Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Sto let od narození herců Jaromíra Crhy a Pavla Wuršera, devadesátka scénografky Evy Milichovské a také nedožité devadesátiny herce Jaroslava Ravy. To jsou divadelnická výročí z okruhu HDJ, která připadají na rok 2022.

Nejen starý Bruna

Sté výročí narození Jaromíra Crhy připadlo už na letošní 4. leden.

Ačkoli ztvárnil desítky postav na jihlavském jevišti, jeho tvář a herecká práce se do širokého povědomí veřejnosti vtiskly zejména díky ztvárnění postavy „starého Bruny“ v epizodě Studna v seriálu Třicet případů majora Zemana (1978). Režisér Jiří Sequens ho údajně jako herecký typ objevil v Jihlavě během natáčení předchozí seriálové epizody Pán ze Salcburku.

Jaromír Crha se narodil 4. ledna 1922 v obci Tvarožná u Brna. Herectví se věnoval stejně jako jeho o tři roky mladší sestra Marie, též členka souboru HDJ.

K divadlu přešel od původní profese slévače. Začínal po roce 1945 v kladenském mládežnickém souboru Rotor a pražském Divadle mladých pionýrů. Po roce 1948 prošel Městským divadlem mládeže v Brně a v roce 1953 přišel do Horáckého divadla. 

Těžil i ze svého specifického vzhledu. Jako výrazné role jsou vnímány např. jeho Fiala v Našich furiantech, Filip II. v Donu Carlosovi, Jago v Othellovi, Král Lear či Galileo v Brechtově Životu Galileiho.

Ve filmu se uplatňoval v drobnějších rolích (např. Děkan Kudláček ve veselohře Náš dědek Josef, 1976, nebo kočí v pohádce Jak se budí princezny, 1977).

„Jarda Crha byl někdy trochu cholerik, ale výborný herec. Někdy hrával vášnivě karty do noci v divadelním klubu,“ vzpomíná na kolegu dlouholetý herec a někdejší ředitel HDJ Zdeněk Dryšl.  Crha podle něho herecky zvládal i svůj handicap, problém se sluchem. Naslouchadlo skrýval na temeni hlavy ve vlasech.

„S tím byla spojena jedna kuriozní epizoda,“ usmívá se Z. Dryšl, „když jsme byli v Rumunsku u moře, Jarda to své naslouchadlo ztratil. Všichni jsme potom lezli po pláži a prohledávali ji. Až nakonec před kioskem, kde se prodával rum, hrábla jedna naše švadlenka nohou a vyhrábla to z písku.“ 

V souboru HDJ patřil Crha k oporám, v soukromém životě se s kolegy potkával i na své chalupě v Rosicích. V roce 1982 se ještě objevil coby zlatník ve známém filmovém příběhu z doby třicetileté války Poslední propadne peklu. V tom roce, 30. listopadu, ale v Jihlavě podlehl těžké nemoci ve věku pouhých šedesáti let.

Bednář z Postřižin

Také pražského rodáka Pavla Wuršera, který by se dožil stovky letos 23. dubna, si lidé pamatují z role ve výrazném filmu. Jeho robustní bednář ze „sudařské“ party v Menzelových Postřižinách z roku 1980 sice nemá text, ale je výraznou součástí atmosféry snímku. 

Na kolegu Wuršera mnozí vzpomínají jako na velmi společenského člověka, ale i typ, kterému se říká „herecký bard“. V Horáckém divadle ztvárnil bezmála 150 postav (např. Kreóna v Hodině Antigony, Martina Kabáta v Hrátkách s čertem nebo Jindřicha VIII. v Šesté ženě Jindřicha VIII. a mnohé další).

Narodil se v roce 1922 do divadelní rodiny, byl synem herečky a operního pěvce. V angažmá v Horáckém divadle byl spolu s manželkou Martou Wuršerovou. Na kus řeči o starých divadelních časech za nimi bylo možno zajít do bytu v jednom ze tří vysokopodlažních domů proti škole TGM v Žižkově ulici.

„Pavel Wuršer byl bard. Jak vypadal, tak i působil, tak se choval. Já jsem byl v té době u divadla krátce, byl jsem pro něho kandrdas. Bral jsem to tak, že je to pro mě škola, jsem rád, že jsem takové lidi u divadla potkal,“ usmívá se při vzpomínce dlouholetý člen činohry HDJ Josef Kundera. 

Také ve vzpomínkách Zdeňka Dryšla zůstává Pavel Wuršer velmi mluvným a společenským člověkem. „A miloval hokej, Duklu. Dukla, to byla jeho modla, on se znal s těma klukama, s Holíkama, Bukačem, s tou partou, která tam tenkrát byla,“ vzpomíná kolega Dryšl. 

Ve filmu se Wuršer vedle Postřižin objevil mimo jiné i v titulech Anna proletářka (1952), 105% alibi (1959), Ať žije republika (1965) nebo Nevěsta s nejkrásnějšíma očima (1975). Zemřel 27. července roku 2000.

