nejistotou a obavami, aby to nakonec dotáhli ke zlatu.

Do Čcheng-tu jste přijeli bez velkých očekávání, ale nějaké ambice jste mít museli…  
Věřili jsme, že je v našich silách postoupit přes Japonsko a Polsko do čtvrtfinále. Povedlo se. Ve skupině jsme prohráli jen s Amerikou, ale tenhle výsledek neměl na náš postup vliv.

Čekal jste reprezentační pozvánku?
Byl to můj letní cíl, reprezentovat Česko na turnaji světové úrovně. Figuroval jsem v širší nominaci, ze které  postupně vykrystalizoval finální kádr. Dělal jsem všechno pro to, aby mě trenér vybral.

Zmínil jste skupinovou porážku od Američanů, která vám pomohla zlatou jízdu nastartovat, je to tak?  
Ano. Američané jsou špička, ať proti nim hrajete v jakékoli kategorii. Prohráli jsme o čtyři body a předvedený výkon nám dodal obrovské sebevědomí. Věděli jsme, že obtížnějšího soupeře v turnaji nepotkáme, a věřili jsme, že každého dalšího jsme schopni porazit.

Včetně Brazílie ve finále, jehož průběh se přeléval ze strany na stranu…
Ve druhé čtvrtině jsme vedli o osm bodů, ale rychle jsme o náskok přišli a poločasové skóre bylo vyrovnané (34:34). Ve čtvrté čtvrtině jsme předvedli šňůru několika „trojek“, Brazilci nás dotáhli a pár minut před koncem odskočili o pět bodů (55:60).   Trenér nás při time outu uklidnil, semkli jsme se a skóre obrátili. Pomohla nám i podpora českých fanoušků v hledišti.

Koncovka utkání byla dramatická, oba celky neproměnily trestné hody… 
Já jsem hodil poslední „šestku“ na finální výsledek. Byla to nejdůležitější trefa mojí kariéry.

Druhá „šestka“ vám do koše nepadla…
Nikdy jsem před tak početným publikem nehrál. Bučí na vás 15 tisíc lidí, máte na svých bedrech celý národ a musíte trestný hod proměnit. Byl to obrovský tlak… 

Brazílie ještě stihla jeden útok, pokus o „trojku“ naštěstí netrefila…
Jakmile se moje střela odrazila od desky, rychle jsem se vracel do obrany. Hodně jsem se modlil, aby jim tam poslední „trojka“ nespadla, protože by nás o bod porazili. Následovaly pocity úlevy a velké euforie.

V semifinále jste vyřadili Argentinu. V čem jsou jihoameričtí basketbalisté jiní než Evropané?
Hrají rychle, jsou atleticky dobře vybavení. Co je hlavní: celou dobu s vámi hrají psychologickou hru, která nemá s basketbalem nic společného. Chtějí se vám dostat do hlavy, rozhodit vás, vyvést z koncentrace. Fyzicky i slovně provokují, vyvíjejí tlak na rozhodčí… Nesmíte na jejich hru přistoupit. 

Podle kouče Luboše Bartoně byla největší síla týmu v kolektivním pojetí. Ještě nějakou přednost byste „vypíchl“?
Zakládali jsme si na obraně, která nám dávala prostor pro jednodušší útok, a snažili jsme se vyvarovat ztrát. Co řekl trenér, mohu potvrdit. Bojovali jsme jako tým, každý hráč přispěl k úspěchu něčím jiný. Proto jsme porazili soupeře, kteří měli lepší individuality. Jinak pan Bartoň je super trenér. Ve finále nám hodně pomohl.
 

Čím konkrétně?
Že v sobě udržel klid, když jsme prohrávali. Nekřičel po nás, nepodlehl emocím. Naopak se nás snažil podpořit a zdravě vyhecovat.

On také říkal, že někteří členové zlatého kádru brzy nakouknou do reprezentačního A-týmu. Týká se to vás?
Záleží, jak se mi bude v Americe dařit. Pokud ano, trenér si mě všimne, a mohl bych dostat pozvánku na přípravný kemp, nebo nějaký turnaj. Rád bych byl členem alespoň širšího kádru.

Z floridské univerzity Santa Fe přecházíte na Francis Marion v Jižní Karolíně. Co od nadcházející sezony očekáváte?
Celkově byt lepší než loni. Individuálně se posunout a vyhrát naši soutěž.
 
