Jihlavské listy 14. 5. 2019

Čtyři a půl roku vede devětačtyřicetiletý Vítězslav Schrek Domov pro seniory ve Velkém Meziříčí. Letos jej hejtman Kraje Vysočina nominoval na Manažera roku.

Titul Manažera roku jste nezískal, ale úspěchem je jistě nejen samotná nominace, ale i postup do finále mezi 50 nejlepších.

Vnímám to jako ocenění za mou snahu dělat věci dobře a správně a posunovat sociální služby výš z hlediska kvality, efektu a dosažených výsledků v péči o člověka.

Když jste do funkce ředitele Domova seniorů ve Velkém Meziříčí nastupoval, jaká byla vaše vize?

Podobná jako asi všech ředitelů obdobných zařízení. Aby zde senior poslední část svého života prožil co nejlíp a co nejkvalitněji. Aby ji prožil v pohodě, protože pro starého člověka je často stresující, že odejde z domácího prostředí a musí se přizpůsobit svým způsobem „ústavnímu“ systému. Často přijde o rodinu, sužuje ho věk a s věkem související zdravotní potíže.

Co považujete v domově za standard, a není to splněno?

Aby mohl každý člověk žít v jednolůžkovém pokoji. To je standard, kterého bych si přál v Česku dosáhnout. Byť v některých případech mohou lidé projevit zájem s někým žít, ale není to běžné. Vždycky jsou to dva cizí lidé, vždy si budou v něčem vadit a ve stáří je hendikepů mnohem víc: jeden má rádio nahlas, druhý ne, jeden svítí, druhý nesvítí…

Jak je to u vás?

Pro celkem 103 klientů máme 15 pokojů jednolůžkových a zbytek jsou dvojlůžkové (44).

Říkal jste, že byste si přál, aby měl každý senior svůj jednolůžkový pokoj. Co dalšího?

Domov má ideálně fungovat tak, že klientům poskytne základní péči, poskytne mu ubytování, zajistí stravu a ošetří jeho zdravotní stav. Pak je důležitá lidská (sociální) složka. Terapeutky, které s babičkami sází kytičky, někdo si s nimi čte, někdo cvičí… Není to snaha udržet člověka na živu za každou cenu, je to otázka kvality života. Důležitý je samozřejmě i psychický stav, nenechat ho propadnout depresím, což se těm lidem často stává - upadají do nečinnosti.

Vždy s nadsázkou říkám, že není důležité, aby klienti tančili na stole, ale aby si mohli alespoň podupávat na tom vozíčku a být u toho, když u nich hraje muzika.

Používám jedno oblíbené rčení, které mám od své pedagožky z fakulty. Říkala: Move is life (pohyb je život). Ve chvíli, kdy se člověk přestane hýbat, odchází z něj energie a často pak ten člověk pomaličku odchází. Takže ten pohyb, a nejen fyzický, ale i myšlenkový, je zkrátka prospěšný. A vytváření prostředí, atmosféry ovlivňuje jejich psychiku a psychické zdraví ovlivňuje jejich somatiku velkým způsobem, byť ten člověk fyzicky spěje ke konci.

Jste manažer, ale i muzikant. Nebyli klienti domova překvapení, když jste se jim „představil“ zahráním na kytaru? A hrajete jim ještě?

Ano, sem tam vytáhnu kytaru, a když v létě opékáme buřty, tak zahraju. Občas najdu příležitost.

To musí být pro klienty přinejmenším zpestření, nebo až šok?

Šok určitě ne. Tipnul bych si, že polovina klientů ani neví, že jsem ředitel, byť se s nimi denně zdravím. Často se mě ptají: Který ty jsi?

Opravdu?

Ptají se mě, co jsem zač, a někteří, protože často chodím v bílé košili, si mě pletou s lékařem. Oni ale říkají každému sestřičko, ať je to uklízečka nebo pečovatelka. A když vidí chlapa, těch chlapů tam nás moc není, tak se většinou ptají, co jsme zač.

Čím to je?

Myslím, že pro většinu z nich není důležité, kdo je ředitel. Důležité je, aby měli dobré jídlo, aby s nimi někdo prohodil lidské slovo, aby jim někdo pomohl s hygienou a aby je někdo sem tam vyvezl na sluníčko, když nemůžou sami - to je pro ně důležité.

