Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Desítky historických ozbrojenců se v pátek odpoledne na Ústředním hřbitově rozloučily k poctě tasenými meči s Miroslavem Jánským, nestorem jihlavské komunity historických šermířů. 
Miroslav Jánský, řečený Bublajz či Janek Znojemský, patřil do okruhu skupiny historické dělostřelby a šermu Společenství svobodných pánů z Jihlavy. Na řadě scénických dobových akcí svými vystoupeními po léta přibližoval zejména tematiku práva útrpného. Po boji s vleklou nemocí odešel ve středu 25. ledna ve věku 69 let.

Na výzvu nejbližší rodiny se na Jánského pohřbu sešla v dobových kostýmech řada přátel z prostředí historického šermu, ale i kejklíři a další kumštýři. Na sociální síti se šermířskou komunitou šířila i prosba k finanční podpoře vypravení všech náležitostí posledního rozloučení tak, jak by to mělo vypadat.

Smuteční obřad uvedlo hudební a textové intro na téma scény po bitvě, s těly padlých bojovníků, s hlínou rozrytou kopyty koní a vsakující krve: „Nezůstal nikdo. Jen uprostřed pole, opřený zády o staletý dub, seděl starý válečník. Tvář měl zbrázděnou nesčetnými vráskami a šrámy prožitých bojů. Již věděl, že přišel jeho čas…,“ zaznělo v úvodu obřadu. 

Jako svého mentora, bodrého optimistu a velkého bojovníka charakterizoval Jánského ve smuteční řeči jeho kamarád Martin, pokračovatel v tematice „katovského řemesla“. Jak ale zdůraznil, není na místě hovořit o bolestné ztrátě drahého člověka, topit se v klišé o potocích slz a vyhaslém slunci. 

„Bubla tu je a zůstane s námi napořád. Zrovna teď, tady, vedle mě. Sedí na té nepohodlné dřevěné piksle…, sedí tady v plátěných kalhotách a vybledlé haleně, u níž si netroufnu tipnout původní barvu. Pohupuje nohama a šibalsky se usmívá. Právě tohle je moje vzpomínka na něj… Tahle vzpomínka mi zůstane, společně s jeho osobitým smyslem pro humor, cennými radami a vlídnými slovy. O nic z toho jsem nepřišel, a o nic z toho nikdy nepřijdu…,“ zamýšlel se řečník.  

Přístup M. Jánského k životu přirovnal Martin k tomu, jak přistupuje zkušený, nicméně lehce oděný šermíř s jednoručním mečem k boji s těžce oděnými rytíři: „Rychle, ale s rozvahou! S veselou hravostí, ale s citem pro okamžik, kdy zvolnit a kdy zasadit finální touché. A hlavně nikdy nezastavovat. Leda by během bitvy narazil na některého ze svých spolubojovníků, kdo by potřeboval jeho pomoc. A tu by mu poskytl vzápětí nezištně a v rozsahu přesahujícím myslitelné limity.“ 
Jak zdůraznil Martin, učil Jánský své okolí, že se nemáme vzdávat, že úsměv zmůže víc než křik, že i zvířata mají duši a milují bez podmínek a že rozum nad hloupostí sice nezvítězí tak často, jak by měl, ale může si ji hezky šikovně namotat kolem prstu a nechat ji, aby mu oddaně sloužila.  

Šermíři v závěru obřadu vytvořili v dešti před kaplí čestný špalír a slavobránu, v níž na povel „k poctě zbraň“ zdviženými meči vyprovodili Bublajze na poslední cestě. Přátelé poté na pozvání rodiny společně a beze smutku zavzpomínali na zesnulého v nedaleké restauraci.  

Diskuze k článku