Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Spisovatel Petr Šámal napsal další knihu z vězeňského prostředí. Kniha Ženy za mřížemi pochází ze světelské věznice. Na Podzimním knižním veletrhu v H. Brodě o knížce besedoval, ještě před jejím vydáním.

V minulé knize jste psal o vězních z Valdic, v té nejnovější o ženách z věznice ve Světlé nad Sázavou. Je kniha zpracována obdobně jako ta z Valdic?

Je to jinak. Valdice byly jako beletristicky popsané, co se stalo, to jsem si musel víceméně vymyslet, a pak tam byla zpověď člověka. Tady je rozsudek jménem republiky, kde je přesně odcitované, co soudce řekl. Například jaké pohmožděniny měl zavražděný, je to popsáno přesně, jak to bylo. A je tu příběh odsouzené: kde se narodila, kde vyrostla, v jaké rodině a jak došlo k tomu, že až tohle spáchala.

Takže takový životopis?

Přesně. Šlo mi o psychologii a je fakt, že ty ženy jsou hodně často z rozvrácených rodin nebo nemají třeba rodiče, ale jsou tam i ty, které mají dobré rodiny.

Jak vás vůbec napadlo napsat příběhy odsouzených žen?

Po úspěchu knihy Valdice, které se prodalo pět šest tisíc, jsem šel za generálem Dohnalem a chtěl jsem, ať mi otevře Mírov. A on mi řekl, že je covid, věznice jsou zavřené a nepouští tam ani návštěvy. Ale otevřel mi popravčí komory. Tak jsem napsal knihu Rozsudek smrti vykonán, která vyšla vloni.

Pak jsem za ním znova přišel a on mi říká: „Mohu ti zpřístupnit Mírov, protože nepíšeš bulvár, ale píšeš zajímavé věci. Víš, co mě ale napadlo? Jiná věznice je ženská věznice. Je úplně jiná, než chlapská.“

A je úplně jiná?

Musím mu dát za pravdu, je to velký rozdíl. Hrozně rád jsem tam jezdil. Třeba na zadní straně obalu knihy cituji, co napsala jedna odsouzená, která má jen základní vzdělání. Je nadaná a píše hrozně hezky. Napsala mi a poslala asi 40 stránek. Napadlo mne, že by byla dobrá kniha dopisy z vězení, protože jsem jich vyprovokoval víc. Píšou mi a nechávají to u ředitelky, která mi to předá.

Jaké příběhy v knize máte?

Třeba tam mám případ odsouzené - je to super saxofonistka v Praze, hrála s předními skupinami, a ta provedla, jak by řekl Markovič, „domácí zabijačku.“ S přítelem zapařili, pohádali se, tak vzala nůž, bodla ho, dvakrát, třikrát. Zavolala záchranku, ti ho zachránili.

On ji miluje dál, ona ho miluje také dál. Dostala za to šest nebo osm let, což je docela síla. Teď vždy říká: „Ženský, zase mě přijel navštívit ten můj zavražděnej, takže už se těším.“

Každá to má jinak, ale právě ona tam říká: „Já vždycky, když jsem slyšela, že někdo někoho někde bodal, tak jsem říkala, že to je strašný, co to je za lidi, pak se mi to stane, když jsem byla hodně spařená.“

Jedna, která také pobodala, říkala psycholožce: „Hlavně se nehádejte s chlapem v kuchyni, tam ten nůž je hned blízko.“

V knize o Valdicích jste měl odsouzené i z Vysočiny. Světelská věznice je na Vysočině, najdeme tam tedy ženy z našeho kraje?

Mám tam jednu, která tady zůstala. Už je podmínečně propuštěná, je to také vražedkyně. Našla si kluka, teď kupují domek. Vyrostla po dětských domovech, teď seká latinu, takže to může dopadnout i dobře.

Ještě k těm rozdílům mezi odsouzenými muži a ženami…

Ženy jsou víc živelné. Mají daleko větší emoce než chlapi. Ti jsou povrchní, nějak si to tam odsedí, ale ženy se pohádají, poperou, drbou, donáší jedna na druhou, pomlouvají se… něco takového je na denním pořádku. Prostě se servou, škubou se za vlasy a podobně.

Takže mezilidské vztahy jsou v ženské věznici horší?

Chlapi, když je na dvě hodiny pustí, kecají spolu, někdo jde telefonovat. Je fakt, že někdy se samozřejmě stane, že někoho i chlapi zabijí. Ředitel Valdic mi říkal, že nejhorší vězni jsou z bývalého Sovětského svazu, na druhém místě je „islám“, ale třeba super vězni jsou Vietnamci. Ti jsou bez problémů, pracovití.

Jací jsou recidivisté?

Jsou dobří, už vědí, do čeho jdou. Paradoxně nejmenší problémy jsou s doživotně odsouzenými. Daleko nejhorší problémy jsou s mladými, různými feťáky a narkomany. Stále si stěžují, stále by něco řešili. I recidivisté sami říkají: „Dřív to tady byla pohoda, tam byli bachaři, my jsme byli tady. Věděli jsme, že se zavře katr, respektovali jsme je, oni nás. Ale ty mladý dnes? Je hrozný, co teď zavírají za lidi.“

Čím si vysvětlujete úspěch vašich knih? Že jsou z atraktivního prostředí?

Konzultoval jsem to s generálem Dohnalem, který teď dělá náměstka ministra spravedlnosti. Shodli jsme se v tom, že to bylo v lidech vždycky. Když byla poprava ve středověku, tak bylo plné náměstí.

Diskuze k článku