Tam v kopečcích za tou Vysočinou, kde v létě obilí těžko dozrává, kde mráčky jak peří tiše plynou, tam v tom kraji je krajina každému srdci milá, nevyrovná se jí žádná jiná.

Tam za Žďárem nad Sázavou leží vesnička jako malovaná. Je to obec Vatín. Tam se provdala maminčina sestra Fanynka za pana Leopolda Göttlera na statek č. 3.

Přímo naproti kapličce, zasvěcené Panně Marii. Tam slavili pouť vždycky v měsíci září. Na tu slávu jsem léta jezdila do Vatína s rodiči v parádní bryčce s koňmi jako lvi, už od dětských let.

Až nadešel ten slavný den – neděle 19.9.1949. Je mi už 15 let, právě jsem dokončila základní školu v Bohdalově. Po slavnostním obědě se chystáme s mými sestřenkami Lídou, Jiřkou a Marií na taneční zábavu v hospodě u Papáčků.

Tři frajeři tam po mně šli. Jirka se Sazomína, hezkej byl velice, ale měl smůlu. Byl to bloňďák s modrýma očima. Nebyl to můj typ. Druhý Venda, student Lesnické školy, byl v lesácké uniformě. Slušelo mu to velice. Představovala jsem si, jak by to bylo krásné být s ním v zachumelené myslivně, tak jak o tom píše spisovatel Karel Klostermann v románě „Ze světa lesních samot.“

Ale co v létě? To by mi možná zmije lezly až do kuchyně. Tak to ne!

A ten třetí, kdo mě požádal o tanec, byl mládenec hodně opálený, samý sval a šlacha, černé kudrny, v očích mu jiskřilo. Byl fešák. Ptala jsem se sestřenky Jiřky, jestli to není nějaký kapitán od houpaček nebo ze střelnice.

Ona mi řekla: „To je Míla Pátků, toho si nevšímej. Ten má každou chvilku jinou!“

Jaké bylo moje překvapení, když se mi po několika tancích představil, že se jmenuje Miroslav Sochor. To mě vyvedlo z míry. „No né, on nejen že mění děvčata, ale mění si i jméno. To bude podvodník velkého formátu. Na toho si musím dát pozor!“

Neměla jsem ani tušení, že jeho maminka, jako vdova, se znovu provdala za Josefa Pátka a on s bratrem Jaromírem se jmenuje po svém zemřelém otci.

Po ukončení zábavy večer se ptal, jestli mě může doprovodit. Váhala jsem. Jít s takovým dobrodruhem, ale na druhou stranu mě to lákalo. No, co?

Ke Göttlerům je to coby kostelníkův Honzík kamenem dohodil. Při nejhorším, tak uteču. Na návsi je rybník, ten jsme obešli jednou, dvakrát, a když jsme šli potřetí a nebylo nic, ani pusu mi nedal, ba ani se o to nepokusil, tak jsem šla spát.

Načisto zklamaná! Až mnohem později jsem přišla k poznání, proč měl každou chvilku jinou. Byl tak strašně nesmělý, že mu každá utekla.

Brzy mi od něho přišel dopis. Byl krasopisně napsaný. Začínal slovy: „Od té chvíle, kdy jsem naposledy zřel do Vašich krásných modrých očí, jsem žil v toužebném očekávání Vaší odpovědi!“

Dneska už je to 73 let a přesně si to pamatuji. To bych musela mít srdce z kamene, abych na takový dopis neodpověděla.

V té době jsem chodila do Zdravotní školy ve Velkém Meziříčí. Chtěla jsem být porodní asistentkou. Přitom jsem nikdy neviděla, ani jak se vylíhne kotě. Miloš chodil do Průmyslové školy v Mladé Boleslavi.

Nejdříve se vyučil strojním zámečníkem ve Žďáře n. Sáz. Po vyučení nastoupil v lokomotivním depu ČSD v Havlíčkově Brodě. Závod ho pak vyslal na školu.

Po celou dobu naši pětileté známosti jsme si s Milošem jen dopisovali. Viděli jsme se moc málo. Buď u nějaké taneční zábavy, nebo o prázdninách na schůzce v neděli odpoledne.

Jinak nás dělily stovky kilometrů. Velké Meziříčí – Mladá Boleslav. Když byl dva roky na vojně, tak to byl Trutnov, Nitra, Kežmarok. Když byl na Slovensku, tak jsme se neviděli třeba půl roku. Za tu dobu jsme se několikrát rozešli. Navždycky a nadosmrti!

Stalo se, že jsme se náhodou potkali na plese v Novém Veselí. Já už jsem tam byla s jiným frajerem, Lojzíčkem, a Miloš pro mě znovu začal chodit a hučet do mě, jak „beran do meze“, až se mu podařilo vybojovat mě znovu zpět!

