Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Patří k výrazným osobnostem dvaceti ligových let FC Vysočina. Kouč Josef Vrzáček odváděl žlutomodrým barvám cenné služby 18 roků (1998-2016). Trénoval mládež, „cepoval“ budoucí reprezentanty, dělal asistenta u „áčka“, krátce ho i vedl.
„Jsem hrdý, že jsem byl v roce 2000 u toho, když klub vznikal,“ řekl pětapadesátiletý držitel nejvyšší evropské profesionální licence UEFA Pro. Dnes plní Vrzáček úlohu manažera mládeže ve Fotbalové škole Třebíč.
 

Co byste popřál FC Vysočina k dvacátému výročí v profesionálních soutěžích?
Hodně trpělivosti s výchovou mládeže a návratu do nejvyšší soutěže. Bez ekonomického zázemí je to bohužel hrozně těžké, a ještě bude. Přeji do dalších let spoustu síly, pracovitých lidí v klubu a všechno dobré.
 

Určitě jste zaregistroval anketu Jedenáctka dvacetiletí. Chybí v ní nějaké jméno? Poskládal byste ji jinak?
Anketu jsem sledoval velice pečlivě. Co se týká mého pohledu, velké změny bych nedělal.
 

Jak vzpomínáte na trenérské angažmá v Jihlavě? 
FC Vysočina je moje srdeční záležitost. Pořád jezdím na stadion a sleduji, jak se klubu daří. Jihlava mi hodně dala, především trenérskou šanci. Doufám, že jsem něco i vrátil (úsměv). Poznal jsem spoustu výborných a pracovitých lidí, Pavla Křížka, Jindru Březinu, Pepu Morkuse, Petra Šilhána, Tomáše Jansu, Míru Fukse a další. Hodně věcí jsme budovali prakticky od základu.
 

Nejvíce vám utkvěl v paměti postup do první ligy v ročníku 2011/12. Mám pravdu?
Krásných vzpomínek je více. Postup do dorostenecké ligy, semifinále českého poháru  v roce 2004 na půdě ostravského Baníku před deseti a půl tisíci diváky a pochopitelně postup do ligy a následná prvoligová sezona. Velkou radost mi udělalo i propojení klubu a speciálky pro mentálně a tělesně postižené děti.
 

Naopak nejtrpčí okamžik? 
Velký smutek při obou sestupech.
A možná i při loňské baráži, kdy Jihlavu skandálně poškodili rozhodčí.
Bohužel i takový je český fotbal…
 

V roli asistenta jste zažil několik trenérů. Kdo vám byl myšlenkově nejblíže? 
Každý z trenérů, se kterým jsem spolupracoval, mě profesně i lidsky obohatil a posunul. V oblasti fyziologie mě hodně naučili Miloslav Machálek s Pepou Kolečkem. Jaroslav Netolička měl obrovskou pokoru. Roman Pivarník hodně dbal na partu. Milan Bokša pracoval s detailem. Luboš Zákostelecký měl blízko k hráčům nejen věkově. Hodně jsme si rozuměli s Karlem Večeřou. František Komňacký má obrovské zkušenosti a výborný humor (úsměv).
 

A Karol Marko?
Měl propracovanou taktiku a dával mi jako asistentovi spoustu prostoru. Padli jsme si do noty. Pořád jsme v kontaktu.
 

Měl jste ambici vést jihlavské „áčko“ jako hlavní kouč?
Měl, a určité období jsem jej i vedl. Ale kluboví trenéři to vždy měli složité. Nebyla to otázka pouze mojí osoby.
 

Udržujete kontakt s bývalými svěřenci?
Nejvíce jsem v kontaktu s Michalem Lovětínským a Honzou Štohanzlem. Vídáme se s Ondrou Šourkem a Tomášem Kaplanem, občas s Lukášem Masopustem, Petrem Faldynou, Standou Teclem nebo Matějem Vydrou. Rád si popovídám s Petrem Tlustým a Lukášem Vaculíkem…Vzpomínám prakticky na všechny hráče. Neměl jsem s nikým zásadní problém.
 

