Můj bratr, jihlavský rodák, pan Miloslav Čutka, kterému bude v únoru 93 roků, vypráví:

Po válce, již v roce 1945, mi tatínek přinesl fotoaparát značky Zeiss Ikon. Koupil ho při výprodeji věcí z Fondu národního majetku (předměty po odsunutých Němcích). Během studia na průmyslovce v Brně jsem zvládl základy fotografování. Fotil jsem rád, často a dařilo se mi to.  Bydleli jsme tehdy v podnájmu v domě rodiny Honsových v Jihlavě. Náš domácí, pan Karel Hons, věděl o mé zálibě ve fotografování.

O Štědrém dnu v roce 1948 – bylo mi tehdy 18 let - mne pan domácí požádal, abych pořídil fotku celé jeho rodiny u vánoční večeře. Potěšilo mne, že o mé dovednosti ví i on, a radostně jsem slíbil, že k nim večer přijdu. Odpoledne jsem si vše k fotografování za podmínek večerního osvětlení připravil a na večerní akci se těšil. Skončilo to ale jinak, než jsem si představoval.

V roce 1948 bylo fotografování složitější a obtížnější než dnes. K osvětlení scény se používaly primitivní blesky. Záblesk vznikl vznícením magneziového prášku v sáčku podobném dnešním čajům. Na sáčku byl proužek papíru (knot), dlouhý asi 20 cm. Po zapálení toho proužku trvalo přibližně 5 vteřin do vzplanutí magnezia a záblesku. Záblesk intenzivního světla byl krátký, trval asi 1/10 vteřiny.

Při focení v tmavém interiéru bylo tedy třeba pověsit sáček s magneziem na vhodné místo, rozvinout knot, foťák upevnit na stativu a zaostřit. Pak požádat osoby, aby chvíli vydržely bez pohybu, ručně zapálit knot a zhasnout osvětlení v místnosti. Otevřít stlačením spouště objektiv a bezprostředně po záblesku objektiv zavřít. Vše se muselo zvládnout přesně a velmi rychle.

Když jsem tehdy večer toto vše provedl a pak otevřel své bleskem oslněné oči, uviděl jsem hořící záclonu, kusy stržené záclony dohořívající na koberci, skleničky na stole převržené. V místnosti vládl chaos. Uvědomil jsem si, že chyba byla, že jsem neodhadl nebezpečí požáru. Sáček s magneziem jsem zavěsil na garnýž jen asi 30 cm od záclony a ta se při záblesku vzňala. Ani nevím, jak jsem se odtud tehdy vypotácel.

Fotka se však povedla. Když jsem o dva dny později, se strachem a obavami, přinesl Honsům zdařilou fotku, pan domácí mne místo výčitek utěšoval a nakonec i pochválil.

Diskuze k článku