Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Bergmanovské téma zvolilo HDJ pro svoji novou inscenaci Šepoty a výkřiky. Připravilo tak zatím nejsilnější moment probíhající sezóny.

Hostující režisér Jakub Čermák si v Jihlavě tak trochu předem „zavařil“, když na malé scéně HDJ připravil dvě z nejzajímavějších inscenací posledních sezón. Jeho goethovský Werther a inscenace čerpající z ženských postav Boženy Němcové připravily svou kvalitou půdu pro režisérův chystaný nástup na velkou scénu v podobě inscenace Schillerovy Panny Orleánské. Jenže dva roky zpátky člověk mínil a covid měnil, a tak z projektu sešlo.

A právě drsná zkušenost s důsledky covidové pandemie, spolu s naším vytěsňováním posledních věcí člověka kamsi za horizont toho, co bychom rádi vídali, se nejspíš staly impulzy k volbě titulu, v němž ústředními dějovými motivy jsou péče o umírajícího člena rodiny a důsledky této situace v těsné rodinné komunitě.  

Bergmanův film Šepoty a výkřiky (1972) se odehrává na konci 19. století. Dvě zámožné vdané sestry Karin a Marie se na rodinný statek přijíždějí rozloučit se svou smrtelně nemocnou sestrou Agnes. Jejich neschopnost upřímného citového vztahu k sestře kontrastuje s nesobeckou péčí ze strany služebné Anny, která o Agnes láskyplně pečuje.

Jihlavská divadelní adaptace velmi příhodně odsouvá jako méně podstatné složky do pozadí konkrétní místo děje a přesné časové zařazení. Tenhle příběh není třeba konkrétně ukotvovat. Mnohem více se inscenace zaměřuje na podstatu situace a sdělení. A používá k tomu tak přirozené divadelní prostředky, jako jsou symbol či metafora. 

Silné symboly

Jevištní symbolika je v inscenaci Šepoty a výkřiky skutečně tak zřetelná, až by se možná nabízelo hovořit o klišé nebo prvoplánu. Jenže žádný takový pocit tu nevzniká.

Symboly obrovského tíživého balvanu na jedné, a pomocného lana na druhé straně vytvářejí (mimo jiné) zřetelnou, a především neustálou přítomnost dvou protipólů – kruté a neměnné reality nemoci a útěchy v podobě blízkého člověka.  

Funguje i motiv dělníka se sbíječkou coby metafora spouštěče bolesti.

Tady se autorovi těchto řádků vynořila scéna ze skvělé povídkové knihy Smolař Matěj aneb Dvacet příběhů s neveselým koncem (Italo Calvino, originál nakladatelství G. Einaudi Turín 1963, v ČR Albatros 1974). V ní je smutný hrdina ve snaze získat otop pro mrznoucí rodinu přistižen, kterak pilou řeže u dálnice billboard s reklamou na prášky proti bolení hlavy. Projíždějící policejní motohlídka v první chvíli uznale oceňuje invenci autora reklamy, který v metafoře nechal na billboardu maníka s pilou řezat do hlavy pacienta.

To je divadelní obraz, to je groteska. V Šepotech a výkřicích lze v celé potemnělé náladě inscenace sledovat, jak režisér metaforické prvky zároveň využívá coby divadelní rekvizity.

Přítomnost lana umožňuje Agnes vstávat ze své smrtelné postele a vracet se k lepším včerejškům. Obrovský balvan zase může spočinout v rukou služebné Anny jako tíha celé zeměkoule v jednom z nejpůvabnějších momentů představení. 

Je to radost z divadelního myšlení na velké otevřené scéně. Je to ta situace, kdy se po chvíli v hledišti přistihnete, že čekáte, jaký obraz si pro vás ten chlápek za „režijním pultíkem“ vymyslí dál.

Blíže ke hraně

Nosným prvkem je v inscenaci cyklení, které podtrhuje každodenní peklo, ubíjející zmechanizovaný stereotyp péče o ležícího pacienta. Ale svůj prostor tu má i jemný humor (řeč je o tom roztomilém nápadu s rozprašovačem), který přece i v životě občas pomůže nakonec zvládnout to, co se zdálo nezvládnutelné.

Se silnou obrazovou a hudební složkou vzniká komplexní podívaná, která osloví toho diváka, který jde rád blíže ke hraně. Nic tu ale hranu nepřekročí. Snad by bylo možno jednoduše použít slovo vkus. Ten ostatně zůstává zachován i při významném použití erotična, které tu má velmi smysluplný a přesně nastavený prostor.  

V superlativech lze v případě inscenace Šepoty a výkřiky hovořit o hereckých výkonech představitelek ženských postav. Z nich nelze nezmínit Šárku Býčkovou a její expresivní a prožité pojetí postavy umírající Agnes. Režisér tu jistě ne náhodně staví do ostrého kontrastu půvab lidského těla s realitou jednorázových plen a dalších průvodních jevů nemoci. Vytváří tak provokativní mix, který hned tak nepustíte z hlavy.

Dojem velmi osobního přístupu k věci pak podtrhuje skvělá Lenka Schreiberová v roli pečovatelky Anny. Kdo někdy stál na divadelním jevišti a hrál krutě pravdivé scény jako vystřižené z jeho vlastního života, ten ví, že tohle je herectví, které může i bolet.

Jednodušeji řečeno - Lenka Schreiberová nepochybně vnáší do svého výkonu i své prožitky, uplatňuje v postavě Anny to, čemu se někdy říká „mít nažito“. 

Postavy Karin a Marie vykreslují velmi zkušeně a silně také Barbora Bezáková (první velká role slovenské herečky v HDJ) a Stanislava Hajduková.

Tohle není deprese

V nové inscenaci HDJ se hraje o řadě věcí. Pro někoho budou hlavními tématy utrpení, žal, sounáležitost, soucit či „smysl žití pod tímto krutým nebem“. Jiný třeba citlivěji zavnímá motivy morálky, sobectví či cynismu v okamžicích věcného „úklidu po člověku“.

V souvislosti s inscenací Šepoty a výkřiky v HDJ je možno někdy zaslechnout slovo deprese. Jenže tady se hraje také o naději, nazvat tuhle inscenaci depresivní by bylo zcela zkreslující zjednodušení.

Bergmanovská divadelní adaptace z dílny režiséra Jakuba Čermáka a dramaturga HDJ Jaroslava Čermáka přináší mnohem komplexnější pohled na fungování lidských vztahů. Přináší zábavné i provokativní momenty, originální práci se světlem, radost z nápadu, radost z napojení energií. Přináší radost z krásy člověka i silné hudby, přináší sebereflexi i radost z divadla.

Podle návštěvnosti prvních repríz by se zdálo, že se jihlavský divák možná tématu trochu zalekl. Pokud si ale příznivci dobrého divadla nechají tuhle inscenaci ujít, udělají myslím celkem chybu.

Diskuze k článku