Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Každý výtvarník prochází určitými etapami. Také devětačtyřicetiletý Petr Vlach, který jako autodidakt začal vystavovat teprve před několika lety. Jeho velké abstraktní obrazy se nedaly přehlédnout. Od „čisté“ malby přešel k tvorbě obrazů s kusy látek nebo oblečení či obrazy „přepásané“ provazy. Trojrozměrná působivá díla.

Nyní vytvořil další dva velké obrazy – bezmála třímetrové dílo na šířku dosahuje výšky dospělého člověka – obrazy nesou názvy Pozemské cesty a Nebeské cesty. Na bílém podkladu jsou umístěny části kabelů či strojních vypínačů z bývalé polenské škrobárny.

„Jako malí kluci jsme si tam hrávali,“ začíná Petr své vyprávění, „továrnu pak v devadesátých letech zavřeli.“ Jako rodilý Poleňák, zná každý kout jako své boty.

„Chodil jsem si sem fotit své obrazy…,“ a pak jednou, když tam byl se svým synem, ho upoutaly kabely na omítce baráku. Co kdyby se hodily na plátno? řekl si tehdy. Spojil se s majitelem a dostal svolení. Pak už nastoupil s kangem a kus kabelů si vyboural. 

Výtvarné dílo nespadne z nebe jen tak. A tak Petr kolem kabelů, už ve svém ateliéru, chodil více než rok a přemýšlel, jak s nimi „naložit“. Aby z něčeho starého a nepotřebného vyvstalo něco nového. V tomto případě vznikly asambláže cesty lidí - cesty pozemské i nebeské, kdy někteří lidé jdou s proudem, jiní proti němu…

„Musím si vždy vytvořit nějaký příběh,“ prozrazuje, jak postupuje… a pak už vyrobil rám, do něj překližku, na ni plátno.

Podkladem obrazu se stal olej smíchaný s popelem, který vytvořil krásnou strukturu, tu pak natřel vápennou malbou. Na ní černé kabely s vypínači vyniknou a dodají nejen kontrast barvy a hmoty.

„Vypínače jsou funkční,“ upozorňuje mne výtvarník a otočí jimi. Nikde se ale samozřejmě nic nerozsvítí, to se jen imaginárně přepneme. Jakési symboly toku našich myšlenek.

„Každý má v sobě nějaký vypínač,“ vysvětluje svou filozofii, „dennodenně jej v sobě přepínáme…až se jednou vypínač unaví a vypne úplně.“ 

Třímetrový objekt je možné pozorovat zblízka, z menšího odstupu i z několika metrů. A pokaždé v něm můžeme vidět něco trochu jiného, stejně jako u každého velkého obrazu. Možná záleží i na chvilkovém duševním rozpoložení, a na tom, jak jste vnímaví.

Ke dvěma obrazům přibydou další. Budou jimi velká průmyslová okna ze škrobárny. „Šest nebo osm, jeden bude do zelena, druhý do oranžova…“ Představovat budou pohledy lidí na svět.

Malíř Petr už teď vymýšlí, kde je pak vystaví. Nabízí se několik prostor v Jihlavě, kde by velké obrazy zavěsil na rezavé lešení. Rozměrově velká díla potřebují velkou plochu. S výstavou lze počítat až příští rok, i když dva stěžejní obrazy má Petr Vlach již hotové.

V ateliéru má však rozpracovaných více věcí. V jednom z velkých pláten o rozměrech 160 na 160 centimetrů napíchává malé odznáčky. Z nich již lze rozeznat siluetu polenského chrámu či domů na náměstí.

„Byla to sbírka odznaků mého tatínka. Sbíral je celý život, jako malý jsem si s nimi hrál,“ vzpomíná.

Odznaky podniků od Meopty až po Mototechnu, Žďas, pekárnu nebo třeba ČSAD, odznaky měst i různých spolků, tělovýchovných jednot, odznaků vydaných k výročí, sjezdům nebo mistrovství světa v hokeji z roku 1969, ty jsou dokonce s portréty hokejistů, z nichž fanoušci poznají nejen Honzu Suchého nebo Jardu Holíka.

Celkový počet? Asi čtyři a půl tisíce! Jak Petr dodává, prodat je nepřicházelo v úvahu a takto vytvoří uměleckou vzpomínku na tatínka.

Až umístí poslední z odznaků, obraz domaluje a ten se stane dílem - několikerou památkou. Na jeho tatínka, na Polnou, na dobu znázorněnou odznáčky i autorův výtvarný um. Vznikne obraz, na který nelze „jen“ jednou pohlédnout.

Ateliér i tvorba Petra Vlacha upoutá na první pohled rozměrnými obrazy. „Vždy se mi líbily velké formáty,“ přiznává. A vrátíme-li se k dvěma obrazům inspirovanými starou továrnou, tak kabely nelze umístit na malou desku. „Musí být vidět ta hmota!“

Jak ale potvrdí, velká díla dají velkou práci i fyzicky. Jemu se naštěstí práce „rukama“ líbí, nevýhodou ale může být umístění obrazů. „Lidé se na mě kolikrát zlobí, že je nemají kam dát,“ usmívá se. 

Přejde tedy na obrazy menší? „To nevím. Instalovat výstavu velkých obrazů je náročné. Dokud můžu, budu dělat velké kusy, možná, jak budu stárnout, pustím se do menších,“ rozesměje se. 

Diskuze k článku