Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Naším typickým klientem je dnes dívka nebo kluk ve věku 13, 14, 15 let, který má problém jít do školy, protože trpí silnými úzkostmi, říká vedoucí Krizového centra v Jihlavě Tereza Vágnerová. 

Nyní máte asi hodně práce, protože v podstatě celý svět prochází krizí. Dva roky jsme čelili pandemii covid-19, pak přišla ruská agrese na Ukrajině a s ní spojená energetická krize. Kolik máte aktuálně klientů?
Za sedm let, co v Jihlavě působíme, bylo u nás už přes dva tisíce lidí. Když jsme v roce 2016 začínali, tak jsme měli asi 160 klientů za rok. Za loňský rok jsme jich měli 432. Takže ten nárůst je velký. Hodně skokový nárůst byl právě za covidu. 

Období covidu bylo těžké pro všechny. Podle statistik rostlo domácí násilí, lidé trpěli psychickými problémy, rozpadaly se i dlouholeté partnerské vztahy, které by se za normálních okolností možná ani nerozpadly…Jak se to u vás projevilo?
Pocítili jsme to především v nárůstu počtu klientů, zejména pak dětí. Počty dětí s různými psychickými obtížemi stále rostou. Pro tyto děti bohužel chybí služby, což je ale problém celé ČR. Úplně ta čísla spočítaná nemám, ale počet dětských klientů se nám určitě zdvojnásobil. 

S čím nejčastěji za vámi děti chodily?
Těch témat je víc. Co jsme však vnímali, tak děti proticovidová opatření zpočátku kvitovaly, měly radost, že nemusí do školy. Později však ta radost vymizela, na děti dopadla sociální izolace. Některé z nich si hledaly sociální vazby jinak. Některé chodily častěji ven a trávily čas nějak aktivněji. Pro zdravý dětský vývoj je kontakt s vrstevníky důležitý. Řada dětí se však postupně uzavírala do sebe a začaly narůstat psychické obtíže s tím spojené. 

O co se konkrétně jednalo?    
S čím děti po období covidu přicházejí jsou různé úzkosti, hodně narostl počet dětí se sebepoškozováním a s poruchami příjmu potravy. Takže takovým typickým našim klientem, který se nám ozývá, je holka nebo kluk ve věku 13, 14, 15 let, který má problém jít do školy, protože trpí silnými úzkostmi, je tam také nějaké sebepoškozování nebo trpí poruchami příjmu potravy. 

A co jejich rodiče? 
Obtíže se začínaly objevovat i u těch, jichž se do té doby nic takového netýkalo. I u lidí, kteří měli do té doby zdravý životní styl a dobré zvládací mechanismy, se objevily nějaké psychické problémy. 

Nakolik období covidu změnilo vaši práci?
Když se v Jihlavě otevřelo krizové centrum, cílová skupina byla na začátku hodně široká, což se dá říci, že je i dnes. Změnila se ale náročnost témat, se kterými se na nás lidé obracejí. Jsou akutnější. Nevím, zda je to dopad covidu, možná se jedná spíše o to, že se služba svou nabídkou a prací prostě jen vyprofilovala. Došlo také k velkému nárůstu klientů. 

I roušky dělaly neplechu
 

Kdo vaše služby vyhledává nyní?
Nyní sem chodí klienti, kteří jsou opravdu ve velice náročných životních situacích. Naše práce už není o tom, že někdo chce poradit, jak si zažádat o nějaký příspěvek nebo nějaké podobné poradenství. To jsou věci, se kterými nás lidé už ani neoslovují. 

V minulosti tomu bylo jinak?
Ano. Dřív jsme se s tím setkávali často. I přes nárůst personálu jsou naše kapacity ale hodně omezené. Snažíme se co nejvíce využívat stávajících služeb, poraden, klienty na ně po prvotním ošetření akutního stavu přeorientovávat. Tam, kde to není možné a situace klientů to vyžaduje, zůstávají v návazné terapeutické péči u nás. 

Jak se změnil poměr dětí a dospělých?
Když to vezmeme čistým poměrem dospělých a dětských klientů, tak nám výsledné číslo nic moc neřekne. Za loňský rok naše služby vyhledalo 432 osob, z toho 113 dětí. U dětí je ale strašně důležité pracovat s celým rodinným systémem. Takže v podstatě jedno to dítě s sebou přivádí minimálně jednoho rodiče, ideálně oba dva. Někdy je fajn, když dorazí i někdo navíc, třeba babička, dědeček, noví partneři rodičů. Prostě ti, kteří jsou s dítětem v kontaktu a mají na jeho život nějaký vliv. Chceme situaci dítěte řešit tak, aby opravdu došlo k nějakým žádoucím změnám. Zvlášť u těch nejmenších dětí totiž často k žádným změnám nedojde, když se něco neuskuteční uvnitř jeho rodiny. 

