Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Neuvěřitelné! V neděli 4. září čtyřiaosmdesátiletý třebíčský rozhodčí Jaromír Čejka bude řídit v Moravských Budějovicích fotbalový zápas s pořadovým číslem 7000! Jedná se nejen o český rekord, ale patrně i celosvětový.

Věřil jste, když jste začínal, že dosáhnete na takovou metu?

K roli rozhodčího jsem se dostal kvůli zdravotnímu stavu. Už v dětství mě zlobily průdušky, v patnácti jako když utne. Ještě na vojně jsem hrál divizi, po návratu do civilu za třebíčský klub Borovinu.

Ve třiadvaceti mě pozvali na mimořádné cvičení do Náměště nad Oslavou na letiště a tam se nemoc zase vrátila. Doktor mě poslal na vyšetření do Brna a zjistili, že mám alergii téměř na všechno. Doktorka mi napsala: neschopen vojenské služby. Ti, co tam narukovali se mnou, tam byli tři a půl měsíce kvůli kubánské krizi.

Fotbal jsem musel přestat hrát, ale na zápasy v Borovině jsem samozřejmě chodil. Byl tam nějaký Žampa, funkcionář, ten říkal, pojď mávat na čáru, tak jsem si zkusil pískat žáky, a tak mi povídá, pojď, budeš dělat rozhodčího. Tehdy jsem samozřejmě vůbec neuvažoval, že budu pískat 60 let a dosáhnu takový počet utkání.

Takže tak začala vaše kariéra rozhodčího?

Dva roky jsem musel strávit na okrese, od roku 1963 do roku 1965, pak jsem postupoval - 1.B třída, 1.A třída, krajský přebor, divize, třetí liga, druhá liga a v roce 1971 jsem se jako rozhodčí ocitl na soupisce I. ligy.

Asi jsem musel něco umět, když jsem každý rok postoupil do vyšší soutěže. Když jsem ještě soudcoval ve třetí lize, poslali mě rozhodovat finále poháru mezi Spartou a Duklou. Asi mě chtěli v Praze vidět.

Který zápas jste rozhodoval jako první?

Utkání mezi Žilinou a Prešovem. A jen tak mimochodem, taky jsem nečekal, že se v životě dvakrát rozvedu, i nad tím se zřejmě častá nepřítomnost doma podepsala.

Jak se udržujete ve svých letech v kondici?

Každý týden pískám čtyři utkání, to je dostatečný trénink. Všechny zápasy, na které pojedu, si píšu do kalendáře, abych nejel někam jinam. I to se mně v rámci Třebíče stalo, naštěstí to dobře dopadlo.

Vedete si pečlivě kroniku…

Původně to nebyla kronika, ale sešit, kam jsem si všechno zapisoval. A u toho jsem zůstal, pak mi to známý vyvázal, dnes už je to kronika. A ještě tam mám místo na další zápasy. Z ní například vím, že jsem se 349 utkání zúčastnil jako delegát, 31krát jsem byl v televizi, z toho jedenáctkrát jako hlavní, dvacetkrát na pomezí.  

Rozhodoval jste jenom fotbalová utkání?

Jednou se mě jeden činovník zeptal, co dělám v zimě? Řekl jsem, že nic, a dostal jsem se jako hokejový rozhodčí až do druhé nejvyšší soutěže. Pískal jsem třeba po poledni v Ostravě fotbal a večer v osm hodin večer v Brně hokej.

Ve druhé hokejové soutěži jsem odpískal tři zápasy, pak se to dozvěděli v Praze, takže jsem si musel vybrat, buď fotbal, nebo hokej, dal jsem přednost fotbalu. Ale pískal jsem v hokeji kraj, okres, tehdy ještě v zimě mrzlo a hrálo se takřka všude. Takže mám odřízených 718 zápasů na bruslích.

Je náročnější rozhodovat fotbal, nebo hokej?

Hokej se pískal ve dvou lidech, a když ten druhý je oporou, je to snadnější. Dnes už se píská dokonce ve čtyřech. Ale ve fotbale je to tak, co zapískám, za tím si stojím.

A uvažujete o konci kariéry?

To rozhodně ne. Až mě ten nejvyšší soudce zavolá, tak to bude. Zatím se držím i po stránce zdravotní.

Jak na vás reagují hráči?

Nemám žádné problémy, přece jen už mají ze mě respekt. Najdou se samozřejmě jedinci, nedávno mně jeden řekl, že jsem vůl, tak jsem k němu přiběhl, říkám, můžeš mi to zopakovat, a to už byl ticho.

Dáváte ještě karty, žlutou, červenou?

Žluté málo a červený vůbec. Prvně jdu domluvit, říkám mu, uber, už by to měla být žlutá, abys zápas vůbec dohrál. Pokud ale začne mluvit, hned mu ji udělím. Taky mi jeden povídá, já vám vykám, tak mi taky vykejte, tak mu říkám, samozřejmě, ale ještě jeden hrubý zákrok, a jste venku.

Co říkáte na nová pravidla?

Pořád se něco upravuje, třeba ruka nesmí zvětšit objem těla, to se někdy těžko odhaduje. Pravidlům se umím přizpůsobit, ale třeba dávám ve hře často výhody, nepískám každý faul, takže se pořád hraje a někdy jsou hráči na konci zcela vyčerpaní, nemají čas si oddechnout.

