Je sobotní říjnové odpoledne. Skončilo vyučování. Děti odešly ze školy.
Chystám se také domů, ale je mi k smrti smutno. Celá naše vlast prožívá hrozné ponížení. Z mapy naší republiky odstříhávají nepřátelé její historická pohraniční území.
Po silnici kolem staré školy, do které chodila moje babička, je hlučno. Naše československé vojsko táhne silnicí k nedalekému městu. Opouští jižní hranici a za ním rachotí německá armáda, aby z Rakouska vstoupila na jižní území republiky. Důstojníci i vojáci smutně věsí hlavy. Vědí, že bez boje prohráli vše.
„Paní učitelko, nechoďte domů,“ říkají mi známí vojáci. „Dnes bude u vás v obci X. Hitler.“
Nevěřím. Přelétnu letmo celou rodnou vesnici od čísla k číslu. V X. není ani jeden Němec. Ne, Hitler k nám nepřijde.
Odcházím polní cestou pěšky do X. Za hodinku budu doma. Babička
bude na mne čekat za vsí s mou roční dceruškou. Z dálky již uvidím její červenou čepičku. Je to má jediná radost v této smutné době.
Manžel uposlechl mobilizačního rozkazu a je kdesi na Slovensku. Ještě nepsal. A lidé kolem mne si šeptají, že tam jsou boje a kdoví, zda žije. 
První smutná neděle v Reichu. Jak bude v pondělí? Dostanu se do města Z. do školy? Za vsí mne zadrželi Němci. Vedou mne přes ves do opuštěné školy na velitelství. Vyslýchají mne. Tlumočníkem je můj otec.
Do školy mne nepustí. Přes hranice musím mít propustku z Waidhofenu v Rakousku. Ta škola, do které mne kdysi poprvé přivedla maminka ke starému, celou vesnicí milovanému učiteli, je plna německých vojáků, kteří ji svými tvrdými, hrubými výrazy znesvěcují a připomínají: Ztratili jsme státní svobodu, ztratili jsme vše. Co bude dál?
Za německou armádou přichází vojsko SS. Vztyčují k naší bolesti a potupě na návsi černý prapor s umrlčí lebkou. Hledají ubytování.
I u nás jsou tři důstojníci SS. Poněvadž obývám s dcerkou pokoj vedle kuchyně, lezou do zadního pokoje bez zvláštního vchodu po žebříku oknem.
Vojska vystřídá pohraniční stráž s vysokými zelenými čepicemi. To už mám Passierschein a mohu přes hranice do školy. 
První den mne vítá pan řídící: „Musíte na okresní úřad odůvodnit, proč jste nebyla týden ve škole.“ 
Od pana inspektora dostávám pořádnou sprchu, že se rozpláči. Konečně podpisuji protokol, že jsem nevěřila v obsazení obce svého bydliště. Kam jsem se také měla vydat sama ve vysokém stupni těhotenství s dcerkou bez manžela? Co byly moje nezaviněně zameškané dny, kdy existence státu i národů byla ohrožena? 
Pravidelně již docházím z „Reichu“ přes hranice učit do okrájené republiky. Dvakrát denně musím na „Zollamt“ dávat orazítkovat propustku, na které přibývá razítek se znakem „Reichu“.
Hrůzu prožíváme, když Němci ze sousedství odebírají našemu starostovi „obecní úřad“ a střílejí na zastrašení do vzduchu. Máme zákaz vycházet večer a pět mužů je odvezeno do vězení do města S. Naštěstí ne nadlouho. Jsme obsazeni, ale věříme, že to není na „Ewigkeit“, jak nám říkají Němci. Převážíme v botě přes hranice žádost o propuštění ze zabraného území, kam jsme se jistě dostali omylem, a dobrá věc se podařila.
Nevím, pomohla-li žádost, ale 25. listopadu opouštějí Němci naši obec a „emigranti“ - vojáci se vracejí s velkou slávou, s hudbou, s velkým zástupem lidí z okolních obcí do svobodné vsi - domů. Následují proslovy, tanec, veselí, hodování. 
To jsme nevěděli, že naše veliká radost z osvobození je dočasná, že přijde záhy 15. březen 1939, druhá světová válka, šestiletá okupace našeho státu, že nejlepší lidé našich národů budou vězněni a mučeni v koncentračních táborech (nejen muži, ale i ženy a nevinné děti), že fašisté se budou brodit krví milionů, aby konečně byli poraženi ponejvíce zásluhou Sovětské armády.
Co jsem zaznamenala o naší vesnici, není nic proti utrpení lidí ve fašistických táborech smrti, proti hrůzám prožitých ve druhé světové válce, ale přece tím, že naše armáda musela pod diktátem v Mnichově opustit státní hranice, začíná „Křížová cesta“ našich národů, naše státní „Golgota“. 
Vždyť i dnes platí Fučíkova slova: „Lidé, bděte!“ Mír není stále ještě vybojován, mírové smlouvy nejsou ratifikovány. 

(Vzpomínka Marie Hotařové, autorky z Menhartic na Třebíčsku, byla v roce 1972 zaslána do Učitelských novin. Jihlavským listům ji nyní poskytla paní Marie Zajícová z Jihlavy) 

Diskuze k článku