Pro kolegy „Ráfek“

Poměrně bohatou filmografii má další z výrazných postav jihlavského divadla. Jaroslav Rava, kolegy zvaný „Ráfek“, by se devadesátky dožil letos 12. června.

Narodil se v roce 1932 v obci Pošná. V televizním filmu se objevoval od roku 1973 (Klec). Posléze si zahrál ve snímku Kdo hledá zlaté dno (1974), v osmdesátých letech pak v televizních filmech Vůně domova, Obraz, Políčko, Stopy zločinu: Jak zemřela Tereza, Trpká chuť slávy, Kněžna Libuše, Vysoká hra, Ticho v soudní síni nebo Čas žhavých kamenů. 

V devadesátých letech dostal role ve snímcích Bydlela v hotelu U Andělů, Na krásné vyhlídce, Racek, Veliká stavba, Prosté krutosti, Noční stráž či Valčík na uvítanou.

Jak vzpomíná dlouholetý kolega z HDJ Josef Kundera, potkal se s Jaroslavem Ravou hned ve své první inscenaci na jihlavské scéně. Jmenovala se Možná je na střeše kůň a premiéru měla 1. 10. 1983.

„Ráfek, jak se mu říkalo, byl osobnost. Toho milovaly všechny babičky, všechny ženy v okolí, protože on byl takový ten správný, ten lidový herec. Komické postavy uměl úplně nádherně, byl příjemný, upřímný,“ vzpomíná Kundera např. na „kouzelnické“ představení Jedenáctý v řadě.

Tenhle kousek režírovala Marie Lorencová v době, kdy během stavby nové budovy působilo HDJ provizorně v sále Divadla Na Kopečku. „V tom představení jsme ho prostě neustále zlobili. Na každé představení jsme připravili nějakou legrácku a on to vždycky přijal. Bylo to nádherné,“ oceňuje partneřinu Jaroslava Ravy Josef Kundera.     

„Rava byl pohodář,“ shoduje se s jeho vzpomínkou Zdeněk Dryšl, „a navíc, na Jardu Ravu se chodilo, na toho chodili lidi. Třeba když jsme dělali Těžkou Barboru a on hrál starostu, tak ten jeho výstup, to byly plné portály - podívat se chodili i technikáři a lidi ze servisu, vlásenkářky, garderobiérky…“

Jaroslav Rava byl oblíbený divadelník a člověk. „Je škoda, že poslední hereckou příležitost dostal, když se otevíralo nové divadlo a on tam měl poslední dialog s Bořkem Navrátilem v roli Zikmunda (inscenace Smrt v císařském domě, premiéra 7. 10. 1995, pozn. red.). Pak už bohužel nebyl připuštěn na jeviště. Alespoň malou roli občas měl dostat, to je můj názor,“ míní Z. Dryšl.  

Jaroslav Rava se uplatnil i v televizních seriálech. V „devadesátkách“ si zahrál ve dvou epizodách Detektiva Martina Tomsy (Zlatá klec, Bratři), ale také v epizodě Volavka v Dobrodružství kriminalistiky nebo v epizodě Medovina Četnických humoresek. Zemřel 1. září roku 2000 v Jihlavě ve věku 68 let.

Skvělá scénografka

Devadesátku oslaví 4. června malířka a scénografka Eva Milichovská.

Rodačka z Ostravska (* 1932, Bohumín, Karviná) absolvovala v roce 1957 pražskou AMU u prof. Tröstera. Do roku 1961 pak byla scénografkou v Horáckém divadle v Jihlavě. Poté působila v Českých Budějovicích, podílela se na inscenacích pro českokrumlovské otáčivé hlediště, po roce 1965 pro mostecké divadlo.

Do Horáckého divadla se posléze vrátila ke scénografii a působila zde až do roku 1991. Žije a pracuje v Praze, je členkou Spolku výtvarných umělců Vysočiny.

Podle dostupných dat má E. Milichovská na kontě kolem 230 realizovaných scénických návrhů a další desítky pro ochotnická a jiná jeviště. I na Jihlavsku, v Jihlavě či v Brtnici (2013), realizovala několik svých samostatných výstav.

Jak připomíná brtnický divadelník a organizátor výtvarných výstav Zdeněk Dryšl, tvoří Eva Milichovská každoročně „péefky“, jejichž základem je vždy postava Harlekýna. Podle momentální společenské situace se tato postava ocitá v určité situaci.

„Letos by to byl hodně smutný Harlekýn. Ty péefky mám schované už řadu let, stálo by to za výstavku,“ uvažuje Z. Dryšl. Evu Milichovskou komentuje jako výbornou scénografku, také její obrazy považuje za velice zajímavé.

„Velice bych se přimlouval, že by stálo za to, aby k nadcházející červnové devadesátce měla Eva Milichovská výstavu v galerii dole v Horáckém divadle,“ dodává Z. Dryšl.

Diskuze k článku