Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Bývalý hokejista Tomáš Zelenka vypráví o životě s handicapem. Od jeho zranění v utkání v Jihlavě uplynulo 20 let.

Jak se vám daří, co právě děláte?

(úsměv) Na férovku?

Ano, povídejte…

Jsem u počítače, pracuju a dívám se na Ordinaci v růžové zahradě. Na Čestmíra, Karla a další postavy v seriálu (úsměv). Televizi mám puštěnou celý den jako kulisu při práci.

Prý děláte marketing.

Ano, marketingu se věnuju už delší dobu. Paralelně s tím dělám ještě spoustu dalších věcí, nějaké projekty a podobně.

Ovlivňuje vás aktuální covidová doba?

Já žiju v určitém lockdownu už dvacet let. Pro mě to není žádná novinka nebo změna. Kvůli úrazu jsem musel omezit spoustu činností, které jsem dělal, měl jsem je rád, nebo je chtěl do budoucna dělat. Přizpůsobil jsem svůj život handicapu.

Dlouho a statečně jste se pral s nepřízní osudu. Poradíte covidem psychicky vyčerpaným lidem, jak udržet optimistickou mysl?

To, co jste řekl, je přesně ono. Je potřeba myslet optimisticky, uvažovat pozitivně. Myslet na to, co můžeme dělat, těšit se, co nás do budoucna čeká. Nemá smysl se ohlížet na to, co nemůžeme dělat. To je cesta do pekla… Mně osobně to hrozně pomohlo a funguju. Přeorganizoval jsem myšlenky na to, co mě čeká, co budu dělat. Člověk je velice adaptabilní a zvládne to. Každý to máme v sobě. Nyní je příležitost, aby to vyplavalo na povrch.

Pokud se nepletu, studoval jste kinantropologii (pozn. red. věda o pohybu člověka). Máte hotovo?

Ježíšmarjá… Je to hrůza, hrůůůza, ale ještě pořád mám rozestudováno. Kvůli pracovnímu vytížení nestíhám, do toho mi přibyla ještě jedna starost, která ovlivňuje můj život. Momentálně nemám ten morál a sílu, abych všechno skloubil dohromady. Ale ta doba jednou uzraje a věřím, že studium dokončím.

Ve spolupráci s Fakultou tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, kde studujete, pořádáte přednášky. Na jaké téma?

Jezdíme různě po školách s projektem Paralympijský školní den a děláme takovou osvětu v rámci sportu a hendikepu. Ukazujeme lidem, že kdyby se jim něco takového přihodilo, život tím nekončí. Dáváme jim návod jak fungovat dál. Ukazujeme jim například i věci ohledně paralympiády.

Ptají se posluchači často na váš úraz?

Zaměřujeme se na základní školy, takže ty děti jsou jiná generace a nepamatujou, co přesně se stalo. Pokud se mě někdo v rámci debaty zeptá, nemám problém odpovědět. Prioritně ale hovoříme o sportu a postavení handicapu v naší společnosti. Porovnáváme mi-nulost a současnost.

A jak se vám jako handicapovanému člověku žije v České republice? Myslím tím například otázku bezbariérových přístupů.

Obecně si myslím, že podmínky pro handicapované lidi a vozíčkáře jsou u nás dobré. Máme dobrý sociální systém, který nám usnadňuje život. Můžeme využít určité věci například v rámci podpory na auto nebo zaměstnání. Co se týče bezbariérovosti, tam nastal zlom někdy v devadesátých letech. Dříve to, co člověka limitovalo, byl právě ten handicap. Proto byli lidé umísťováni do ústavů, vytlačeni na okraj společnosti. Právě v těch devadesátých letech se myšlení stočilo druhým směrem. Limity jsou na straně prostředí. Cílem tedy je odstranit bariéry prostředí a vrátit tak handicapovaného člověka do společnosti.

Více v tištěném vydání JL s datem 23. 2.

Diskuze k článku