Neuvěřitelný počin se povedl nevidomému Ondřeji Zmeškalovi z Nového Telečkova na Třebíčsku. Absolvoval trasu populárního cyklistického závodu Tour de France.

Kdy jste dospěl k rozhodnutí, projet trať populární Tour de France?

V loňském roce jsme měli jet na kvalifikační závod do Abú Dabí, ale protože začala pandemie koronaviru, tak nám cestu zrušili dva dny před odletem.

Všechno jsme ale měli zařízené, a proto jsme odletěli do Dubaje a jeli jsme do Ománu na sportovní soustředění. Tam jsme začali uvažovat o tom, že bychom mohli absolvovat trasu Tour de France. Byla to podobná myšlenka, jak když jsem přeběhl napříč republikou.

Cílem bylo spustit charitativní sbírku pro nevidomé děti. To bylo vlastně to nejdůležitější, proč jsme do toho šli. 

O jakou sbírku se jednalo?

Sbírka stále pokračuje a bude trvat ještě zhruba dva měsíce a jde o to, že se z ní podpoří nevidomé děti, které pak mohou sportovat jako já. Protože moc dobře vím, jak těžký je život beze zraku.

Co bylo nejtěžší na vaší jízdě?

Nejtěžší bylo celé to zařídit. Jak už člověk sedí na kole, tak už jde jen o to to zvládnout a vydržet. 

Jeli jste opravdu tu trasu, kterou absolvovali účastníci Tour de France?

Projeli jsme celou trasu, co absolvovali závodníci. Trasa tour měla celkem 3414 km v 21 etapách.

To znamená všechna ta stoupání?

Stoupání náročná byla, jeli jsme v Alpách, v Pyrenejích, ale spíš než ta stoupání byly náročné sjezdy. Obzvlášť pro traséra Marka Peterku, který musel v rukách držet celou váhu tandemového kola.

Jak dlouho jste trasu jeli?

Jednalo se o jednadvacet dní, dvě časovky jsme spojili do etap. Takže nám vlastní trasa zabrala 19 dní. Jedna etapa podle náročnosti trvala mezi šesti až osmi hodinami.

To jste celou dobu šlapali?

Ano, bez přestávky, podle délky tratě. Někdy jsme jedli na kole za jízdy, někdy jsme zase zastavili na pět minut, abychom se i protáhli.

Měli jste nějaké volno?

Dva dny stejně jak účastníci závodu. Oni jedou devět dní volno, šest dní volno a šest dní konec.

Trénoval jste?

Trénoval jsem každý den čtyři až šest hodin na kole. Hodně trénuji na trenažéru, ale i s kamarády.

Máte i jiné sportovní aktivity?

Cyklistika, to byla taková okrajová disciplína, hlavně se věnuji triatlonu. Jezdím světové poháry v paratriatlonu. Chtěl jsem se dostat na paralympijské hry do Tokia, ale to nám bohužel nevyšlo. Všechny závody před olympiádou byly zrušeny a účast byla nereálná.

Absolvoval jsem i extrémní triatlon, deset kilometrů plavání, 400 kilometrů na kole a 80 kilometrů běh. To vše ve třech dnech a získal tak titul mistra světa.

Co chystáte do budoucna?

Plánů je spousta, ale zatím o nich moc nechci mluvit. Rád bych si chvíli užil toho, co se teď dokázalo.

Jaká byla sledovanost vašeho výkonu?

Těch vzkazů přišlo hodně, lidé mě mohli sledovat na Facebooku, Instagramu i mých webových stránkách www.ondrejzmeskal.cz, kde byla viditelná moje aktuální poloha při zdolávání Tour de France.

Jaké bylo přivítání doma, v Novém Telečkově?

Rodina mě samozřejmě vítala. Bylo to pěkné přivítání po měsíci.

A že by vám gratuloval prezident České republiky?

Tak od něj blahopřání nedošlo. Ale některé osobnosti mně gratulovaly k tomu, co jsme dokázali.   

Po návratu jste odpočíval?

Dal jsem si tři dny volno a opět jsem začal zlehka trénovat. To je důležité, nepřestat. Ještě mě čekají nějaké triatlonové závody.

Byla pro vás účast na Tour největší zážitek?

Určitě to byl největší počin. Tak dlouho jsem nic neabsolvoval. Kromě běhu přes celou Českou republiku. Ale ono se to těžko srovnává, cyklistika a běh. U běhu si neodpočinete ani z kopce, u cyklistiky otlačený zadek a odřeniny, bolavá ramena.

Fandili vám lidé kolem trati?

Ti tam čekali třeba den dva dny na samotný závod a průjezd pelotonu, takže fandili i nám a díky tomu to mělo opravdu úžasnou atmosféru.

Byl jste první nevidomý člověk, který projel tuto trasu?

Pokud vím, tak jednu etapu jel nějaký nevidomý, ale celou trasu jsem absolvoval jako první nevidomý na světě.  

Je to inspirace pro další?

To byl jeden z důvodů, proč jsme to jeli. Prvním byla pomoc nevidomým dětem a druhým, abych inspiroval lidi, že překážky jsou mnohdy jenom v naších hlavách. A je jenom na nás, jak s životem naložíme.

Komu byste chtěl poděkovat, kdo vám nejvíce pomohl?

Všem partnerům, kteří se do projektu zapojili a přítelkyni, rodině, trasérovi, že to se mnou zvládl. Také celému týmu, který se o nás na trase staral. To byla spousta lidí, kteří se na tom podíleli. Bez nich by tohle celé nikdy nešlo.

Vy se zabýváte sportem od malička?

Na základní škole jsem se věnoval atletice, samozřejmě fotbal, hokej, sportoval jsem od malička. Když jsem ve dvaceti letech přišel o zrak, bylo pro mě jednodušší se sportem opět začít.

Tokio nevyšlo, je pro vás sen další olympiáda?

Uvidíme, co bude za další tři roky. Samozřejmě bych se rád zúčastnil paralympiády v Paříži, ale v naší disciplíně se výkony posunuly a mně je třicet, takže uvidím. Tady ty podmínky zase nejsou tak ideální. Nemůžeme se srovnávat třeba s Austrálií. Tam už jsou tito sportovci braní jako profesionálové. Musím řešit i jiné věci, než se věnovat jenom sportu. Ale pokusím se her účastnit.

Dodržujete životosprávu?

To pro mě není nic nového. Celý život se snažím jíst zdravě, ale striktně ji nedodržuji a někdy si dám i něco nezdravého.  

A na závěr, jaké bylo na Tour počasí?

Nic moc, často pršelo. Ale nerad bych končil takhle negativně. Mnohdy musíme totiž zažít nepříznivý vítr do zad, abychom mohli zase zažít ten dobrý do zad.

Diskuze k článku