Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Nepatří k odchovancům, nikdy nehrál za FC Vysočina 1. ligu, přesto je fotbalový obránce Tomáš Cihlář nedílnou součástí klubové historie. V roce 2007 přivezl jako kmenový hráč Jihlavy stříbrnou medaili z mistrovství světa do 20 let v Kanadě.
„Ani po tolika letech to neberu tak, že bych dokázal něco velkého,“ říká opora divizních Tasovic. Ve dvaatřiceti letech dal Cihlář, bývalý kapitán druholigového Znojma, sbohem profesionální kariéře.

Co vás přimělo odejít z profi fotbalu? Zdravotní důvody?
Vůbec ne. Po minulé sezoně a humbuku kolem znojemského fotbalu jsem dospěl k názoru, že bude nejlepší najít si práci a přehodit fotbal na druhou kolej. Navíc nejsem nejmladší. Bude mi třiatřicet.
Pro fotbalistu žádný věk…

Není to nic hrozného, ale i tak ve mně rozhodnutí skončit dozrálo. Hodně tomu pomohla situace ve Znojmě. Jak herní, tak finanční. Říkal jsem si, jestli mám zapotřebí huntovat si zdraví, když mám z fotbalu místo radosti jenom starosti.

Údajně máte jít pracovat k hasičům nebo policii. Je to pravda?
Od září jsem u státní policie. V červenci bych měl dodělat školu. Hasiči byli taky ve hře. Mohl jsem jít k oběma útvarům. Rozhodl jsem se pro policii.
Znojemští fanoušci budou překvapeni, až jim známá tvář udělí pokutu. (úsměv) A můj podpis tam bude taky.

Jak vzpomínáte na angažmá v Jihlavě?
Určitě v dobrém. Potkal jsem skvělé spoluhráče, se kterými jsem pořád v kontaktu. Začátky byly náročné, hlavně skok z dorostu do „áčka“. Měl jsem štěstí. Podařilo se mi vychytat sezonu po sestupu z první ligy, kdy v kabině pořád byla dobrá parta. Nikdo mě nebral jako mladého nezkušeného klučinu. Naopak mi každý pomáhal. I díky tomu jsem se uchytil v profesionálním fotbale. 

Pamatujete, čím byl váš druholigový debut výjimečný?
Nějak se to seběhlo a dal jsem proti Ústí nad Labem gól. Nováčkovské štěstí. Nebyl jsem gólový hráč. Ve druhé lize jsem se trefil čtyřikrát a dvakrát proti Ústí. Novináři se mě pak ptali, jestli nejsem specialista na tohoto soupeře.
Málokdo čekal, že jako obránce menšího vzrůstu prorazíte do základní sestavy.

To je pravda. Když mě trenér Bokša vytáhl z dorostu do přípravy „áčka“, slýchával jsem, že nebudu hrát, ať jdu raději do „béčka“, kde se vyhraju. Jenomže já mám rád výzvy. Popral jsem se o příležitost. Hodně mi pomohla podpora rodiny. A že jsem menšího vzrůstu? To mi říkali už v žácích. Co mi chybělo ve výšce, to jsem nahradil bojovností a zarputilostí.
 

Více v tištěném vydání JL s datem 7. 5. 

Diskuze k článku