Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Za jaké jméno ji nejvíc zaměňují? Za Milenu, nebo Miladu? „Lidé volí obě varianty zhruba ve stejném poměru. Méně často mě někdo přejmenuje na Miluši,“ odpovídá s úsměvem Milana Zámková z Jihlavy. A nerozhodí ji prý ani jiné zkomoleniny. 
„Naposledy včera mi pošta napsala na oznámení o uložení zásilky Mirka, ale to je dost extrém, většina lidí se spokojí s obligátní Milenou či Miladou.“ Paní Milana má naštěstí veselou povahu, takže ji takové „drobnosti“ nemohou rozhodit. 

Svátek má 18. června
Jak vůbec k nezvyklému jménu přišla? „Jednoznačným autorem je moje mamka. Myslím, že jí vůbec nešlo o originalitu, jenom se jí to jednoduše líbilo,“ vypráví. A hned dodá, že nositelek jména Milana není zase tak málo, jak by se mohlo zdát. „V republice nás údajně je cca 560, z toho v Jihlavě a na Jihlavsku 8. I já už jsem dvakrát na nějakou jmenovkyni narazila.“
A je její jméno vůbec v kalendáři? „Lidé se opravdu obvykle domnívají, že toto jméno kalendář nezná, ale když nalistujete 18. června, najdete tam vedle běžně znějícího jména Milan i moji ženskou variantu.“ 
A proč potkalo zrovna ji? Milanin otec je Milan, takže prapůvod myšlenky bude asi zde. „Jde o jméno slovanského původu s významem milá nebo milovaná, a to musím uznat, že není vůbec špatné,“ dodává.
Doma jí pak říkali většinou Milí, nebo Milanko. 

Říkají jí Mílo
Její spolužáci ve škole nebo učitelé s jejím jménem problémy neměli. „S většinou spolužáků jsem se znala už od školky a malé děti jména neřeší,“ říká s tím, že když dítěti ve školce představíte spolužáky jako Sandokana a Samiru, tak jim budou říkat Sandokane a Samiro a přemýšlet o tom nebudou. Proč? Protože ještě netuší, která jména jsou normální a která „divná“. 
„Vnímání odlišností přichází až později. A to už si moje okolí dávno vytvořilo schůdnou variantu Míla. A tu vlastně používám dodnes. Obecně vnímám u lidí určitou úlevu, když po představení dodám, ale ´všichni mi říkají Mílo´. V tu chvíli jim obvykle vyřeším problém a oni to nezvyklé jméno, které jim způsobuje rozpaky, nemusí obcházet.“

Horší to je ale na úřadech nebo tam, kde ji neznají. I naše předplatitelské oddělení v Jihlavských listech ji vedlo až do našeho rozhovoru jako Milenu. Jak potvrdila, v minulosti se to snažila několikrát změnit, ale nepovedlo se, až teď. „Byli jste zarputilí a já jsem koneckonců zvyklá,“ reaguje nyní se smíchem. 

Prošla jí i letenka
„Málokdo má tak pevné nervy, aby se vůbec nepozastavil a zapsal mi jméno ve správném znění bez mrknutí oka,“ říká k situacím na poště či úřadech, „popravdě bývám dost překvapená, když se nedočkám žádné reakce, ale to se stává skutečně zřídka.“ Většinou následuje opětovná otázka na jméno, protože se dotazující domnívá, že špatně slyšel. 

S opakováním svého jména má paní Milana dlouholetý trénink. „Za svobodna jsem totiž měla německé příjmení a bydlela jsem v ulici pojmenované po literátovi taktéž s německy psaným příjmením. V rámci efektivity jsem veškeré své nacionále rovnou hláskovala.“
Naštěstí se zatím nesetkala s tím, že by jí nechtěli na chybné jméno vydat dopis nebo balík. Shoda příjmení a adresy vždy stačila. „Dokonce mi prošla i letenka a některé méně významné doklady typu průkaz zmocněnce na poště.“ A na průkazku MHD s jiným jménem jezdila plné dva roky. 

A hned přidává úsměvnou historku: „Jednou jsem dostala dopis z Maďarska. Odesílatelka, pro kterou musela být celá adresa pouze shlukem nesrozumitelných hlásek, neopisovala dost pozorně a do křestního jména se jí vloudila přesmyčka. A vyšla jí z toho MALINA, což ona bez znalosti češtiny ovšem nemohla nikterak ocenit. Já jsem si tenkrát poprvé všimla, jak málo stačí, aby z mého jména bylo něco tak milého.“

Po nápadech maminky se nešlape
Pocit, že vlastní vzácné jméno, ale nemá. Ani neví, jestli by to bylo zrovna to, po čem by bažila. „Raději bych byla v tomto směru méně viditelná. Nicméně uznávám, že se s tím dá žít, a když se mi nestane nic horšího, tak si můžu pískat.“
Na dotaz, zda se od maminky poučila a dítěti s manželem vymysleli „nevzácné“ jméno, reaguje s přikývnutím: „Dala jsem si záležet, aby jméno naší dcery figurovalo alespoň v první padesátce.“
Usměvavá Milana potvrzuje, že i s nepříliš běžným jménem se dá krásně žít. Když si zvyknete, že na úřadech své jméno musíte říkat minimálně dvakrát. 
Přesto ji nikdy nenapadlo se nechat přejmenovat. Za tisícovku se stát z Milany třeba Janou nebo Lenkou. 

„Po geniálních nápadech maminek se nešlape,“ konstatuje paní Milana a s úsměvem dodá: „A pak, když se vrátím k již zmíněnému významu mého jména – co kdyby náhodou na příslovečném nomen omen něco bylo? To přece nemůžu riskovat…“

Diskuze k článku