Zkusím vylovit pár vzpomínek na školní léta svá i svých spolužáků. Do školy jsem začala chodit ve Velkém Ratmírově. Je to malebná vesnička kousek od Jindřichova Hradce.

Začala jsem chodit do jednotřídky, kterou vedl pan řídící Dosbaba. Do první třídy jsem šla už v 6 letech, normálně se tehdy chodilo od 7 let. Potřebovali doplnit stav žáků, tak jsem přišla na řadu dřív.

Vzpomínám, jak nám pan řídící rozdal penály. Byly to dřevěné krabičky se zasouvacím víkem, uvnitř tužka a tzv. násadka s pérkem. Pérka byla vyměnitelná, ale brzy rozskřípaná, když se na ně moc tlačilo při psaní do sešitu nebo do kalamáře.

Kalamář byla malá sklenička na inkoust, kterou měl každý žák u pravé ruky v otvoru v lavici. Inkoust jsme samozřejmě museli mít i doma kvůli domácím úkolům. Když se pérko málo namočilo, tahy byly přerušované, když se namočilo moc, dělaly se kaňky. Ale zvládnout jsme to museli všichni.

Pastelky. Pro celou třídu krabička různě posbíraných kratších i delších, neměli jsme každý svoje tak jako dneska, fixy jsme neznali vůbec. Já jsem měla oblíbenou tlustou zelenou pastelku a tu jsem si vybrala vždycky.

V paměti mám ještě jednu věc, a to práci na školní zahradě. Pan řídící s manželkou ji vzorně udržovali a my děti z 1. třídy jsme sázely stromy. Ještě dneska si pamatuji, kde jsem sázela stromek já. Třeba tam ještě dneska stojí.

Do druhé třídy jsem začala chodit v Dolní Cerekvi. Tady to byla klasická devítiletá škola. Školu vedl pan ředitel Dobromil H. a jeho jméno opravdu určuje to, jaký byl.

Dobrý, hodný, měli jsme ho rádi. Tým učitelů také, ale s těmi jsme se blíž poznávali spíš později. Měli jsme svou třídní paní učitelku Jiřinu K., která s námi absolvovala 3. – 5. třídu. A s ní mám jeden zážitek: Byl 1. duben – apríl.

Dva spolužáci nalepili nitku přes roh okna, aby to vypadalo, že je prasklé. Paní učitelka přišla do třídy a my jednohlasně: „paní učitelko, kluci rozbili okno“. Moc si okno neprohlížela, vyžádala si žákovské knížky a klukům chtěla napsat poznámky. Než je napsala, vše se vysvětlilo.

Ještě se vrátím do 2. třídy a popíši, jaké účesy jsme měly my holky na hlavě. No stejné. Nosily jsme tzv. „kohouta“. Vlasy jsme měly rovně střižené pod ušima a nad čelem se vzal prostřední pramen a stočil se do ruličky.

Upevnil se sponkou, aby se neroztočil a dobře držel. Často nám do něj maminky zavazovaly mašle. Já jsem je nosila hodně, ale také jsem byla první, která se „kohouta“ zbavila. A po mně ostatní spolužačky.

Když jsme přišli do 5. třídy, dostali jsme posilu. Přibyli k nám spolužáci z Kostelce a Cejle. Tím se třída naplnila na 30 žáků. To už cerekvická škola v dnešní době nemá. Ale také nemá kamna na dřevo a uhlí. A to my jsme měli. Ale také „uhelné prázdniny“, když došlo uhlí. Nebo také odpolední vyučování, když řádila nemoc a nebyl „supl“. To se vymstilo i mně.

Měli jsme odpolední vyučování. Čekali jsme na dvoře, kam si pro nás vyučující chodil. A najednou přes Cerekev jely tanky. Tak jsem se šla podívat. A moje poznámka v ŽK zněla: „Dívala se na tanky, přišla pozdě do školy.“

Kamna ale také sloužila jako sušák na oblečení, hlavně pro přespolní, když přišli celí mokří, hlavně kluci. Do Cejle a do Spělova se chodilo pěšky, spoje nebyly a v zimě závěje nad kolena. My jsme si ještě sněhu užili.

Ale nebyly zimní kombinézy, měli jsme jen tepláky a ty byly hned mokré. Ale když jsme odpoledne trávili venku, domů jsme se nechodili sušit, museli bychom zůstat doma. Většinou už se nebylo do čeho převléct. Pro nás to byl trest, dneska je to naopak.

V rámci výuky jsme také chodili pracovat na školní pozemek. Měli jsme pana učitele Josefa H. Byl to trochu starší učitel než ostatní členové sboru. Ale o to víc toho věděl a chtěl to dopřát i nám. Ale znáte to, hloupé děti.

Spíš jsme hledali úlevu, než práci. Na jedné jabloni vyrostla pěkná jablíčka a pan učitel nás na ně upozornil. To neměl dělat, protože se stala středem pozornosti spolužáků. Když jsme se vraceli ze zahrady do třídy, dvě jablíčka se na nás smála z učitelova stolu. Pan učitel odešel pro něco do kabinetu a jedno jablko se ocitlo v kapse nových manšestrových kalhot jednoho spolužáka. Pan učitel přišel, přepočítal a hledal.

Jablko bylo velké a z kapsy nešlo vyndat. Pan učitel vyndal roubovací nožík, kapsu nařízl a jablko bylo venku. Nedovedu si představit, že by se to stalo dneska.

Kromě prací na pozemku nás měl pan učitel Josef H. na hodiny zpěvu. Naučil nás hodně písniček, hrál na housle a nepozorní kluci od něj dostali upozornění smyčcem. Od něj mi přibyla do ŽK poznámka „Mluvila“. Doma nevěděli kdy, jak a proč, ale byla to moje druhá a poslední poznámka za celou devítiletou docházku do „ZDŠ“ Dolní Cerekev.

Učitelé, kteří nás na základní škole učili, už nejsou mezi námi, ale pokud to šlo, tak jsme je na srazy zvali. Nejdéle to s námi „táhla“ paní učitelka Marcela Z., ale už také není mezi námi. Škoda, byla bezvadná. Přísná, ale spravedlivá.

Srazy spolužáků se konají každý rok. Letos jsme se sešli po 57 letech a vždycky je nás alespoň dvacet. Máme na co vzpomínat, tak si přeji, ať nám to ještě dlouho ve zdraví vydrží.

Diskuze k článku