 

Je pro cizince těžké, prosadit se v americkém univerzitním basketbale?
Zahraniční hráči mají o dost těžší, vybudovat si nějaký status. Abyste dostal pořádnou příležitost, musíte hodně dřít…

V některých televizních filmech nebo seriálech o středoškolském sportu to hráči odjinud dostávají v kolektivu takříkajíc „sežrat“… 
Je tam jiná kultura a mentalita hráčů. Musíte se tomu přizpůsobit a nenechat si nic líbit. Pro Američany je basketbal všechno, národní sport. Většina těch kluků pochází z chudých rodin a basketbal jim pomáhá formovat život. Najednou přijde cizinec a tlačí se na jejich místo. 

Je lepší hrát na univerzitě, nebo profesionálně někde v Evropě?
Výhoda univerzitní soutěže je skloubení sportu a vzdělání. Systém je nastavený tak, aby hráč stíhal obtížné studium a vysokou úroveň basketbalu. Po dokončení univerzity může jít do světa nastartovat profesionální kariéru.

Takový bude i váš postup?
Ještě mám před sebou dva roky školy a přemýšlení, co bude dál. Dveře nechávám otevřené všem možnostem, jak pokračování v Americe, tak kariéře v Evropě. Basketbal se začíná globalizovat, takže kvalitní soutěž pro pokračování v kariéře na profesionální úrovni najdete kdekoli ve světě.

Koho by nelákala NBA, že?
Je to největší sen, jaký basketbalisté mají. Dostat se do NBA, nebo se jí alespoň co nejvíce přiblížit, je největší motivace.

Miami letos hrálo finále s vítězným Denverem…
Ano. Celé město tím žilo, stejně jako finále NHL. Na Floridě je sport obecně hodně populární.

Byl jste se podívat?
Bohužel jsem neměl tu příležitost, ale viděl jsem na vlastní oči zápas Orlanda, dalšího floridského týmu, proti Oklahomě. 

Parádní zážitek, že?
Ano, to byl.

Kdo je vaším basketbalovým vzorem?
Mám dva. Kobeho Bryanta, který bohužel zahynul při pádu helikoptéry, a Nathana Jamese. Nejvíce inspirace čerpám od Bryanta. Obdivuji jeho přístup k basketbalu, disciplínu, píli, tvrdou práci nebo jak se připravoval na zápas. 

A co český obr Jannis Antetokunmpo? 
K němu také hodně vzhlížím. To, co předvádí v NBA, je neuvěřitelné… Dvakrát se stal MVP hráčem sezony, vyhrál titul. Basketbal hodně zviditelnil. V Řecku je to jedna z největších ikon  sportovního i společenského odvětví.

Ptám se proto, že vy jste po svém otci napůl Řek. Máte v sobě horkou krev?
(úsměv) Určitě jsem nějaké řecké geny podělil. Řekové, a Balkánci celkově, mají horkou krev, ale já se snažím využit to pozitivně ve svůj prospěch. Na hřišti do toho dávám veškerou energii.

V minulých dnech ukončil aktivní kariéru slavný jihlavský odchovanec Petr Benda. Co tomu říkáte?
Na palubovce určitě bude chybět, ale může svoje zkušenosti předávat mladším generacím hráčů a hráček a inspirovat je, aby se daly na basketbal. Petr čtrnáctkrát vyhrál českou ligu, tím je řečeno všechno… Českému a jihlavskému basketbalu udělal obrovské jméno, je opravdovou ikonou. Jeho kariéra na klubové i reprezentační úrovni je úctyhodná. 

Potkali jste se někdy?
Zatím jsem bohužel neměl tu příležitost, ale třeba se nyní nějaká najde. Určitě by mi měl co poradit.

Jihlavské „áčko“ sestoupilo do deseti letech z první ligy, to jistě víte…
Je to pochopitelně škoda. Na druhou stranu klub vychovává mladé talentované hráče, kteří nyní dostanou příležitost, a třeba vybojují první ligu zpět.

Kouč Petr Pešout má sen, stáhnout všechny odchovance do BC Vysočina a kochat se, jak hrají, aniž by jim radil… Je to reálné?
Ano, to říkává (úsměv). Reálné to je, ale někdy později. V současnosti teprve nabíráme ve svých klubech zkušenosti, kterými bychom v budoucnu mohli jihlavskému basketbalu pomoci.

Diskuze k článku