Co říkáte na VAR, možnost se podívat na situaci opakovaně?

My jsme byli na vše tři, žádný rozhodčí na střídání hráčů, žádná sluchátka, kdy si rozhodčí hlásí přestupky. My jsme se často ani neslyšeli, v Brně na zápasy chodily mnohatisícové návštěvy, ale i jinde, atmosféra byla jiná, dnes je tam pár stovek diváků.

I ofsajdy bude posuzovat technika.

To už tam můžou dát roboty.

A když se díváte na fotbalový zápas, sledujete rozhodčího?

Jedině rozhodčího. Stáhnu zvuk, protože někteří komentátoři, to je katastrofa. Kritizuju je, nebo pochválím (rozhodčí), neustále se učím.

Jsou nyní lepší než za vaší prvoligové éry?

Určitě jsou na tom lepší fyzicky. Mají častěji semináře, my šli na jaře na fyzické testy a na podzim na ústní testy. A všude jezdí autem, nám propláceli pouze hromadnou dopravu, i když jsme autem jeli. A to nebudu ani mluvit o odměnách.

Na které hráče nejraději vzpomínáte?

Ivo Viktor, ten měl nedávno 80 let, prostřednictvím Ivana Nováka, Třebíčáka, který taky hrál za Duklu, jsem ho pozdravoval a poblahopřál mu. Novák taky oslavil osmdesátku. Ale zpět k Viktorovi, pískal jsem zápas Slovan Bratislava proti Dukle Praha, osm minut před koncem jsem písknul penaltu proti Dukle, která nakonec díky ní prohrála.

Samozřejmě velká vřava a Viktor vyšel z brány a říká, už toho nechte, byla jasná. To řekl Viktor, na to se nezapomíná, jak mě podržel. Geleta, Adamec, Kuna, Dobiáš, Panenka, Vojáček z Ostravy, to byly osobnosti, a mnoho dalších. V tý době jsme byli Mistry Evropy, v roce 1976.

A hráč na opačném pólu?

To snad ani ne. Špatně se pískal Franta Veselý, Slávista, rychlík, který rád padal. Pískal jsem Slávii proti VSS Košice, přišli za mnou domácí, abych si na Frantu dával pozor, osmá minuta, a dvě penalty na Veselýho. Utekl, podsekli ho, jasná penalta.

Jste s některými hráči v kontaktu?

Nejsem už s nikým. Mnoho z nich už odešlo do fotbalového nebe, nedávno třeba Rosťa Václavíček z Brna.

A na které komentátory nejraději vzpomínáte?

Vít Holubec a Karol Polák, to byli fotbaloví páni komentátoři. Zvlášť Karol Polák, ale třeba taky Ota Černý, ten mi psal, že si vždycky vážil mých výkonů.

A kdy nastal konec prvoligového rozhodování?  

Pískal jsem zápas Sparta proti Slovanu Bratislava a v 89. minutě jsem pískl penaltu proti Slovanu. Sparta ji dala a byl oheň na střeše. Nároďák šel trénovat Jozef Vengloš, Slovák, ten to nemohl rozdýchat, takže mi nabídli pískat druhou ligu.

Jo, říkali mi, proti Slovanu se v poslední minutě penalta nepíská, tak povídám, proti Žilině nebo Plzni může? Stáhli mě i z mezinárodní listiny a nabídli mi druhou ligu. Tak jsem jim tam řekl od plic, co si myslím, a oni na to, to se to odrazí v další činnosti. Já říkám, neodrazí, já jdu, soudruzi, pískat na okres. A tak jsem tady už 44 let.

Zmínil jste Plzeň, co říkáte na její postup do Ligy mistrů?

Překvapila mě ta částka, kterou za to dostali, asi 400 milionů korun, a to, že ti kluci řekli, že to pomůže klubu. Ale přeju jim to.

Takže fotbal hrát umíme?

Na vrcholu je fotbal stále populární, ale dole upadá. Žáci hrají čtyři plus jedna nebo sedm plus jedna. Spousta oddílů na nižších úrovních nepokračuje. No, věnujou se tomu fotbalový školy, tak snad… 

Troufl byste si ještě dneska zapískat první ligu?

To jo, bylo to ode mě trochu pomalejší, ale nebál bych se toho. Určitě ani teď nestojím v kruhu, protože čím je rozhodčí blíž dění, tím má lepší přehled.

Je v nižších soutěžích dost rozhodčích?

Seženou šest rozhodčích, ono jich toho sedm nechá. To je samozřejmě nadsázka. Ale jinak bych nepískal tři čtyři zápasy za víkend. A tu metu taky nemohl dosáhnout.

A na pomezí?

Tam je to ještě horší, nižší soutěže mávají laici. To musím dát i do zápisu.

A synové se potatili?

Hráli fotbal do patnácti let, pak je to přestalo bavit. Oba dva.

A co takové sporty jako baseball nebo florbal?

Vím o nich, chtěl bych se na ně někdy podívat, ale musím přiznat, nic mi to neříká. Ale v televizi sleduju všechny sporty, házenou, košíkovou, atletiku. 

A co byste řekl na závěr?

Že bych chtěl život ukončit na hřišti. Míč pod hlavou, praporek přes obličej.

Diskuze k článku