Jak jste vlastně za covidu fungovali?
My jsme fungovali běžně, za využití všech těch ochranných pomůcek. To pro nás představovalo značné omezení, protože jsme neviděli pro nás tak důležité signály jako mimiku obličeje, ze které můžeme odvozovat aktuální emoce klientů. A klienti naopak neviděli tu naši…I pro ně je důležité, jak se na ně tváříme. S některými klienty jsme se bez roušek dokonce nikdy neviděli. Byly to někdy takové zvláštní situace. 
Po dobu nouzového stavu byly zakázané skupinové práce. Byl to takový paradox, protože skupinové práce děláme většinou s lidmi, kteří spolu žijí ve společné domácnosti. Já sama za smutné považuji, že se omezení dotkla i soukromých psychoterapeutů, kteří své ambulantní služby museli přerušit. 

Přicházeli za vámi třeba lidé s tím, že jsou traumatizováni přímo covidem-19?
Každý z klientů, který sem v té době přišel, tak nějakým způsobem to téma reflektoval, protože na všechny z nás to nějak dopadalo. Ta zátěž byla obrovská. Uzavření škol, otázka, kdo se bude starat o děti, omezení příjmů, pro někoho omezení celého živobytí, strach z neznámého, frustrace z prodlužování omezení a nevidění do budoucna…
Téma postoje vůči covidu vyvolávalo konflikty i uvnitř rodin. I v rámci jedné rodiny to každý zažíval a viděl trošku jinak. Ať to bylo nosit či nenosit roušky, očkovat se či neočkovat se apod… 

Uprchlíci z Ukrajiny
 

Nyní je válka na Ukrajině. Před ruskou agresí do ČR uprchlo už zhruba půl milionu osob. Setkáváte se s nimi v krizovém centru? Ví vůbec o této vaší službě?
Ano, lidé z Ukrajiny se k nám dostali, ale je to tak v řádu jednotek. V Jihlavě pro ně skvěle funguje F Point a Krajské asistenční centrum pro pomoc Ukrajině (KACPU) a oni tuto oblast zabezpečují asi nejvíc. K nám se dostávají klienti, které k nám tyto organizace přeposlaly, popřípadě je na nás nakontaktoval někdo známý, protože měli nějaké závažnější psychické obtíže. 

O co se konkrétně jednalo?
Ti lidé procházejí takovou zátěží, kterou si jen těžko dovedeme představit. Jsou vytrženi ze svého domova, nedobrovolně a náhle. Ztráty, které přitom nesou, jsou velké. Zničený domov, nebezpečí smrti, zážitky zoufalství a bezmoci, ztráty blízkých lidí, ztráta představ o tom co bude, svých plánů, nejistá budoucnost… To náhlé ohrožení s sebou přináší přirozenou reakci, která se nazývá akutní stresová reakce. 

Co si pod tím pojmem mám představit?
Je to soubor projevů na fyziologické a emoční úrovni. Ta reakce bývá tak silná, že to člověka překvapí a má tendenci jít proti ní, namísto „s ní“. Typicky takový třes, který je přirozeným projevem „vypouštění“ zadržené a nahromaděné energie, mají lidé spíše tendenci ještě více zdržovat, namísto pustit…
V určitých případech může tato přirozená reakce přerůst v posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD). Ta pak zasahuje celkové fungování člověka. Projevuje se různě. Například poruchami spánku, flashbacky, somatickými potížemi, zůstávají různé strachy, úzkosti, citová otupělost nebo naopak zvýšená dráždivost, problémy s pamětí, s pozorností apod.

Jak se vám pracuje s ukrajinskými klienty? Domluvíte se s nimi?
Skrze jazykovou bariéru to je určitě náročnější. Především v naší práci, protože tím nejčastějším prostředkem, se kterým pracujeme, je slovo. Když najednou to slovo chybí anebo má jinou významovost, tak je to složité. 
Na druhou stranu, myslím si, že důležitější je někdy samotné přijetí a klid. V akutní krizi je potřeba umět člověka nějakým způsobem zklidnit, navodit pocit bezpečí. A to často můžete už jenom svojí klidnou a laskavou přítomností. Někdy nejsou potřeba žádná velká slova. Někdy s klientem přijde někdo, kdo rozumí a tlumočí mu. Někdy pak člověk dělá rukama, nohama, co může.  

