Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Na prahu své osmdesátky žijí poklidně v nenápadném domku v jihlavské čtvrti Bedřichov. Přesto jsou manželé Poukarovi jedněmi z významných intelektuálů - spoluhybatelů kulturní obrody Jihlavy v posledních desetiletích.  
Ing. Josef Poukar (rodák z Nevcehle, kde jeho otec míval hospodu) vyšel ze zemědělského prostředí. Absolvoval střední zemědělskou technickou školu a po dvou letech praxe v JZD se dostal na vysokou školu, kde vystudoval meliorační obor. 

„Ale moji rodiče měli rádi hudbu, otec se sám naučil na housle a jeho bratr, technický úředník ve Škodovce, zpíval v opeře v Plzni. Sám jsem chodil do hudební školy v Telči. A od mládí jsem taky slýchal vypravovat o panu profesorovi Florianovi - Stará Říše od nás byla přes les. Některé jeho děti chodily k nám, oni pracovali hodně v lese...,“ zamýšlí se J. Poukar nad prvopočátky své fascinace kulturním prostředím.
Fenomén Mahlera poprvé silně zavnímal v roce 1960 při stém výročí skladatelova narození: „Když jsem čekal na autobus, měli jsme tam dráťák, a tam často zaznělo – Gustav Mahler, Jihlava. Tak jsem zpozorněl a začal to trošku sledovat, celý svět tehdy začal Mahlera znovu objevovat.“     
 
 

Od Králického Sněžníku na Vysočinu
Manžele Poukarovy vedla pracovní cesta i zdravotní potíže syna nejprve do půvabné přírody v údolí Králického Sněžníku. Paní Olga, původní profesí učitelka mateřské školy, pochází z jihomoravské Miroslavi. 
Ve čtyřiceti letech vystudovala ve Znojmě vychovatelství a posléze pracovala jako vychovatelka dětí v nemocnici. „Pokud se u dětí objeví něco vážného, to vás rozhodí na celý život,“ zamýšlí se nad prací, které se věnovala 15 let.  
Ke kultuře se blíže dostala až v Jihlavě, kde s manželem a s maminkou zakoupili rozestavěný domek. Pan Josef nějaký čas pracoval jako geometr na dálnici. 

„A tehdy jsme se seznámili s Otcem Stanislavem Krátkým (1922 - 2010, pozn. red), tajně vysvěceným biskupem,“ ohlíží se paní Olga za dobou, kdy začali s manželem navazovat styky s výraznými osobnostmi kulturního světa.
Dostali se k básníku Jiřímu Kuběnovi, přes něho se seznámili s undergroundovým básníkem, hudebníkem a nakladatelem Erikem Fričem (1949 - 2019) či s Ivanem Martinem Jirousem (1944 - 2011) a jeho manželkou Julianou.
Když petrkovský tiskař a umělecký fotograf Daniel Reynek (1928 - 2014) u jejich přátel ve Staré Říši ukazoval své tisky, potkali se s bratry Reynkovými a s prostředím Petrkova.

„Tam jsem si padla do noty s Jiřím, který měl hrozně rád kytky a zvířata. V poslední době obou bratrů jsme v Jihlavě pomáhali při organizací tří nebo čtyř akcí, aby je i Jihlava poznala. Do Petrkova jsme jezdili rádi - vždycky jsem jim navařila koprovku, palačinky, bábovku...,“ ohlíží se Olga Poukarová.

Od busty k pomníku 
Hudba hrála v životě Josefa Poukara výraznou roli. Kupoval si desky, miloval popularizační pořady dirigenta Václava Neumanna, anebo programy Leonarda Bernsteina z newyorské Carnegie Hall. Realizace Mahlerova pomníku se pak stala hlavním tématem, kterému se Poukarovi na kulturním poli Jihlavy věnovali. 
Zlomový byl rok 1998 a otevírání Mahlerova rodného domu v Kalištích u Humpolce: „Tam přijela Mahlerova vnučka Marina Mahlerová. Dali jsme se do řeči a s paní Alenou Jakubíčkovou udělali druhý den vycházku po Jihlavě, vzali paní Marinu do archivu, do kostela sv. Jakuba. U rozbitého Mahlerova domu se zatlučenými okny tehdy stála opřená lopata...“

Cílem Poukarových bylo vrátit do Jihlavy mahlerovskou atmosféru, hudební festival. Skromnější ideu na vznik Mahlerovy busty nosil Josef Poukar v hlavě už od roku 1993: „Tehdy jsem byl v Karlových Varech v lázních a viděl jsem tam všechny ty sochy – Beethoven, Dvořák, Chopin. Říkal jsem si, jaká je to škoda. Jihlava má takového génia, a tady vlastně nic není.“    

 
Myšlenka uzrála v roce 2004, kdy Poukarovi s několika přáteli založili výbor Společenství za zřízení pomníku Gustava Mahlera v Jihlavě. „Zapojili se Petr Dvořák, Jiří Šimánek, Ivan Žlůva, manželé Svatošovi a další osobnosti, kterým je nutno poděkovat,“ oceňují Poukarovi.  

Do realizace sochy zbývalo šest let. „Udělali jsme si koncepci, ten první rok jsme s manželem obešli snad všechny firmy po celé Jihlavě. To jsme měli štěstí, protože další rok už nebyla v zemi dobrá finanční situace,“ popisuje paní Olga. 
Jak vzpomíná, padlo posléze přes bítovského kastelána Jiřího Kuběnu jméno sochaře: „My jsme za tím Jirkou do toho Bítova jeli a on říkal – děcka, jestli chcete někoho, kdo udělá figuru, tak je to Honza Koblasů.“ 

Na vznik sochy se během času vybralo přes 600 tisíc korun. Uskutečnila se prodejní výstava, vyšla kniha. Do projektu posléze vstoupilo město Jihlava a z původní busty se vyvinul rozsáhlý projekt figurální sochy v nadživotní velikosti a celé koncepce Mahlerova parku. 
 

Více v tištěném vydání JL s datem 3. 2.

Diskuze k článku