Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Legendární útočník jihlavské Dukly Oldřich Válek byl minulé úterý uveden do Síně slávy českého hokeje.

Jak se mezi velikány žije?

(úsměv). Je krásné, mít mezi tolika osobnostmi českého hokeje cedulku se svým jménem. Pro hokejistu jde o největší ocenění, jakého může dosáhnout.

Čekal jste, že přijde řada i na vás?

Trochu jsem doufal. Ale že bych s tím napevno počítal, nebo se o to chtěl zasadit, to určitě ne. Tímto chci poděkovat všem lidem, kteří mi k ocenění pomohli, hlavně panu Neveselému (legendární trenér Dukly Stanislav Neveselý – pozn. red.).

Uvedení do Síně slávy je předčasný dárek k šedesátinám, které méte příští rok.

Právě proto jsem si říkal, jestli mě tam nedají až k tomuto výročí.

Odjakživa jste uměl slavit. Proběhlo něco?

Nijak extra jsem neoslavoval. Po ceremoniálu jsme byli pozváni na extraligové utkání Sparty s Kometou, z Prahy jsme pak jeli autobusem. Domů jsem se vrátil někdy kolem jedné hodiny v noci, a začal jsem odepisovat na „esemesky“ od lidí, co mi blahopřáli. Vzhledem k tomu, kolik bylo hodin, jsem jim neudělal moc radost (úsměv).

Prozradíte, kolik jste obdržel gratulací?

Kolem padesáti určitě.

Váš bývalý spoluhráč Jaroslav Benák se dozvěděl o inauguraci do Síně slávy při houbaření. Co jste dělal vy?

Byli jsme s manželkou a synem na povánočním obědě u tchýně a tchána v Třešti. Volal mi Dominik Hašek (člen návrhové komise Síně slávy – pozn. red.) a hned to vybalil. Říkal: Oldo, budeš v Síni slávy… Myslel jsem, že jde o legraci. Já totiž Dominika po hlase vůbec nepoznal, a tak jsem ho vyzkoušel.

Jakým způsobem?

Vyptával jsem se na společné zážitky. Když mi je potvrdil, uvěřil jsem, že je to on (úsměv).

První pocity?

Nevím, jak bych to popsal. Proběhlo mnou takové to zachvění… Ještě chvíli jsem tu informaci držel v tajnosti. Manželce jsem to řekl až po návratu domů.

Během slavnostního ceremoniálu jste byl hodně naměkko.

Říkal jsem si, že nesmím a nebudu brečet, a stejně to dopadlo obráceně. Když se mě moderátor Petr Vichnar začal ptát, neustál jsem to…

Bylo dojemné, vidět vyhlášeného tvrďáka se slzami v očích.

Ještě ve středu jsem byl z toho všeho trochu „divnej“ (úsměv).

Někdy dříve už jste v Síni slávy byl?

Ne, toto byla moje premiéra.

A stihl jste ji prohlédnout?

Ano. Měli jsme dostatek času, tak jsem ji celou prošel. Je to paráda, vidět kolem sebe tolik úspěchů a vzpomínek. Jsem hrdý, že mohu být součástí Síně slávy.

Našel jste fotografii mistrů světa 1985?

(úsměv) Pochopitelně.

Největší úspěch vaší kariéry...

Ano, zlaté mistrovství světa v Praze je můj vrchol. Neměl jsem  příležitost hrát v NHL, a třeba vyhrát Stanley Cup, a olympiádu jsem nestihl žádnou.

NHL vás určitě lákala.

Když jsem byl mladší, někdy ve třiadvaceti, pětadvaceti letech, pořád mi říkali, že jsem jako dělaný pro Kanadu. Jenomže já měl srdce pro naši republiku. Neměl jsem odvahu utéct.

Více v tištěném vydání JL s datem 29. 1.

Diskuze k článku