David Kratochvíl
černá kronika/region
tel.:+420 567 578 039
mobil:+420 776 242 497
kratochvil@jihlavske-listy.cz

Jako vrchní sestra urgentního příjmu jihlavské nemocnice je už Hana Hladíková zvyklá pracovat pod permanentním tlakem, který s sebou přináší i nutnost rychlého rozhodování. Proto ji hned tak něco nerozhodí.
Až přišel 18. březen letošního roku. Právě v tenhle den se jihlavská nemocnice pomyslně rozdělila na dvě půlky, přesněji dvě zóny – zelenou a červenou. Zatímco ta první má za úkol ošetřit běžné pacienty třeba s podvrknutým kotníkem, v červené zóně se přijímají pacienti výhradně s podezřením na onemocnění novým koronavirem.

„Život se nám v nemocnici v tenhle den otočil o 180 stupňů. Ze dne na den jsme ji museli připravit na to, že bude přijímat i pacienty s podezřením na COVID-19,“ vrací se o měsíc zpátky zkušená zdravotnice. 
„Po prvním týdnu jsem si myslela, že mám infarkt. Trpěla jsem bolestmi na hrudi. Až posléze jsem zjistila, že je to nahromaděný stres. Už jsem se s tím ale naučila žít. Musela jsem a hodně rychle, protože jinak by mě to semlelo,“ říká k pandemii otevřeně Hladíková.

Ze všeho nejdůležitější pro ni ale bylo uvědomění si toho, proč se v nemocnici přísná opatření zavádějí a pominout v danou chvíli osobní nepohodlí, které to s sebou logicky i přineslo. 
„To nejhorší, co jako zdravotník můžete zažít v téhle situaci je to, že máte plnou čekárnu lidí a musíte se rozhodovat, koho na ventilátor dáte a koho ne. Tak, jak se to teď děje v Itálii nebo New Yorku. Tohle za žádnou cenu nechcete dopustit, proto nekoukáte napravo, nalevo a nebrbláte. Prostě děláte to, co je potřeba a v danou chvíli to nejlepší,“ popisuje.
Během měsíce, kdy v nemocnici opatření platí, Hladíková přiznává, že několikrát i plakala. 

„Strašně, ale opravdu strašně moc si vážím veřejné podpory, která se nám dostává. Přiznám se, že jsem vůči společnosti v tomhle ohledu byla skeptik. Když nám ale donesli lidi do nemocnice první roušky, nebo ochranné štíty, tak to bylo až dojemné a člověk měl slzy v očích. Teď je mám znovu, když si na to vzpomenu. Brečela jsem i ve chvíli, kdy na plotě nemocnice byl plakát, že nám jako zdravotníkům lidé děkují. To je to, proč v té první linii jste a nelitujete toho ani vteřinu, když víte, že si toho lidé váží. Ne vždy to tak bylo,“ popisuje své pocity Hladíková.

Na druhé straně ji ale mrzí, že někteří pacienti v nemocnici personálu úmyslně zatajují důležité informace v souvislosti s šířící se pandemií. 
„Například to, že byli v zahraničí, v karanténě. S tím ale bojujeme od samého začátku. Je to od nich bezohledné, protože k nim přistupujeme jako k běžným pacientům a ne jako k těm s podezřením na COVID-19,“ dodává.  
Při její adrenalinové práci je pro ni důležitá pomoc rodiny a podpora nejbližších. „Manžel mě podporuje. Ale samozřejmě jisté obavy má taky. Museli jsme určitým způsobem nastavit rodinný život, aby to fungovalo. Rodina za mě v podstatě musela převzít péči o domácnost. Tu už bych teď nezvládala. Z klasické osmihodinové směny se teď stává směna klidně i jednou tak dlouhá,“ uzavírá téma.

Diskuze k článku