Před svým nástupem do domova jste pracoval pro Charitu. Předpokládám, že práce v sociální oblasti vám pomohla.

Posunulo mě to. Před tím jsem se věnoval cílové skupině nezaměstnaných a mládeže a toto byl najednou krok do úplně jiného světa, starých, často nemocných nebo i dementních lidí.

Co vám pozice ředitele domova seniorů přinesla?

Doufám, že jsem zmoudřel. Přál bych si to. Aby mě prostředí formovalo ve vztahu k nějaké moudrosti a nějaké životní pokoře.

K uvědomění si hodnot. Když pokoje procházím a s lidmi mluvím, to by musel mít člověk srdce ze železa, aby ho to neovlivnilo.

Primárně je to ale o řízení lidí, je to manažerská práce. I když se v domově nastaví pravidla, vystřídají se zaměstnanci… je to nekonečný kruh.

Byty pro bezdomovce: Housing First

Jste jihlavským zastupitelem za ODS a členem sociální komise města Jihlavy. V této době Jihlavou hýbe projekt Housing First, který se bude snažit dávat byty bezdomovcům.

Mám pocit, že některé dnešní trendy v oblasti péče o potřebné vybočují ze základní filozofie zákona o sociálních službách. Ten vstoupil v platnost v roce 2006 a jeho základní myšlenkou je posunovat člověka k vyšší soběstačnosti a samostatnosti. Sociální služby mají být především podpůrným prostředkem, jak vracet lidi pokud možno zpátky „do hry“.

Myslím, že my se ale naopak vracíme zpátky k paternalistickému pojetí, kdy člověka budeme dlouhodobě a ochranitelsky doprovázet bez omezení, bez nastavených podmínek, jenom proto se nám zdá znevýhodněný, nebo hendikepovaný. Tento trend je dlouhodobě neudržitelný finančně a navíc je společensky velmi demotivující.

A projekt Housing First, volně přeloženo jako bydlení především?

Projekt Housing First se může na první pohled zdát jako způsob, jak předcházet bezdomovectví. Podle mého názoru ale skutečné pojetí tohoto přístupu je návrat k minulosti. Návrat k ochranitelskému způsobu života. Nemůžeme přece v dnešní době lidi učit, jak mají žít. Myslím, že to není možné.

Proč?

Za prvé není zcela zřejmé, pro koho to má být, jestli skutečně pro lidi bez domova, stávající, nebo pro lidi, kteří jsou ohroženi bezdomovectvím. Anebo jestli tady náhodou neotevíráme obrovský prostor pro lidi, kteří si řeknou: Mám možnost dostat byt, když budu ještě větší nešťastník, než jsem, tak já se k té skupině přidám. To je přece pohodlné.

Dnes pilotně plánujeme 10 bytů. Mám rád pilotní projekty, miluju věci, když se skutečně ověří, vyhodnotí a řekne se: je to cesta, není to cesta, stojí to tolik a tolik.

Ale tady mi přijde, že zacházíme už moc daleko. Že lidem říkáme, jak mají žít. Podle mě tímto způsobem cílové skupina jenom roste, přidá se k tomu spousta dalších. A mezi nimi a těmi, co se nepřidají, se budou nejenom ekonomicky, ale i názorově, rozevírat další nůžky. Jde to do extrému.

Teď mluvíte o filozofii města, ve které je ODS v koalici. Vidíte to jako člen pravicové strany: nechme toho člověka žít, je to jeho vlastní rozhodnutí, pomozme mu, pokud je to nutné, ale ne za každou cenu. Chápu to správně?

Ano. Ukážu to na jednoduchém příkladu: Už před několika lety jsem měl v Charitě na nějaké konferenci příspěvek, který spoustu lidí pobouřil. Příspěvek byl ve smyslu „Nedělejme z lidí, za každou cenu klienty sociálních služeb“.

Když budu prodávat rohlíky, mým cílem je prodat jich co nejvíc, je to můj zájem, protože chci na jejich prodeji vydělat, ale jsemli poskytovatelem sociálních služeb, tak se nemůžu chovat v tomto principu. Nemohu za každou cenu lákat lidi, aby se stali mými klienty. Měli bychom poskytovat sociální služby tak, aby klientů naopak ubývalo, aby jich bylo čím dál méně, aby lidé i se svými různými hendikepy a znevýhodněními byli schopni žít a vyrovnat se s tím, protože nás příroda nějak nastavila. Umíme spoustě věcem odolávat.