Může se stát cokoliv
 

V Jihlavě fungujete již sedm let. Co se za tu dobu změnilo?
Je toho hodně. Když jsme začínali, fungovali jsme pouze v jednom patře. Měli jsme dvě kanceláře a pracovali jsme ve třech lidech na dva pracovní úvazky. Když se na to díváme zpětně, tak si říkáme, že to byla docela náročná doba. Docela často se stávalo, že tu byl člověk sám, což v této službě nemusí být vždy bezpečné. Dneska v jakém počtu tu jsme, tak je pro některé kolegy nepředstavitelné, že by tu zajišťovali službu po delší čas v jedné osobě. 

Neměla jste v takových situacích strach?
No (přemýšlí), myslím si, že je to spíš o nastavení pracovníka než o nějakém faktickém ohrožení. Samozřejmě se tady může stát leccos. Už jen z toho důvodu, že pracujeme s krizí. Lidi, kteří k nám přicházejí, jsou opravdu v náročných životních situacích a jsou hodně zavaleni vlastními emocemi. Člověk vlastně sám někdy neví, jak zareaguje v situaci, která pro něho bude opravdu mezní. Když tu pracujete, musíte být připravený, že se tu opravdu může stát cokoliv. Musíte se umět s tím nějak vyrovnat. Nemůžete tu čekat se strachem, co přijde…

Po sedmi letech máte pracovníků již více… 
V současné době nás tu pracuje šest a máme zabraný v podstatě celý dům. Pracujeme celkem v sedmi kancelářích. Spodní prostory jsou určené pro herní a skupinové terapie. Tam se střídáme podle toho, jak kdo potřebuje tuto místnost využít pro daného klienta. 

Vytkli jste si nějaké cíle do budoucna?
Všechno je o personálu, kapacitách a financích. Máme obsazený už celý dům a nemáme se už místně kam rozšiřovat. Naším cílem je minimálně pro letošní a možná i příští rok se stabilizovat a spíše pracovat na kvalitě služby a rozvíjení naší odbornosti. Rádi bychom byli více vidět ve městě ve smyslu toho, aby o nás opravdu věděla široká veřejnost. A to nejen jako o krizovém centru. Také chceme více propagovat důležitost péče o duševní zdraví dětí. 

Proč?
Protože k nám chodí dětští a dospívající klienti, kteří ty problémy už řeší dva, tři roky, někdy i déle. To je obzvlášť v dětském věku dlouhá doba. Kdyby se jim dostalo pomoci dřív, tak by se to řešilo třeba snadněji. Takže bychom chtěli být více vidět, více mluvit o tématu, více seznamovat veřejnost s tím, jakých signálů si u dětí všímat… 

Máte na svoji činnost dostatek finančních prostředků? 
Krize dopadá na nás všechny i na veřejné zdroje. Náš rozpočet za loňský rok byl něco přes čtyři miliony korun. Sestavován je na materiální i personální vybavení včetně energií pro daný rok. Většinově jsme financovaní z krajských peněz na sociální službu, o dost menší peníze pak přicházejí od města Jihlava a potom tu jsou nějaké finance z grantů, dotací a od soukromých dárců. Rozpočet se nám zatím vždycky podařilo pokrýt, za což jsme vděčni. 

Dokážete si představit, že byste měli vyšší rozpočet?
Momentálním tématem je pro nás prohlubování kvalifikace našich zaměstnanců. Problém je však v tom, že z dotací na sociální služby můžeme platit pouze vzdělávání akreditované Ministerstvem práce a sociálních věcí (MSPV). Ve chvíli, kdy v té oblasti pracujete už deset a více let, tak vás tyhle kurzy moc nezajímají, ani odborně vám už nic moc nedávají. 

Z jakého důvodu?
Zaměstnanci krizového centra pracují s tématy, která jsou nejen velmi náročná, ale také obsáhlá co do různorodosti. Navíc témata klientů odpovídají na neustálé změny ve společnosti, pracovníci si tak musí neustále rozšiřovat, udržovat a zvyšovat svou odbornost… I trendy v terapeutických přístupech se neustále vyvíjejí. Jinak se s traumatem pracovalo před 15 lety, jiné přístupy jsou preferované dnes, jinak se nahlíželo na dnes tolik rozšířené poruchy osobnosti…  

Diskuze k článku