VÍT HOFMANN jako Jakub Fabian v taneční choreografii inscenace Horáckého divadla Fabian. Foto: HDJ, Igor Stančík
Mix dekadence, pýchy, bezcharakternosti, povrchnosti, hlouposti, pokrytectví i lhostejnosti. To vše tvoří atmosféru inscenace Fabian, kterou aktuálně uvedlo na své scéně Horácké divadlo. Jejím prostředím jsou dekadentní kluby, bordely či umělecké ateliéry Berlína dvacátých let, ale vlastně se tu hraje o naší současnosti, o našem prostředí, o naší krizi.
Je výrazným dramaturgickým počinem, že jihlavské divadlo představuje svému publiku společensko-satirický román Fabian, který s podtitulem Deník moralisty napsal v roce 1931 německý prozaik, básník a scénárista Erich Kästner (1899 – 1974). Pro HDJ předlohu zdramatizoval současný český autor Roman Sikora, v jehož dramatizaci se tu už hrály Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Režie se ujal hostující režisér Martin Tichý (v HDJ v minulosti režíroval inscenace Sex noci svatojánské, Škola základ života a Scapinova šibalství).
Výše zmíněný obraz krize vykreslují v Kästnerově moralitě figurky, s nimiž se na své cestě Berlínem potkává hrdina příběhu, mladý doktor filozofie Jakub Fabian.
Právě byl propuštěn z místa marketingového kreativce firmy na výrobu cigaret, když potkává sexuálně náruživou dámu z „lepší společnosti“, geniálního technika, kterého jeho vlastní vysoká morálka přivedla na ulici a do blázince, příslušníky selhávající společenské elity, vyznavače nastupujícího fašismu, své stárnoucí rodiče, anebo třeba novináře bez profesní morálky, kteří z pohodlnosti vytvářejí nepravdivé zprávy.
Kvalita a morálka v téhle společnosti prohrávají. Stejně jako nakonec prohrávají ti, kteří dokážou vidět realitu kriticky a z jejichž úst zaznívá: „My zajdeme na ochablost našich srdcí!“
Do dekadentních klubů tohoto světa dvacátých let nedolehnou zbytečné informace – třeba že i přes nadbytek obilí někteří nemají co žrát a že kdesi na východě Evropy je hladomor. A pouze z úst blázna a idiota, kterému hodíme kostku cukru, tu zaznívají jakési snové vizionářské bláboly o přeplněných dobytčácích, jež převážejí matky, otce i děti kamsi do dálky, kde z komínů stoupá lepkavý mastný dým.
Nadsázka? Ani náhodou
V titulní roli se prezentuje nový herec souboru Vít Hofmann, kterému režisér naordinoval drobné taneční kreace, jež mimo jiné nenásilně evokují dobu.
Různorodost zobrazovaných figur a prostředí ale dává všem hercům velký prostor, aby se blýskli v různých polohách i protirolích, doslova od řachandy po intimní drama. Tady jsou tradičně hodně vidět Lenka Schreiberová, Lukáš Matěj, Zdeněk Stejskal, Lucie Sobotková a další.
Za všechny zmiňme třeba herecký moment Ondřeje Šípka, který vedle excentrických dobových panáků pravdivě vykreslí i nám dnes tak známý generační střet. Jeho ubručený rezignovaný otec hlavního hrdiny jako by z oka vypadl některým dnešním voličům podléhajícím praktikám politických podnikatelských sekt. Jeho životní postoj se smrskl do velké myšlenky, že „stačí přestat si mýt ruce mýdlem a za chvíli je to kolem samej židobolševickej ksindl“.
Expresivní vykreslení ne-funkční společnosti by se mohlo zdát v inscenaci záměrně nadsazené, přepjaté. A ještě před třemi, čtyřmi lety by takové asi i bylo. Jenže v současné situaci evropské a české společnosti vlastně o nadsázce a přepjatosti Kästnerovy předlohy či jejího inscenačního pojetí nemůže být řeč.
Kdo se v poslední době střetl třeba s praktickou realitou fungování českého Úřadu práce, ten tuší, že zdánlivě absurdní scéna z Fabiana vlastně není příliš absurdní. Jenže Fabian bohužel není z hlediska naší současnosti nadsazený v mnohem hrůznějších věcech.
HDJ ho totiž přivádí v době, kdy je rčení „zloděj křičí, chyťte zloděje“ dovedeno ad absurdum. V naší době vrah a fašista křičí „zabijte fašisty!“
V naší době na vás po příchodu z divadelní premiéry vyskočí z obrazovky počítače zpráva serveru deníku Ukrajinska pravda, že v ukrajinském Chersonu Rusové popravili dirigenta tamní filharmonie Jurije Kerpatenka, protože (podle ukrajinského ministerstva kultury) odmítl kolaborovat s okupačními silami a oddirigovat jim 1. října slavnostní koncert u příležitosti Světového dne hudby. Koncert měl údajně demonstrovat „obnovení pokojného života“ v Chersonu. A pak vymýšlejte takovouhle absurditu na divadle!
Nepříjemně vizionářští
V superlativech lze v poslední době hovořit o dramaturgickém směřování Horáckého divadla. Už méně to někdy platí o samotném přenesení těchto témat na jeviště.
Inscenace Fabian se jeví jako silná právě a zejména díky své nezměrné aktuálnosti. Celek zaujme ve scénografii, v jednotlivých etudách. Ve výsledném dojmu ale nakonec trochu dominuje ta spousta převleků a situací, coby jednotlivostí.
Naštěstí tu nechybí taková ta zdánlivě malá divadelní občerstvení, která divák miluje – třeba když pojízdný štendr na šaty zacinká a promění se v tramvaj, která hrdinu během tří sekund převeze na druhý konec Berlína.
Divadelně vám taková invence zůstane v hlavě nesrovnatelně hlouběji, než třeba desetiminutová sborová taneční choreografie se zpěvem, pakliže působí tak trochu upracovaně.
Věcí diváckého názoru a vkusu už je volba předzpívaného playbacku v takovéto náročné scéně. Desítky nezbytných převleků jsou technicky jasným argumentem, proč se tady nedá běhat s mikroporty. Na druhé straně při premiéře důraz na technické provedení této scény dosti spolykal její energii.
A inscenátoři asi musí počítat i s tím, že volba playbacku, do něhož herci zpívají, musí vést k momentům, kdy výsledek bude působit trochu nepřirozeně, zejména pokud zpěv místy přechází až do prvků recitativu. Nejspíš by tady méně bylo více.
Dramaturgům Horáckého divadla se nicméně uvedením Fabiana už poněkolikáté daří přesně vystihnout aktuálnost problematiky doby. Chtělo by se říci, že někdy je tato jejich schopnost (při vědomí nutnosti plánovat sezónu se značným předstihem) až nepříjemně vizionářská.
Diskuze k článku