Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Narodila se v závěru 19. století v carském Rusku, už v mládí prošla tisíce kilometrů. Větší část života pak prožila Natálie Schmidtová na Vysočině a zařadila se ke známým tvůrcům žánru tzv. naivního umění.

Výstavu Natálie Schmidtové příznačně nazvanou Malováno srdcem připravila Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, jedna z mála institucí v ČR, které se na tzv. naivní umění specializují.

V Jihlavě výstavu uvedla kurátorka litoměřické galerie Alena Beránková. Do vystavené kolekce poskytla obrazy i celá řada soukromých zapůjčitelů. Těm kurátorka poděkovala nejen za zapůjčení děl, ale také za to, že o ně celou dobu pečují. „To je velice důležité a jenom díky tomu se nám může takový poklad dochovat,“ ocenila kurátorka. 

V úvodním slově představila při jihlavské vernisáži osobnost malířky, její pohnutý životní příběh a přesah jejího díla pro naši současnost.

Krajina ovoce a květin

Natálie Schmidtová se narodila v docela jiném Rusku, nežli je to dnešní. Jako důležitou okolnost kurátorka zmiňuje, že Natálie zůstala po celý svůj život negramotná, protože v carském Rusku nebyla podporována povinná školní docházka. Až v dospělosti ji mladší dcera Věra naučila se podepisovat.

„Celý život toho litovala, ale přestože byla negramotná, byla velice přirozeně inteligentní. Na obrazech je také vidět, že měla velký cit pro barvu i pro kompozici,“ uvedla Alena Beránková osobnost malířky.

Jako svého druhu doklad malířčina talentu a osobnostních kvalit připomněla, že obě Schmidtové dcery dosáhly vysokoškolského vzdělání. Dcera Milada měla ostatně v minulosti v OGV Jihlava svoji výstavu. Právě portrét z její ruky uvádí i výstavu její maminky Natálie Schmidtové. 

Ze středního Ruska, kde se narodila, zamířila nesmírně chudá rodina Natálie Schmidtové za pozemky na Sibiř, na dva tisíce kilometrů vzdálené místo.

„Natálii bylo v té době sedm let, takže si můžeme představit, jak sedmiletá holčička cestuje dva tisíce kilometrů do úplně jiné krajiny. Ona sama vzpomínala, že krajina Sibiře byla krajinou plnou lesního ovoce, byla plná květin a taková přívětivá,“ popisuje Beránková.

Na Sibiři však pobyla rodina pouhé tři roky. „Potom se vrátili zpět, protože otec zemřel a maminka si nemohla dovolit zde s dětmi žít,“ dodala kurátorka, že Natálie pocházela ze 16 dětí, z nichž se ale pouze čtyři dožily dospělosti.

Posléze musela Natálie ve svých 15 letech do služby: „A zase šla kusem krajiny, ze středního Ruska došla až k Černému moři, do docela jiného světa.  Toto cestování v ní muselo zachovat touhu po dálkách.“

V Rusku se ve službě seznámila se svým českým manželem z Vysočiny, zajatým vojákem c. k. rakouské armády. S ním po válce v roce 1919 odešla na Vysočinu k jeho rodičům.

Stále ji provázela touha cestovat, táhl ji např. svět francouzské Polynésie. Něco poznala z cestopisných knih, malovala své touhy. Měla bohatou fantazii, listovala časopisy, manžel jí předčítal. Své obrazy pak tvořila s přirozenou radostí, zachycovala obyčejnou každodennost i své cestovatelské sny.

Vlastní cestou

Právě tato radost z tvorby a života je jedním z hlavních námětů celé jihlavské výstavy.

„Natálie si po celý život zachovala velice radostnou duši,“ konstatuje kurátorka Beránková. Do kolekce obrazů radosti zařadila i malířčiny touhy, ostrovy a moře, krajiny. 

„Dá se říct, že byla úplně nedotčená uměním. Pro její tvorbu je velice důležitý pobyt rodiny ve Zlíně v průběhu druhé světové války, kdy ji dcera Milada seznámila se studenty tamní Školy umění a ti ji seznámili se světovým uměním. Protože zlínská škola byla velice dobře vybavená, měla i zahraniční knihy a časopisy o umění,“ vysvětlila Beránková. 

Tady se Schmidtová seznámila s tvorbou Vincenta van Gogha, kterého měla velice ráda. Prý jí připomínal tatínka - zpočátku dokonce namalovala několik motivů slunečnic. Oblíbila si Gauguina, malovala podle Matisse. Ale napodobování umělců záhy opustila a vydala se vlastní cestou.

Jak vysvětlila Beránková, je pro naivní autory typické, že nepotřebují nikoho napodobovat. Malířka, která se nikdy neučila psát, neměla ostatně procvičenou ruku. Na výstavě si lze všimnout jejích počátečních obrazů či kreseb tvořených „širším tahem“, jakoby hruběji. Postupně pak malířka zjemňovala štětec, procházela vývojem, zdokonalovala se.

Znala polní práci, svážení sena apod. Kurátorka ale upozorňuje např. i na zajímavou kresbu sbírání hroznů. S tím se Schmidtová setkala právě už ve službě u Černého moře, v námětech se tedy prolínají vzpomínky z mládí a dalších etap života.

Velký prostor dali tvůrci výstavy také námětu přadlen, které malířka opakovaně malovala. „Přadleny měla ráda možná i proto, že její tatínek zhotovil pomůcku pro česání vlny, takže ona opravdu ty emocionální věci, se kterými se setkala, vkládala do tvorby,“ uvažuje Beránková.

Setkala se i s bolestí života – traumatický byl např. právě zážitek smrti tatínka. Umírali jí také sourozenci, zažila velikou chudobu, prožívala strastiplný život, ne vše bylo radostné.

„Ale do svých obrazů vkládala pouze radost, velice se v nich odráží její radostná duše. Ona si opravdu duši dítěte zachovala až do konce svých dnů. Zemřela v roce 1981 a myslím, že pro nás pro všechny může být dodnes zdrojem velkého potěšení,“ uzavírá Alena Beránková.

Diskuze k článku