David Kratochvíl
černá kronika/region
tel.:+420 567 578 039
mobil:+420 776 242 497
kratochvil@jihlavske-listy.cz

Jsou dvě. Obě studují vysokou školu. Jedna v Jihlavě, druhá v jihomoravské metropoli. Kromě toho, že obě už 21 let žijí v Jihlavě, je spojuje i touha pomáhat těm, co to potřebují.
Lucie Vaňková a Michaela Kubišová chtějí momentálně sehnat finanční prostředky, aby mohly vyrazit do Austrálie. Lidem v zemi od protinožců touží pomoci, protože je tam celoplošně sužují obří požáry.

„Ničí nás pohled na utrpení tamních zvířat a obyvatel. Několik lidí se snaží finančně pomoci ve formě sbírek. Ovšem my bychom chtěly udělat mnohem víc,“ říká plná odhodlání Lucie Vaňková.

„Žijeme v době plné ignorace a sebestřednosti, každý se zaměřuje čistě sám na svůj osobní prospěch, moc a peníze jsou na prvním místě, na lásku a pomoc nezbývá čas ani místo. Je to smutné, jaké priority si tento svět vytvořil. Proto bychom se rády zároveň staly revoluční jednotkou Jihlavy,“ říká.

Jak ale dívky přišly na to, že nechtějí v životě jen konzumovat, ale také pomáhat potřebným? „Obě dvě jsme jako malé navštěvovaly mnoho mimoškolních aktivit, jako je například skaut a pionýr, kde jsme trávily většinu času ve společnosti lidí, kteří se o tyhle věcí zajímají. Pohybovaly jsme se denně v přírodě, tím pádem jsme si k ní získaly určitý vztah,“ vysvětluje Vaňková.
Dodává, že jako malé si hrávaly v lesích, neměly strach vstoupit do řek, protože byly ještě relativně čisté. „Možnost hrát si mimo paneláková vězení v polích na lesní víly. Najednou jsme byly odtrhnuty od městského života, člověk se nemusel bát chodit bez bot. Teď lesů ubývá, hromadí se odpadky a děti si už nemohou hrát, tak jako jsme si hrály my a v podstatě už ani o to nejeví žádný zájem. Skutečná realita se nahradila tou virtuální,“ podotýká.

Vaňková vysvětluje, že toto jim dochází v posledních šesti letech, protože se světem není něco v pořádku, ale nejen s přírodou, ale i se společností. Lidé se podle ní nestarají o to, co vyhodí na zem.

„Přehlížejí  skutečnost, že žijeme ve své podstatě na skládce, která je viditelná víc a víc. Dnešní generace už ani nemá představu o tom, jak vypadala nedotčená příroda,“ míní.
Chyba je podle ní v edukaci, nikdo nevěří, že tříděný odpad může změnit prostředí. Záleží nám na tom, jak se svět formuje a kam směřuje naše společnost.

Lucie ráda poznává a seznamuje se s lidskými osudy, kde měla možnost potkat ty nejzajímavější lidské příběhy. „Fascinují mě a mění. A přála bych si, aby lidé věděli, jak neuvěřitelně jsou výjimeční. Pomoc druhým, to je další věc, která mě baví, když cítím vděčnost, lásku, pochopení, v tyto okamžiky můžu říct, že jsem doopravdy šťastná,“ připomíná.

Jak na jejich zaměření reaguje okolí? „Řekněme, že část lidí, ti, kteří nás znají už delší dobu a ví, jaké jsme a co v životě děláme, nás chápe a naše názory přijímá. Někteří nás podporují, jiní si nás vyslechnou a snaží pochopit. Ovšem pak jsou tu lidé, kteří náš způsob myšlení berou jako zbytečný až extrémní. Vlastně spíš ani nechtějí pochopit, co jim chceme říct,“ přibližuje Lucie.

Dá se vůbec dobrovolnická aktivita, která není honorována, skloubit se studiem na vysoké škole?

Tohle podle Lucky není zrovna jedno z hlavních úskalí, které by jim v této cestě za lepším životem bránilo. „Ano, vysoká škola je náročná v každém ohledu a nic není v dnešní době zadarmo. Každopádně tady už je to čistě o osobních prioritách - pokud člověk ví, za čím chce jít - nic mu nebrání,“ zmiňuje.

Nechtějí pomáhat jen v Austrálii. Podle Lucie je potřeba pomoc i tady. „Na Austrálii jsme se zaměřily čistě z důvodu aktuální situace. Tyto problémy a mnoho dalších jsou na každém rohu, stačí se podívat i na naše město. Člověk musí být jen trošku všímavý,“ vysvětluje s tím, že život je přece o výzvách.

„Možná tímto chceme jenom inspirovat další mladé lidi, kteří toho mohou dokázat mnohem víc, jenom mají strach udělat první krok. Každý člověk je výjimečný a měl by využít svůj potenciál. A udělat dobrý skutek,“ dodává.

Co by jim pobyt v Austrálii měl přinést? „Přála bych si otevřít spoustě lidem oči, zamyslet se nad sebou samým, ne jen v tom, jak pomáhat v zahraničí, ale jak pomáhat tady doma. Přála bych si, abych viděla víc možností, určitě si budu života vážit o trochu víc než teď. A taky si myslím, že pomohu potřebným,“ dodává.

Diskuze k článku