To se třeba projevuje u lidí, kteří se s nějakým hendikepem nebo postižením narodili, ti to vnímají úplně jinak než lidé se získaným postižením. Tam je třeba síly a odhodlání mnohem víc.

Ale řada lidí potřebuje pomoc…

Ano, spoustu lidí je třeba podporovat, ale ne paternalisticky ochraňovat. Vytvořme jim takové podmínky, aby se dokázali seberealizovat, aby dokázali klidně i s hendikepem důstojně žít, aby byli schopni maximálního uplatnění. Nikdy ale nenastavíme rovné podmínky všem stejně.

Každý si táhneme svou nůši na zádech. Někdo má genetické dispozice k chorobě, někdo je po úrazu a jiný trpí psychickou poruchou. Nikdo není dokonale šťastný a je velmi těžké poměřovat, kdo víc a kdo míň.

Vytvořme co nejlepší podmínky pro lidi, aby mohli sami stát na vlastních nohách, neslibujme, že je budeme doživotně podpírat. To je demotivující pro ně samotné i pro ostatní.

Jinými slovy: Pomozme skutečně slabým a potřebným, ale neberme jim možnost, aby se s vlastní nepřízní osudu zkusili vyrovnat sami a po svém. „Zdolávání překážek“ je přece motivace pro život každého člověka.

Jste členem sociální komise, která zastupitelstvu předkládá doporučení. Byla komise pro Housing First?

V sociální komisi jsme to vzali na vědomí a já jsem k tomu měl dlouhý komentář a vzhledem k tomu, že je to pilotní projekt, tak ho nehodlám nějak blokovat, naopak mě ty výsledky zajímají. Ale zároveň se snažím pojmenovat dopředu všechny svoje pochybnosti a rizika, který vnímám a zároveň říkám, že z mého vnímání pohledu jak se máme postarat o slabší, to není dlouhodobě udržitelný a správný koncept, myslím si, že to je mýlka.

V zastupitelstvu jste nehlasoval, byl jste omluven, projekt byl přesto schválen.

Ano, chápu, že je to projekt, na který jsou peníze. Mě budou zajímat výstupy a výsledky. A pak se s tím bude pracovat dál, je tam spousta neznámých. Mým cílem nebylo to bojkotovat.

Pomozme skutečně slabým a potřebným, ale neberme jim možnost, aby se s vlastní nepřízní osudu zkusili vyrovnat sami a po svém. „Zdolávání překážek“ je přece motivace pro život každého člověka

Kamenný hospic. Ano, nebo ne?

Vysočina je jediným krajem, který nemá svůj kamenný hospic. Bojuje za něj nejen zakladatelka hospiců Marie Svatošová, ale i prezident Miloš Zeman. Jaký je váš názor?

Kamenný hospic patří do systému paliativní péče. Historicky i novodobě je to zařízení, kde jsou zkrátka již všichni připravení na to, že ten člověk v řádu dnů nebo týdnů odejde.

Avšak trendu velkých kamenných hospiců už podle mě odeznělo. Důvodem jsou provozní peníze. Systém se dnes skládá spíš z menších provozních jednotek, různých forem paliativní péče a snahou je rozprostřít službu po co největším území.

Řekněme si na rovinu: Kraj Vysočina je malý, a i když bude za Havlíčkovým Brodem hospic, nebude pro lidi z Třebíče složité tam jezdit? Budou to mít skoro stejně daleko jako do Rajhradu. To znamená, argumentovat pouze územím je pro mě tak trochu účelové zdůvodnění.

Jaké hledisko je tedy nejdůležitější?

Jednoznačně ekonomika hospice. On je prostě drahý provozně a do dnešního dne není oficiálně úplně nastavené jeho financování, protože paliativní péče není součástí třeba zákona o sociálních službách. To znamená, že se tyto služby musí uhradit z jiných zdrojů.

Neposouvá ale kamenný hospic umírání na vyšší úroveň?