Asi v knize života bylo psáno, že naše kroky se přece jen na společné cestě životem sejdou, přes všechna nedorozumění, kterých jsme se dopouštěli.

Tak nadešel náš den svatební 24. července 1954. Den před naší svatbou Miloš dovezl k nám do Bohdalova gramorádio a desky, které nám zapůjčil jeho bratr Jaromír. Měl v té době už měnič desek.

To bylo něco! Zrovna jsem v kuchyni krájela svatební zelí na zítřejší oběd. Tekly mi do něj slzy. Miloš se ptal mojí maminky, proč pláču? Maminka říká: „To víte, každá nevěsta pláče, když se loučí se svobodou, když kvůli jednomu musí opustit všechny ostatní.“

Když jsem ho šla vyprovodit, tak byl celý zaražený. Říkal: „To jsem si nemyslel, že budeš tak nešťastná, že si mě máš vzít. Kdyby nebyly už upečený ty husy a to cukroví, tak sis to mohla ještě rozmyslet!“

Je ráno. Náš den svatební. Obloha je modrá, bez jediného mráčku. Sluníčko připaluje už od rána, jak to bývá, když jsou žně.

V kuchyni už všechno voní. Jdu se oblíkat. Mám krásné bílé saténové šaty, pás vyšívaný bílými perličkami. Však mi je taky šili v Oděvní tvorbě v Táboře. Ještě závoj a věneček.

Svatba je v 11. hodin na úřadě a pak nám bude požehnáno v chrámu Páně sv. Vavřince v Bohdalově. Je mi 20 let a ženichovi 28 let.

Bože, to už je tolik hodin, a ženich nikde. Snad si to propáníčka po tom včerejšku ještě nerozmyslel? No, to by byla rána a ta ostuda!

Už se vůbec neschovávám jako správná nevěsta, kterou má ženich hledat. Už vykukuji na městečko ze dveří, a nic. Nejedou! Bohdalovské báby na čumandě netrpělivě přešlapujou.

Už vzkazují z úřadu, kde jsme? Pan farář Šenkýř posílá ministranta, co je s námi?

A pořád nic. Už se mi chce brečet. Konečně! Sláva, už jsou tady. Tak kalupem, ať je dohoníme. Říkám ženichovi: „Kde takovou dobu vězíte?“

„No tak si představ, měl jsem velkou košili kolem krku. Nejdřív že se stavíme ve Žďáře a koupíme novou. Pak maminka rozhodla, že to vzadu za krkem v ruce zabere, že to nebude vidět.“

No hlavně, že jste tady.

Byla jsem z toho tak rozčílená, že jsem se na úřadě podepsala jako Augustinová místo Sochorová. Pak už se nic nestalo.

Jako na každé svatbě se jedlo, pilo, zpívalo a tancovalo. Tancoval i pan farář Šenkýř jen v bílé košili. Proháněl družičky a ostatní ženy. Nakonec to všechno dobře dopadlo.

Je pravda, že skutečné lásky nejsou bleskové. Ty pravé plynou volně, široce jako řeky a právě takové lásky jsou nejhezčí a přetrvají! To můžu potvrdit. V loňském roce 24.7.2021 jsme s dědečkem oslavili 67 let společného života.

Škoda, že mě 5.12.2021 opustil. Odešel tam, kam všechna pokolení odcházejí, v požehnaném věku 95 let.

Je mi smutno, ale mám aspoň hezké vzpomínky, o které se chci s vámi podělit.

Výzva pro čtenáře JL: Jak jste se seznámili?

Člověk za svůj život potká spoustu lidí a naváže s některými z nich mnohá přátelství.

Máte dobrého kamaráda, kamarádku, na které se můžete spolehnout? Jsou vám oporou v každé situaci? Dokáží vás rozesmát, pobavit…? Když je třeba, mají vždy po ruce radu na uklidnění?

A co vaše lásky? Jaké byly? Jak jste se k sobě dostali s vašimi polovičkami? Bylo to nečekané? Jak jste se dali dohromady?

Máte někoho, na koho máte pěknou vzpomínku? Nebo někoho, kdo vás provází celý život, a vy nevíte, jak mu poděkovat?

Můžete tak udělat prostřednictvím naší vzpomínky.

Napište nám o svých kamarádech, přátelích, láskách, partnerech. Vzpomeňte si na vaše společné chvíle, přibližte historky, připomeňte první rande, svatbu… Je to na vás. Přiložit můžete i foto.

Své příspěvky posílejte na e-mail: klukan@jihlavske-listy.cz nebo na adresu Jihlavské listy, Fritzova 34, 586 01 Jihlava.          –red-

Diskuze k článku