Horáckému divadlu v Jihlavě začala 81. sezona. Pro mne a moji ženu však nezačala a ani nezačne. Po 41 letech nejsem oficiálním abonentem Horáckého divadla, a moje žena?

Jihlavské divadlo navštívila poprvé v roce 1960, a to když její rodiče, manželé Wuršerovi, přijali nabídku angažmá v Jihlavě. Vězte, že vyrůstat více jak půl století paralelně jednou nohou v jednom divadle nechá v mysli člověka nejednu desítku vzpomínek, a to těch pamětihodných a naopak. Nezabředávejme ale do vzpomínek, co jsme v jihlavském divadle zhlédli a zažili. Aby však člověk poznal špatné, musí poznat vznešené. A v poslední době se nám dostávalo spíše špatného.

Vím, že moje žena v poslední době neusedala do červeného plyšovaného křesla, v naší obligátní lóži, kde jsme seděli oněch desítek let, s jemným napětím a očekáváním, ale spíše s obavami, jestli vydržíme alespoň do přestávky. Ne vždy, protože většina inscenací poslední doby se stala plytkou demonstrací schválností, které měly šokovat víc, než bavit.

Plytkost a šokéznost se stala stereotypem a stereotyp je vrahem umění. Mé argumenty jsou možná v rozkolu s vizí HDJ, které chce přitáhnout mladé diváky, ale bohužel, ani těch jsem tam v poslední době moc nepotkal.

Sobotní večery, které patřily k vrcholům jihlavského života, už pro nás nejsou, vlastně v realitě jsou, ale pro nás skončily. Podstata divadla, která vytváří a burcuje emoce, ta podstata, která dráždí mysl a nutí sdílet své myšlenky u sklenky vína po premiéře, je ta tam.

Přeji divadlu, aby našlo diváky, kteří budou lačnit a zažívat ty krásné emoce, večery a setkání, které jsme tady po ta dlouhá léta zažívali. Stejně tak jako kvalitní repertoár, režiséry a samozřejmě herce. Dovolte mi, abych ještě závěrem citoval a sdílel myšlenky o divadle s nedávno zesnulým Jiřím Menzlem:

„…dělám pro diváka, který nepotřebuje vidět režijní exhibice, chce vidět hru a herce. Pro mne by nebylo těžké udělat Strýčka Váňu na kolečkových bruslích nebo Hamleta, jak blinká Ofélii do výstřihu. Bylo by to zajímavé, kritika by jásala, ale zdravý rozum mého souseda z baráku by to označil za blbost. Pan profesor Vávra nás učil, že umělecké dílo je souboj fantazie a řádu.

A že ten řád tam být musí. Až postmoderní doba zrušila řád, umělec je svobodný, takže je všechno dovoleno. A když je všechno dovoleno, nic nemá hodnotu, ničeho si nevážíte.“

MUDr. Jiří Havránek a MUDr. Olivia Havránková (roz. Wuršerová), Jihlava

Diskuze k článku