Může, ale taky nemusí. Obecně se o posouvání umírání na vyšší úroveň snažíme jako společnost. Snaží se o to poskytovatelé paliativní péče. Umírání si lze ale představit v různých formách.

Funguje terénní paliativní péče, doprovodit umírající lze doma za asistence mobilních týmů, funguje paliativní péče na paliativních jednotkách při nemocnicích, třeba v Jihlavě.

Malé paliativní jednotky, to je to docela častý trend, který je dnes v Evropě poměrně často k vidění.

U nemocnic?

Ano, umírající lidé tráví své poslední dny v poměrně omezeném prostoru. Jde ale o to, vytvořit atmosféru, navodit určitý pocit pokoje a klidu. To se dá podle mě už dnes architektonicky i dispozičně vymyslet a pracovat s tím. Není nezbytné, aby hospic stál uprostřed lesa 10 km od města.

Jste členem krajské sociální komise. Byl byste na Vysočině pro kamenný hospic, nebo ne?

Nikdy bych to nebojkotoval z hlediska filozofie takové služby. Není ale možné ignorovat finanční možnosti. Já považuji za důležité, kolik bude stát peněz provoz na jedno lůžko? Lůžko v domově pro seniory stojí zhruba od 1000 korun na den, lůžko na LDN v nemocnici od 2000 korun na den. A mě zajímá, kolik bude stát lůžko v hospici a kdo ho zaplatí.

A to se neví?

Ta čísla se někdy velmi rozcházejí, a dokud hospic nestojí a nefunguje, tak se toho těžko kdo dopočítá.

Čísla jsou k dispozici z různých stávajících zařízení, ale my se tady bavíme o novém objektu a každé nově vybudované zařízení je vždy dražší, než ty před ním. A to se nebavím o investici, i když si myslím, že investice je to poslední. Najít v řádech desítky milionů korun lze, ale dlouhodobě udržet provoz, aby tam lůžko nestálo tisíce korun denně, to je těžké. To by si měli ti, kteří rozhodují vždy uvědomovat.

Na Vysočině také existuje Domácí hospic Vysočina, ten nahrazuje kamenný hospic?

Nenahrazuje, ale určitě doplňuje. Rozmanitost stávajících paliativních forem vlastně dává na Vysočině šanci více lidem. Paliativní jednotky u nemocnic, domovy pro seniory, Alzheimer centra, mobilní a terénní hospice tvoří celou tuto síť.

Kamenný hospic by tento systém služeb komfortně doplnil, ale postavit ho a provozovat, to je v dnešní době podle mě rozhodnutí ryze ekonomické.

Kraj vybírá, která Alzheimer centra bude podporovat

Hodně se mluví o Alzheimer centrech, které vznikají, a mnohé jsou v soukromých rukách. Je správné mít samostatná Alzheimer centra, nebo je lepší, kdyby byla spojena s domovy se seniory?

V terminologii zákona o sociálních službách je to nejčastěji domov se zvláštním režimem. Že se jmenují Alzheimer centra je spíš pocta Alzheimerovi. Já to označení ale nepovažuju za úplně šťastné, protože Alzheimerova demence je jenom jedním z typů demence.

Velmi jsem vítal, když v návrhu novely zákona o sociálních službách byl návrh na sloučení některých služeb, právě třeba u seniorů postižených nějakou formou demence.

Uvítal bych, kdyby zákon domovy se zvláštním režimem skutečně vyčlenil jen pro lidi se specifickými diagnózami, závislé na alkoholu, nebo jiných návykových látkách. Tam je ta péče hodně jiná.

Takže nechat v jednom domově seniory a lidi s demencí?

Ano a členit to spíš prostřednictvím oddělení. U seniorů to často může splynout a manažerský tým by si měl „skládat“ soužití lidí v domově podle nějakých vlastních představ, možností, nátur, projevů těch lidí. Nemyslím si, že je to dobře, že je to dnes tak striktně rozdělené.

Kolik Alzheimer center máme v kraji? Máte to spočítané?

Nemám, ale řada domovů pro seniory má zároveň službu nějakého oddělení nebo části, kde je sociální služba domov se zvláštním režimem a kde je poskytována péče lidem s demencemi. Namátkou Ždírec, Proseč u Pošné, Velké Meziříčí, Třebíč.

