I já jsem se rozhodla ve jménu důchodové reformy přispět svým zamyšlením.
Představme si nepříliš záviděníhodnou situaci. Naše rodina žije na dluh. Elektřinu, vodu, potraviny nakupujeme na dluh a tím se náš dluh měsíc od měsíce navyšuje, protože nemáme na splácení. A v této situaci chce naše dospívající dítě, za nějž platíme celkem smysluplné výdaje, jakými jsou obědy ve škole, školné v základní umělecké škole, případně další, nový mobilní telefon v řádu tisíců korun.

Co uděláme jako racionálně uvažující rodiče, kteří si uvědomují, že jednou budou muset splatit svoje dluhy, a zbytečné výdaje si tudíž nemůžeme dovolit? Telefon dítěti nepořídíme a vysvětlíme mu, že se musí uskromnit a používat svůj stávající telefon. Tuším, že to bude těžké.

A ono je to velmi podobné s těmi důchody.
Představme si, že máme dva typy zaměstnanců – státní, pobírající plat od státu. Těch je v současné době přibližně půl milionu.
Pak máme druhou skupinu zaměstnanců – to jsou všichni, kteří pobírají mzdu a nepracují pro stát, ale v podnikatelské sféře. Tato skupina zaměstnanců vytváří ve větší či menší míře hodnoty. Vzhledem k tomu, že některé obory jejich činnosti jsou náročné, čekají, až přijde důchodový věk, a do důchodu odejdou, přestanou pracovat. Mnohdy už ani nemohou. 

U méně náročných oborů odejdou rovněž do důchodu, pobírají důchod a přivydělávají si. U této skupiny zaměstnanců je to v pořádku, ba i žádoucí. Odvádějí totiž do sociálního systému další, tak potřebné peníze. Konec konců i do zdravotního.
A v pořádku je z důvodu toho, že od státu pobírají pouze důchod, mzdu pobírají od „podnikatele“. Ten se musí rozhodnout, jestli vydělá na to, aby zaměstnal i důchodce.

Jak je to se státními zaměstnanci?
Ti vzhledem k náročnosti svojí práce mohou „přesluhovat“ všichni, i do dost vysokého věku. A také se tomu tak děje. Ještě nebyla nikde zveřejněna statistika, pokud existuje, kolik důchodců pracuje ve veřejné, tedy státní, sféře a kolik v podnikatelské. Věřím, že by to byl velmi zajímavý údaj, a právě proto možná není zveřejněn.

Náš stát je na tom podobně jak shora uvedená rodina. Peníze nejsou, všichni žijeme na dluh.
Jak je tedy možné, že si stát dovolí takový luxus, že svoje zaměstnance, kterým vyplácí důchod, podruhé zabezpečuje platem? Pokud na tento luxus nemáme, nemůžeme si jej dopřát (synovi drahý telefon nekoupíme).

Jak je to tedy jednoduché, pokud se stát rozhodne zaměstnat důchodce, měl by mu umět říci „ano, budeš u mě pracovat, ale po dobu zaměstnání ti nebudu vyplácet důchod, protože na to nemám“. Pak je na zaměstnanci, jak se rozhodne.

Někdy příště se zamyslíme nad tím, jak je to s odvody OSVČ a zaměstnanců na sociální a zdravotní pojištění. I to je velmi zajímavé téma.

Diskuze k článku