Rukama vám prošlo několik slavných odchovanců FC Vysočina. Na kom jste už tehdy pozoroval, že bude opravdovou hvězdou? 
Podílel jsem se na výchově spousty kluků, tuším osmadvaceti, kteří působí či působili na nejvyšší úrovni u nás, v zahraničí nebo v reprezentaci. Například Lukáš Masopust, Standa Tecl nebo Matěj Vydra. Nemohu opomenout Honzu Kopice. Byli pracovití, odolní, velice pokorní a dobře vychovaní z rodin. Měli touhu něčeho ve fotbale dosáhnout a byli ochotni překonávat spoustu překážek.   
 

Kdo naopak podle vašeho názoru nenaplnil potenciál?
Trochu více jsem očekával od Honzy Štohanzla. Přestože působil v řadě českých ligových klubů, a dokonce hrál v indické Bombaji, čekal jsem, že si sáhne na zahraniční soutěž v Evropě.
Ředitel FC Vysočina Jan Staněk opakovaně hovořil o blbé náladě kolem jihlavského fotbalu, kvůli níž ubývají diváci. Jde o logický jev po sestupu, nebo celkovou náladu ve společnosti?
Diváků bohužel ubývalo již v nejvyšší soutěži. Nechci se schovávat jenom za sestup nebo obecnou – bohužel – českou mentalitu, ale nedá se opomenout, že Jihlava má bohatou hokejovou historii, na které jsem také vyrůstal.
 

Proč jste v roce 2016 odešel z klubu?
Odešel jsem na vlastní žádost. Malinko jsem cítil, že po osmnácti letech potřebuji změnu a že ne každý bral klub vyloženě za „svůj“. Rovněž jsem necítil jednotu v práci s našimi odchovanci. Nicméně pozitivní faktory dodnes převládají, a mám-li být upřímný, jihlavské prostředí mi občas chybí. Profesionálnější přístup, zázemí, tréninkové podmínky, práce s vyšší fotbalovou kvalitou a tak dále…
 

Comeback do budoucna neplánujete?
Můj návrat do Jihlavy na stole neleží.
 

V Třebíči jste manažerem mládeže. Jaká je vize Fotbalové školy? 
Rádi bychom, a snažíme se o to, vytvořili v Třebíči jeden klub ve spojení s městem. Někteří místní lidé bohužel ještě nepochopili, že jiná cesta pro druhé největší město v kraji není. Chceme vychovávat fotbalisty a především slušné lidi. Úzce spolupracujeme s FC Vysočina. Naším cílem je pochopitelně hrát vyšší soutěže jak na úrovni žáků a dorostu, tak i mužů. Podobně jako v Jihlavě před dvaceti lety nás čeká ještě dlouhá cesta. Rozhodně nechceme FC Vysočina konkurovat. Naopak víme, jaká je naše role a kam ji můžeme posunout.
 

Závěrem se nemohu nezeptat na aktuální dění. Jak podle vás pandemie koronaviru ovlivní český a evropský fotbal? 
Pandemie ovlivní všechno. Ekonomiku, sport, psychiku, myšlení a doufám i priority lidí. Fotbal postihne v mnoha směrech. Kluby ji pocítí po ekonomické stránce. Dotrénování hráčů je v této situaci to nejmenší.
 

Věříte, že se podaří dohrát alespoň profesionální soutěže?
Domnívám se, že letošní ligová sezona se v nějakém módu dohrát může, ale musí nastat opravdu pozitivní okolnosti.
 

Často létáte na zahraniční stáže. Rušil jste nějaké?
Letos jsme s kamarády plánovali Londýn. Chtěli jsme navštívit nový stadion Tottenhamu a podívat se za Tomášem Součkem do West Hamu. Tak snad příště.

Diskuze k článku