Jmenujete krajská zařízení, pak jsou obdobná zařízení, která jsou v soukromých rukách. Nevstupují do segmentu Alzheimer center soukromí vlastníci jen za vidinou zisku?

Mě nepřekvapuje ani neuráží, pokud privátní sektor vstoupí do oblasti sociálních služeb, a to i za účelem vydělat peníze. Je ale několik způsobů jak to udělat a u nás to není úplně šťastně nastaveno.

V Česku zatím převažuje fungování těchto zařízení prostřednictvím krajských a obecních samospráv, případně církevních institucí.

A jinde?

Třeba v Dolním Rakousku dostávají soukromí poskytovatelé investiční dotace. Pokud splní podmínky a vláda si je vybere, postaví zařízení a pak jej soukromě provozují. Už do něj nevstupují žádné veřejné peníze, jen peníze klientů a jejich pojištění. Stát ale musí umět nastavit jednoznačné podmínky, za jakých a kdo to bude provozovat.

Jak je tomu u nás?

Je to tak napůl vyřčený. Privátní centra musí splnit zákon o sociálních službách a mít registraci, to znamená, že mají podmínky jasně stanovené.

Druhá věc jsou tržby. Třeba provozovatelé Alzheimer center původně vsadili především na to, že peníze získávali díky nadstandardním dohodám se zdravotními pojišťovnami.

Mají právo na peníze z kraje?

Pokud jsou zařazeny do takzvané krajské sítě sociálních služeb, tak ano, mohou si požádat o dotaci z ministerstva, potažmo z kraje. Pokud do té sítě nejsou zařazeny, což je v kompetenci kraje, aby o tom rozhodl, mohou čerpat jen soukromé peníze a třeba peníze ze zdravotního pojištění.

Ale soukromá Alzheimer centra se mohou cítit ublíženě, protože nejsou nastavené stejné podmínky všem. Nejsou tedy hendikepována?

Ten hendikep mohou cítit stejně obce nebo církve, které chtějí zřídit domov a chtějí ho zařadit do sítě, a kraj řekne ne z jednoho prostého důvodu - naplněné kapacity.

Kraj je ze zákona zodpovědný za dostupnost sociálních služeb, ale zároveň má právo říct, kde kapacita začíná a kde končí, protože se bavíme o penězích. Kraj to nemůže nechat živelně růst.

Stává se ale, že soukromý subjekt Alzheimer centrum postaví a pak chodí na kraj a tvrdí, že jsou nerovné podmínky, protože od kraje peníze nedostanou…

 Ale to je jejich riziko. Pravomocí kraje je říct: ano, tady tu kapacitu potřebujeme a chceme, a tady ji nepotřebujeme, protože je naplněná.

Obec by si asi netroufla něco takového postavit, aniž by věděla, zda bude do sítě zařazena, nebo ne.

Myslím, že to je o komunikaci, přece když budu chtít někde nějakou veřejnou službu provozovat, tak se někoho kompetentního zeptám, jestli je tam potřeba. Přece nepřijdu jen tak a neřeknu, že se mi to na té zelené louce líbilo, ale neměl jsem zjištěno, jestli tam žijí nějací obyvatelé, kteří tu službu potřebují.

Stává se, že soukromá Alzheimer centra vzniknou a pak „tlačí“ na kraj?

Někteří podnikatelé tuto cestu standardně volí, ale já ji nepovažuju za úplně šťastnou. Mnohem efektivnější je jít cestou komunikace, racionální domluvy, hledání potřebnosti.

Podle mě by neměla nová zařízení vznikat tam, kde je to kapacitně pokryté. Kraj Vysočina není kapacitně rozdělen úplně rovnoměrně.

Třeba na Jihlavsku se teď staví nový domov pro seniory, protože zde je kapacita nízká, na rozdíl třeba od Pelhřimovska, kde je naopak slušná.

Podle mě by neměly nová zařízení vznikat tam, kde je to kapacitně pokryté. Kraj Vysočina není kapacitně rozdělen úplně rovnoměrně Třeba v Dolním Rakousku dostávají soukromí poskytovatelé investiční dotace. Pokud splní podmínky a vláda si je vybere, postaví zařízení a pak jej soukromě provozují

Diskuze k článku