„Vítám badatele, kteří chtějí porozumět tomu, co se stalo zde, u nás na náměstí v Jihlavě před 587 lety, tedy v roce 1436.“ Cíl známe, začínáme bádat. Máme za sebou silný prožitek příběhu Jana Husa, návštěvu husitského muzea v Táboře, tak si jen rychle ujasňujeme souvislosti.

Nejdřív v rozhovoru: Co je pro nás největší hodnota? Co jsme ochotní udělat pro to, abychom ji neztratili, ochránili? Jsem já osobně spíš radikál, umírněný nebo pasivní člověk? A co je to pacifismus? 
Pak se noříme do husitské doby pomocí symbolů: skrojek chleba jako bída husitské doby, bible jako naděje a autorita té doby, černý baret jako beznadějná církev, zlatá koruna jako touha po moci králů té doby, kalich jako změna, náprava a rovnost, listina kompaktát jako smlouva a dohoda na změně.

A teď už se připravujeme na bitvy, kreslíme náčrtky, vysvětlujeme kdy, kdo, proč, jak. Všichni si přinesli husitské zbraně, rodina Havlova ušila úžasné husitské korouhve. 
Trápí nás jen starost:  „Vejdou se korouhve do trolejbusu?“ My se totiž vydáváme na Skalku, jihlavský vrch, pod kterým tábořili skuteční husité s Žižkou, když kolem nedobytné Jihlavy táhli. My zde sehrajeme 4 bitvy: U Sudoměře, Na Vítkově, U Domažlic a Lipany. Rozdělujeme se do skupin, vytahujeme rekvizity: koně, vozy, husitské korouhve a křižácké prapory i zbraně, a snažíme se vytvořit vždy nejprve obraz bitvy a po režisérově znamení obraz rozehrát. Daří se nám. Našim největším nepřítelem je vítr…  Tak snad si ten prožitek dobře zapamatujeme.

Po boji se jdeme usmířit na jihlavskou radnici, společně čteme ceduli u vchodu, v gotické síni se zavřenýma očima posloucháme a představujeme si událost podpisu kompaktát: „Do Jihlavy přijíždí zástupci husitů i katolíků i král Zikmund, který je ubytován tady na radnici… Na náměstí se předávají a čtou listiny kompaktát, podávají se ruce… v kostele sv. Jakuba sice dochází k rozporům při pití z kalicha, ale nakonec je tu Zikmund korunován. V zemi je nastolen mír, kompaktáta se stávají zákonem, jsme o krok blíž ke svobodě, rovnosti.“ 

Snažíme se kresbou ztvárnit, co jsme zrovna slyšeli a sdílíme to navzájem.  Rekvizity nám nově připomínají, jak se máme, že žijeme v době, kdy nemáme hlad, a nemoci lze léčit, kdy můžeme věřit, čemu chceme a respektovat víru druhých, demokraticky volit a mít svá práva, mít možnost věci měnit … Na závěr se loučíme otázkou: „Co mi dál vrtá hlavou?“  Není toho málo.

 

Diskuze k článku