Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Bývalý útočník jihlavské Dukly Augustin Žák vydal vzpomínkovou fotoknihu Gusta, mapující jeho hokejovou kariéru.

Úvodem se nemohu nezeptat na olympiádu. Co říkáte na vystoupení českých hokejistů?

V kontextu předchozích turnajů a výkonů mě výsledek nepřekvapil. Když se nedaří, každý je chytrý… Ale je pravda, že český hokej je k nekoukání. Alespoň mně osobně se nelíbí. Nejvíce nám chybí konstruktivní obránci. Někdo říká, že hrajeme dobře, ale pokud člověk pozorně sleduje detaily, vidí, že hokejové velmoci jsou o třídu, ne-li dvě, někde jinde…

Ujel nám vlak…

Vydali jsme se špatnou cestou. Klukům jsem přál medaili, aby se český hokej zvednul, ale pořád se točíme v začarovaném kruhu. Je potřeba s tím konečně něco udělat.

Kde vidíte největší problém?

To bychom se tady mohli bavit dlouhé hodiny… Otázka je, jestli existuje vůle něco změnit, nebo jestli se najde člověk, který ty stojaté vody rozčeří.

Jak vznikl nápad na fotoknihu?

Každý rok dostávám kalendář Český hokej. Napadlo mě udělat svůj vlastní. Obrátil jsem se na jednu reklamku, kde mi navrhli, jestli bych raději nechtěl fotoknihu. V tu chvíli jsem přesně věděl, jak by měla vypadat. Čtyři stránky textu, zbytek fotografie. A přesně tak se udělala. Jednou za tři týdny si ji prohlédnu a říkám: jo, je to dobrý (úsměv).

Připravovala se kniha dlouho?

Zhruba půl roku. Ale scénář příběhů, které tam jsou, jsem měl hotový do pěti minut. Vyprávím o sobě, o mém tátovi, vzpomínám na trenéry Jardu Pitnera a Standu Neveselého, přidal jsem historky s Jardou Holíkem a Pepíkem Augustou. U piva si jich pamatuji stovky, ale některé nejsou publikovatelné (úsměv). Víte, co je zajímavé?

Povídejte…

Já osobně jsem proti fotkám. Doma na stěně jich moc nemám, jenom pár důležitých. Ale tahle fotoknížka se opravdu povedla. Alespoň tedy mně osobně se určitě líbí, a to je důležité (úsměv).

V jakém nákladu vyšla?

Domluvili jsme se na 200 kusech. Momentálně jsou všechny pryč. Většinu jsem rozdal, několik jich prodal. Kdyby někdo knihu chtěl, dala by se dotisknout. Byl jsem průměrný hráč, žádná velká legenda, proto jsem knížce nedělal reklamu.

Napsat klasickou knihu vás neláká?

Udělat v dnešní době knížku a doufat, že se bude prodávat, může jedině Olda Válek (úsměv).

Však ji také chystá…

Volal mi a ptal se, jestli na něj v mojí knížce něco „neprásknu“. Říkám Oldovi: mám napsat pravdu, nebo „pravdu“?

Co odpověděl?

Že je mu to jedno (smích).

Z aktivní kariéry nejraději vzpomínáte na období v jihlavské Dukle. Je to tak?

Nejlepší roky jsem pochopitelně prožil v Jihlavě. Když skončila generace Holíků, Standa Neveselý říkal, že Dukla další tituly neudělá… A nám se to podařilo ještě čtyřikrát! Zůstalo tady patnáct „lampasáků“, pokaždé k nám přišli nějací noví hráči, trenér nás poskládal dohromady a byli jsme výborný mančaft. Na mistrovství světa v Praze hrálo deset lidí z Jihlavy. Měli jsme vynikající partu a hodně jsme trénovali. Standa věděl, že chodíme po zápasech na pivo, takže nám druhý den dal na tréninku „čočku“ (úsměv).

Pan Neveselý jednou řekl, že vaše generace nenáviděla porážky.

To je pravda. Na ledě i při ostatních sportech jsme pořád chtěli vyhrávat. Jednou jsme například hráli fotbalové „bago“ tři na tři a Standa to musel zatrhnout, jinak bychom se zkopali. Naše generace měla chuť vítězit a zápal pro hru, rozvíjela sportovní dovednost a všestrannost, pořádně trénovala. Tohle všechno mi u dnešních mladých hokejistů chybí. A ten, který si uvědomí, že jde o správnou cestu, je v NHL…

Vy jste nakoukl alespoň do Finska.

V roce 1989 hokejový svaz pouštěl hráče do zahraničí přes Pragosport. Byl jsem v „béčku“ národního týmu, vyhrál jsem Spengler Cup a mistra ligy, proto jsem požádal o uvolnění na výjimku. Dostal jsem ji a krátce na to byla revoluce (úsměv).

Z hokejového prostředí jste odešel v roce 2019 jako hlavní kouč druholigových Moravských Budějovic.

Trénovat jsem nikdy moc nechtěl, ale v „Morávkách“ to byly krásné roky. Měli jsme kvalitní mančaft a výborného majitele Zdenka Stojánka, který pro nás dělal první poslední. Podmínky byly prakticky na profesionální úrovni. Kdyby nás tenkrát „nezašmikli“ kontumacemi (neoprávněný start brankáře – pozn. red.), tak jsme finále proti Sokolovu vyhráli. Brňáci litovali, že jsme do první ligy nepostoupili. Bývali by s námi chtěli navázat spolupráci. Zdenka poměry v českém hokeji otrávily a rozhodl se hokej dále nepodporovat. Přitom kdyby šel kvůli těm kontumacím k soudu, vyhrál by ho. Toho se všichni báli…

Co aktuálně děláte?

Školníka. Dělám ho šest let a pořád mě to baví. Práce s dětmi a obecně lidmi je úžasná.

Takže místo hokejistů úkolujete školáky, aby měli přezůvky?

(úsměv) Občas, a oni mě poslechnou.

Jste manuálně zručný?

To právě moc nejsem (úsměv). Když mě paní ředitelka přijímala, říkal jsem, ať neblázní, že já nejsem typický školník s nářadím u pasu. Drobné věci zvládnu a všechno ostatní umím zařídit (úsměv). V dnešní době se na opravu elektřiny nebo vody objednávají specializované firmy.

Zpět k hokeji vás to netáhne?

Nikdy neříkej nikdy, ale momentálně ne. Když jsem chtěl prodloužit „béčkový“ trenérský průkaz, bylo mi řečeno, že to bude těžké, protože hokej je někde jinde. Na to jsem odpověděl: ale kde… To jsou pořád nějaké semináře, ale hokej se nikam neposouvá. Vymýšlíme vymyšlené… Trenérům nezávidím, ale těch moderních koučů s notebookem je hrozně moc. Tlučou do dětí a lidí, že bez 3D a praporků na ledě to nejde… Toho hráče pak někdo „zbourá“ a trenér po něm chce, aby měl morální vlastnosti. Přitom ten kluk to neumí…

A pak tu jsou ještě ambiciózní rodiče.

Můj táta jezdil na turnaje, ale nikdy se nestalo, aby šel za trenérem, abych hrál. To by byla potupa! Dnes si rodiče často diktují, trenér tomu uvěří, někdy i majitel. To je z mého pohledu hrozně špatně…

Něžné pohlaví byste trénovat nechtěl? Ženský hokej nabírá na popularitě.

To vůbec. Ženám dodnes nerozumím (úsměv).

Diskuze k článku