Je to tuze velmi dávno, když na Štědrý den i pod naší Javořicí chodívali s koledou pastýři, ponocný a někde i děti jako v Pavlově. Před vstupem do stavení troubili na dlouhé rohy a zpívali koledu: „Na nebesích hvězdička vychází, že se nám narodil Syn Boží./ Narodil se ve velkej chudobě, neměl než dva anjelíčky při sobě./ Ti andělé překrásně zpívali, to malé děťátko vítali./ Spíš-li, hospodáři, či nespíš, také-li nám koledy udělíš?/ Panenka Maria kázala, aby se nám koleda dávala./ Udělejte nám vaši štědré koledy, šak vás zas Pán Bůh nadělí.“ 

Ano. Tato koleda se skutečně pod naší matkou Javořicí zpívala a zapsal ji rousínovský rodák, moravský spisovatel a sběratel lidových písní František Sušil (1804-1868), kterou vydal ve sbírce „Moravské národní písně II roku 1860“. 
Byla to první hvězdička štědrého večera, která vyšla na nebi nad naší Javořicí a ukončila adventní půst. Teprve potom se scházeli často po celý Boží rok rozprchlí členové rodiny u štědrovečerního stolu.
Vzpomínkou se stala pro nás i loňská vánoční cesta na půlnoční s klátoveckými malíři na Javořici a ke Studánce Páně... 

Starokřesťanská církev v Římě stanovila Ježíšovo narození na tento den - Hod boží vánoční - již ve 4. století, aby vytvořila protiváhu starší pohanské slavnosti „nepřemoženého slunce“. Z Říma se tento svátek rozšířil do katolických zemí, zatímco východní církev (dnes pravoslavná) slaví narození Krista v den Zjevení Páně (Epiphanie) až 6. ledna - na Tři krále. 

V polovině 5. století papež sv. Lev Veliký povolil, aby každý kněz na tento Boží hod mohl sloužit tři mše. První o půlnoci, druhou na úsvitu - Jitřní a třetí ve dne. 
Právě Jitřní mše svatá v našem růženském kostele Maří Magdalény patřila k těm nejslavnějším. Začínala v 5 hodin ráno. Často jsem obdivoval kamarády z Řídelova i Doupí, kteří přišli na Jitřní po staré Hradské cestě od Roštejna zmrzlí, obaleni sněhem nebo jinovatkou jako sněhuláci. 

Boží hod byl skutečně požehnaným svátkem klidu. Někdy, i když mrzlo, sluníčko od Roštejna svítilo a bělostný sníh křupal pod nohama, jsem s otcem chodíval k Lovětínu, kde byla naše rodná pole pod Křemešníkem. 
Koleda na sv. Štěpána patřila k našim největším radostem v Růžené. S kamarády jsme obešli celou Růženou až do zadního konce k roštejnské oboře. Koledu jsme měli vždy stejnou. Na zápraží u dveří do stavení jsme zpívali „Trnka, trnka, trnka, zelená se trnka, jedli kaši pastuškové, jedli kaši z hrnka./ Přiletěl k nim anděl, něco jim pověděl, že se Kristus Pán narodil, aby každý věděl“... 

Někdy jsme skončili až u Kančí boudy, někdy u Kodysů, někdy až na Roštejně u Staňků. Bylo to právě na Roštejně, když s námi na Štěpána koledoval nejstarší růženský sedlák, zpěvák Standa Hybášek, bratr našeho pana řídícího Josefa, druhý jeho bratr Jan byl generál-lékař. Standa měl rád nás kluky, ale hlavně koně, s kterými jezdil už od mládí, jezdil na výdělek do lesů Javořice pana teleckého hraběte.
Standa nám vyprávěl, aby byli koně zdraví a čilí, jak se svým švagrem zvěrolékařem Matějem Nevoralem, rodákem z Třeštice, praktikovali pouštění krve žilou. Svatý Štěpán byl patronem koní a tradovalo se, že pouštění žilou se musí toho dne konat před východem slunce. 

Světil se oves i jiné obilí pro jarní setbu, někde hospodáři při mši házeli na kněze hrst ovsa, jako symbol ukamenování sv. Štěpána r. 37 před hradbami Jeruzaléma, ale to v Růžené nedělali...
Na konec starého roku a na začátek nového naši předkové říkali „léto mine a pomine“ a tato slova provázel všudypřítomný přípitek s přáním zdraví a štěstí. I dnes se na Silvestra scházejí na Javořici tisíce přátel naší Vysočiny a poledním přípitkem se loučí se starým rokem a vítají nový. 

Jen jednou jsem udělal výjimku, když na Nový rok 2018 brzy ráno procházím spícími Kalištěmi, stoupám k lesům Javořice, kde potkávám Jardu Hájka, známého textaře písniček vesnic pod Javořicí a hajného pana Slámu, který hledá ztracené psy ze včerejšího Silvestra. Ptají se mne? Kam jdeš? Povídám: „Jdu na Javořici přivítat historické století vzniku Československa, pojďte se mnou a u Studánky Páně zazpíváme Kde domov můj.“ 
Byla to nezapomenutelná a pro mne památná cesta s modrou oblohou a sluncem nad hlavou bez sněhu přes hřeben Javořice do Mrákotína, kde mě málem ujel poslední večerní autobus…

Konečně jsem napsal křídou na rám dveří K+M+B 2023, a než stačila křída oschnout, probudila celý národ z tříkrálového klidu volební horečka nového prezidenta České republiky. Třítýdenní volební maratón tří kandidátů – pana Babiše, generála Pavla a bývalé rektorky Mendlovy univerzity Nerudové skončil v sobotu 28. ledna na svátek sv. Karla Velikého (766-814) patrona císařů, vítězstvím generála Petra Pavla. Sv. Karel byl francký panovník, který roku 800 přijal po několika staletích znovu titul římského císaře a v paměti českých Slovanů utkvěl Karel Veliký tak, že z jeho jména malou proměnou si utvořili Čechové slovo „král“. 

Jsem rád, že pan generál pochází od našeho bájného a památného Řípu praotce Čecha. Mistr Alois Jirásek, otec prvních československých legií po Bílé Hoře o praotci Čechovi píše, že když sešel z Řípu, s pohnutím volal a žehnal: „Vítejž, země svatá, nám zaslíbená! Zachovej nás zdravé, zachovej nás bez ourazu a rozmnož nás od národu do národu až navěky!“ 
I když se do Telče chodí pro krásu, dnes půjdeme, my rodáci z Moravské Sibiře, pro rozum za bývalým profesorem teleckého reál. gymnázia K. J. Maškou (1851-1916), který v Obrázcích pravěku moravského píše: „Nikoli v 5. nebo v 6. století po Kristu, nýbrž aspoň tisíc roků před tím přišli naši slovanští předkové na Moravu. Přišli jako četný a vyspělý národ zemědělců.“ 

Jejich náboženství jako ostatních národů indoevropských se opíralo o uctívání přírodních jevů zvláště nebeských, kde byli bohové, kteří přináší štěstí a zdar, a běsové, kteří přináší neštěstí a zmar. Po zimním slunovratu začínalo jaro 1. února a nejvyšším bohem byl uctíván Perun, průvodce hromu a blesku, který nás i letos přivítal na Hromnice po mnoha letech neobvyklou sněhovou bouří s blesky na dálnici u Větrného Jeníkova až z Německa. Ještě na sv. Blažeje, patrona počasí, padaly stromy na Třebíčsku a Žďársku. Pranostika říká, jak dlouho skřivan před Hromnicemi vrzá, tak dlouho po nich zmrzá. 

Mrákotínští si v pátek po Hromnicích řekli: Ať vrzá nebo zmrzá a hned v sobotu propukl historicky nejstarší a největší masopust pod Javořicí. Starobylost Mrákotína můžeme vidět snad jen v nové přestavbě kostela sv. Jiljí z roku 1806, kdy dnešní hlavní osa kostela směřuje k severu, kdežto původní osa gotického kostelíka směřovala k východu ke Lhotce a kostelík pamatoval dobu panství Šternberků, kteří vystavěli hrad, dnešní Štamberk nad Lhotkou, za doby vlády Přemysla Otakara II. (1253-1278), krále železného a zlatého. 

První zápis o mrákotínské faře je z roku 1398, kdy byl patronem fary majitel Roštejna Jan z Hodic, a díky této faře dodnes máme zápisy osudů našich předků. Pod Javořicí o masopustě bylo veselo, že se domů ani nechtělo. V Býkovci výskali, v Růžené skákali, aby krávy dojily, telátka rodily, a koně šli… a Třeštičtí pod Roštejnem? Ti se prozíravě rozloučili s prezidentem Zemanem již o loňském masopustu. Není mezi námi kamarády jen veselo, jako není růže bez trní… 

Ve středu 8. března jsme se na batelovském hřbitově rozloučili s kamarádem a přítelem roštejnského kamene Františkem Procházkou z Batelova (1936-2023), který nám pomohl a podpořil uspořádat historické vzpomínky 100 let bitvy u Zborova (2. 7. 1917) na batelovském mýtě v neděli 2. 7. 2017. Byla to stoletá vzpomínka na plukovníka Švece a všechny bratry legionáře pod Javořicí, kteří tam bojovali. Dodnes je na mýtě na památku obrázek Roštejna, Javořice a Studánky Páně od Michaela Floriána ze Staré Říše. 
Když jsme přátelé Pepík Hradecký, Jenda Pelikán a Ivan Jeřábek stáli na hřbitově, tak jsme si teprve uvědomili, že stojíme u hrobu nejslavnějšího batelovského rodáka, historika Zdeňka Mahlera (1928-2018), který první nám připomněl včerejší historické šedesáté osmé narozeniny T. G. Masaryka před 105 roky 7. 3. 1918 v Moskvě, jak s kyticí růží nasedá do železničního vagónu třetí třídy a přes Ural, Sibiř a Vladivostok odjíždí do Ameriky. Začala sibiřská anabáze, ozbrojený boj s Rudou armádou o cestu do vlasti. 

Diskuze k článku